V premiéře uvádí Divadlo Petra Bezruče současné řecké drama SLEPÁ SKVRNA Janise Mavritsakise sledující dnešní odcizený svět na zlomcích osudů dvou osamělých a od společnosti izolovaných žen, mladší a starší. Hra sestávající z útržkových scén s dlouhými monology a kratšími dialogy je upravena dramaturgem Peterem Galdíkem a režírovaná Klárou Voseckou, která se ve své tvorbě zaměřuje na animalitu a násilí ve společnosti. Hraje se na scéně navržené Annou Šmídovou, vlevo je pohovka, vpravo stojí chladnička a stolek se dvěma židlemi a uprostřed je velká projekční plocha s hranolovým posezením před ní. Postavy oblékl Petr Vaněk do současných oděvů, mladá žena má někdy dráždivé šaty s nabíranými rukávy a ta starší stále prošívanou dlouhou bundu. Statičnost dění je ozvláštněna velkoplošnými projekcemi Artema Bakhmutina a velmi výraznou hudbou Ivana Achera.

Janis Mavritsakis, narozený v Montrealu a žijící v Řecku, píše knihy a divadelní hry, které také inscenuje. Už vytvořil sedm her a největší úspěch má právě SLEPÁ SKVRNA, přeložená do devíti jazyků, za niž získal cenu Karolosa Kouna. Kdo zná řecký dnešek, odrážející se také v jejich filmech, plných odcizení, trýznivých a sebetrýznivých scén, bude připraven i na tuto hru. Zachycuje v ní útržky propojených osudů dvou žen už necitlivých po neštěstí, které je zlomilo a otupilo a vnímajících svět jen jako něco cizího, co kolem nich proudí. Ta mladší přišla o manžela a pouze bezcílně bloumá a povrchně se setkává s jinými muži, ta starší přišla o děti a již pouze přežívá u rušné křižovatky. Jejich osudy se zkříží právě u světel semaforů...

V úryvcích jsme seznamováni s nimi i jejich náhodnou společností prostřednictvím monotónních, do květnatosti rozvinutých monologů i stručných odpovědí či krátkých dialogů, přičemž ubíjející odcizenost děje je osvěživě proložena velkoplošnou projekcí se záběry na ně, jejich společníky i na dění v okolí a také výraznou hudbou, v níž se střídají povlovné partie téměř industriální hudby doprovázené trubkou a dlouhé, občas až nízkofrekvenční úseky. Jejich životy se osvětlují skrze dění kolem nich a vše tak vnímáme v souvislostech. Poznáváme, jak je pojímá okolní svět, tedy zejména to, že je lidé vnímají skrze slepou skvrnu, tedy jako cizí, přehlížená anebo užitková stvoření. Přitom styky mezi nimi a lidmi se často odbudou pouhým předáním vizitky.

Mladá Riki v podání Magdalény Holcové je obrácena do svého vnitřního světa, trpí všepohlcujícím traumatem z odchodu milovaného manžela, který nehodlá přijmout, a jen chabě reaguje na prázdnotu kolem sebe. Povrchně se sbližuje s náhodně setkanými muži, fyzicky i s bývalým šéfem a nakonec stojí u semaforu svého osudu. Jejím protipólem je starší žena v podání Kateřiny Krejčí, jež  je rovněž na křižovatce a otupěle vnímá monotónní, rušný provoz mířící -pro ni- odnikud nikam a prodává šoférům papírové kapesníky. Trýznivě je při tom pronásledována vzpomínkou na katastrofu lodi, v níž vidí tonout své dítě a upíná se k naději, že to druhé někde ještě žije.

Ostatní herci ztělesňují muže, jenž jsou jen náhodní společníci používající ženy víceméně jako objekt svých řečí nebo i činů. Hynek Tajovský v rolích prvního násilníka a řezníka je předvádějící se suverén, zato Josef Trojan jako druhý násilník mu spíše pouze slouží. Ondřej Brett je tu jako zbitý, slabě sténající muž a pak bankéř, vemlouvaný i odtažitý a hledí na Riki jako na užitkový předmět. Marián Chalány jako prodavač, soused z lavičky i (patrně) únosce dívky pečlivě vyslovuje své mnohomluvné tirády bez ohledu na partnerku. Jedinou ženou na scéně je Naďa Melková jako unesená dívka, která jen pasivně stojí vedle muže a posléze nachází útočiště v moři.

Uvedení SLEPÉ SKVRNY znamená přínos kvalitního díla rozšiřujícího naše znalosti o řeckého autora i tamní dramatiku, za což zasluhuje uznání umělecké vedení i herecký soubor DPB. Odměnou je nám citlivý náhled do cizího odlidštěného světa, a přece tak podobného tomu našemu, náhled nabízející poznání, souznění i prožitek katarze.