Máte někdy chuť se prstem zabořit do čokoládové polevy? Milujete vůni rozkrojeného pomeranče? Ten pocit, když se zakousnete do šťavnatého pomeranče. Šťáva se vám roztéká po rukách a bojíte se zakousnout znova, že přeteče až na prsa. Láká vás zkusit si vyrobit domácí suši? Zabalit ho přesně v dokonalý tvar a vyladit barvy. Vůně, chuť, pružnost a úzkostná čistota v každém jednom malém kousku.
Kocháte se pohledem na barevný talíř, fascinuje vás plotýnka s vrstvou těsta na palačinky? Možná o tom sníte, nebo to děláte s přáteli a možná jsou to vzpomínky, co vás nutí jít za chutí, která vás okouzlila. Je to jen jídlo, nebo je to něco víc? Setkání u plného stolu je jiné než u prázdného. S jídlem se dá koketovat, dá se milovat a může se jím i svádět. Sny mohou být plné jídla a lidí, které bychom chtěli ochutnat.
Dobře, teď máme nějakou představu, co by tam mělo být a zkusme ji zatančit. Dá se to?
Podmanivá Acherova hudba, svůdná francouzština, krásné tanečnice a tanečníci všech typů. Nápadité kostýmy Simony Rybákové a souhra na jevišti. Světlo, abych nezapomněla. Koukali jste se na dužinu pomeranče v právě dopadajícím poledním slunci? Ohnivá červencová noc někde na jihu, fíky se prodávají kolem cest.
Přijdou vám kuchaři někdy směšní? Humor patří do kuchyně, jako do tance. Když je ho moc mohlo by se výsledné jídlo pokazit, tady je to tak akorát. Je jídlo umění jen na chvilku a co tanec, trvá stále nebo je každé představení nový?
Zamysleli jste se někdy nad tím kolik plastu je spojeného s jídlem a jeho konzumací? Tady musíte, ale hravě a nenásilně. Krásná baletka Mária Dorková v roztodivném a přesto sexy kostýmu, na špičkách v krásném duetu s Markem Svobodníkem, tančící mezi světelnými rámy. Tady bych asi vykřikla Laterna magika a pochválila střídmou scénografii Jakuba Kopeckého! A taky je zde krásně využité klasické náčíní tedy špičky v nebaletním kuse.
Má vášeň v tanci něco společného s jídlem? Jedí vůbec tanečníci? Podle toho, jak tančí se zdá se, že mají vytříbené choutky. Jarní premiéra odložená na babí léto, kdy sklízíme plody léta a snažíme si schovat vzpomínky na moře a jeho chutě do zásoby na zimu. Ano, možná bude teď ta pravá chvíle k zakousnutí. Práce už zavedené trojice Skútr + Kodet je zárukou hezké podívané, hudba Ivana Achera je zárukou kvality a neotřelosti a spojení tanečníků Laterny magiky a baletu Národního divadla vyšlo. Jsou sehraní, i když je znát různost zkušeností. Není to na škodu, naopak je to jako když osolíte karamel nebo smícháte jahody s bazalkou.
Jan Kodet dokázal choreografii ušít na tělo jednotlivým tanečníkům, kteří se tak mohli ukázat ve své vlastní poloze. Komické vystoupení Mathiase Deneux s Morgane Lanoue nebo Louise Corpechot je zábavné, ale jejich pohyby jsou dokonalé. Patrik Čermák v roli zvířete je svým tanečním vzděláním i stavbou těla jiný a zejména pak současnou technikou práce na zemi a působí jako zvíře. Na rozdíl třeba od křehkého Jonáše Dolníka alias muže se svícnem, který v duetu s Kristinou Kornovou dokonalý pár. Skvěle propracované jsou však i chvíle, když jsou na jevišti všichni tanečníci a fungují ve spojení a jen těžko hledáte nuance mezi nimi.

Setkání u jídla, setkání s jídlem nebo jídlo místo setkání? Kdysi dávno, někdy před korona krizí v Café Nona sedí Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský, Jan Kodet a vedou rozhovor o připravovaném baletu o jídle. Moje chuťové pohárky se neslušně natahují směrem k nim. Fascinuje nás, jak lidi konzumují, padne věta o tom, když babička potěšeně říká: „To je radost se na tebe dívat, když jíš." Byla jsem hrozně zvědavá, jak se tohle dá zatančit. Nemohla jsem si nechat utéct už letní předpremiéru. Dočkala jsem se a je to šťavnatý a krásný.
Na premiéře mě asi nejvíc okouzlila Kristina Kornová a její podmanivý tanec, ale i zpěv. Krásný refrén:" Pomeranče voněli a fíky se sušili..." jsem dlouho nemohla dostat z hlavy.
Bon apetit! Dobrou chuť do podzimu, ať nám chutná a jsme šťastní. Někdo z tance, jiný z jídla a hlavně, nechme se unést, chutí, představou nebo i jen snem, který ráno skončí. Nechme se pozvat k plnému stolu dobrot, i když s rouškou, protože potkávat se je důležité a živou kulturu obrazovka nenahradí, stejně jako pomalu tažený vývar nenahradí polívka z pytlíku.