V posledních letech se skrze média dozvídáme o nevhodném chování pedagogů v univerzitním prostředí, které je pak pro studenty nikoliv svobodným a bezpečným prostorem, ale spíše místem pohrdání, předsudků a diskriminace. To v minulosti potvrdila iniciativa pražské DAMU Ne!musíš to vydržet, jež rozkryla nepatřičné chování ze strany instituce. Podobné problémy se pak ukázaly i na pražské katedře divadelní vědy na FF UK, kvůli kterým posléze vzniklo hnutí Nahlas s podobným cílem: předcházení sexualizovanému násilí na vysokých školách.

Jak pedagogové zneužívají své moci na úkor studujících? A jak vysoká škola může poškodit samu sebe a propásnout tak šanci na změnu? To všechno tematizuje inscenace Feminista, kterou pro divadlo Reduta napsal český etablovaný spisovatel a debutující dramatik Marek Šindelka. Inscenaci zrežírovala Aminata Keita, mladá představitelka nastupující režisérské generace. Keita není divákům Reduty cizí, pro divadlo v minulosti nastudovala například Molièrova Amfitryona či von Horváthova Nikoho. Cílem její tvorby je převést autorovo dílo na jeviště tak, aby lidé co nejlépe pochopili sdělení textu. 

Jedním odposlechnutým rozhovorem na univerzitním večírku přeteče přihlížejícím studentům a studentkám pohár trpělivosti a rozhodnou se proti nevhodnému chování pedagoga zakročit a jednat. Pedagog Vladimír (Jakub Svojanovský) v podnapilém stavu popisuje svůj misogynní pohled na ženy. To zaslechne studentka Aneta (Zuzana Černá), která se rozhodne spolu se spolužáky celou věc nahlásit. Vedení školy nebere slova studentky vážně a situaci vyřeší pouhým požadavkem omluvy ze strany pedagoga. V průběhu celé inscenace padají absurdní argumenty a důvody, proč si za nevhodné chování mohou studentky samy, což je jedním z ústředních motivů této inscenace. Inscenace komunikuje názory a argumenty obou polarizovaných stran a snaží se o co možná nejobjektivnější pohled na věc. Tím Feminista souzní s aktuální společenskou debatou a reflektuje postoje dnešní společnosti, která tato palčivá, pulzující témata nemá stále vyřešená a má tendenci je často bagatelizovat.

Scéna J. Tereby je funkční a explicitní vzhledem k tématu inscenace. Prostor univerzitního prostředí působí stroze a chladně, a to díky světlé mramorové stěně, která je umístěna uprostřed zadní části jeviště. Mramor evokuje nadřazenost a strnulost prostředí a zároveň funguje jako plátno pro promítání snímků či audiovizuálních prvků inscenace. Všudypřítomný mramor může evokovat vizuální metaforu pavučiny, do které se studenti a studentky postupně zamotávají a podléhají netečnému systému. Prostor je oddělen poloprůsvitnou stěnou, za kterou se nachází toalety, na nichž se odehrávají intimní rozhovory. Díky této plynulé oscilaci mezi prostředími se na jevišti efektivně propojuje dvojí sonda jak do duší studentů, tak toxického kabinetu pedagogů.

Autentickému příběhu a věrohodné scéně je přizpůsobeno i herectví, které je civilní, svěží a bez zbytečného patosu a teatrálnosti.  Svou konverzační povahou se přibližuje až k herectví filmovému, což byl, jak poznamenal na dramaturgickém úvodu J. Jurečka, tvůrčí záměr. Téměř každá z postav prochází změnou či alespoň uvědoměním, ale bohužel až v nepravý čas, kdy celá aféra graduje vzdorem studentů a studentek, jejich veřejnými výpověďmi týkající se sexismu, pasivní agrese, diskriminace a obtěžování ze stran pedagogů. Hercům a herečkám se podařilo dostat do vzájemné symbiózy, sledujeme místy konverzační drama, ve kterém není přítomné pouze téma utlačování žen, nýbrž je také rozkrývána problematika bossingu na univerzitním pracovišti a uplatňování mocenských praktik ve vztahu pedagog‒student.

 Výrazným prvkem inscenace jsou zmíněné projekce, které mimo jiné umožňují nahlédnout do minulosti některých pedagogů. Tím Šindelka nastoluje možnou příčinu toho, proč se témata sexualizovaného násilí na univerzitách problematizují s takovou prodlevou. Jádrem celého problému je zacyklenost, přejímání zajetých vzorců a léčení vlastních komplexů ze strany pedagogů na úkor studentů. Například audiovizuální náhled do minulosti pedagožky Libuše (Tereza Groszmannová), která byla terčem nevhodných narážek během svých studií, v tomto kontextu skvěle funguje. Sebeobranou Libuše je nyní praktikování analogického chování na účet studentů. Tím si pedagožka hojí staré rány a dochází tak k normalizaci nevhodného jednání, z nějž se stává opakovaný a nezpochybňovaný vzorek.

Důležitou roli hrají kostýmy, které se výrazným způsobem podílejí na komunikaci ústředního tématu například v kontextu rozpravy studentky Milady (Eliška Zbranková) a pedagožky Libuše. Ze strany Libuše se v dialogu setkáváme se stereotypním pohledem na sexualizované násilí (nejen) na univerzitách. Dle slov Libuše si za problém mohou studentky samy, protože nosí podbízivé oblečení. Dokonce jim je vyčítáno používání červené rtěnky s argumentem, že je tato barva znakem cílené provokace přirovnatelné ke vztahu býk a červená barva. Absurdnost této scény hraničí s komičnem do té doby, než si divák uvědomí, že se jedná o zrcadlení většinového názoru. S podobnými myšlenkami laické veřejnosti jsme se mohli setkat i v rámci nedávného odhalení predátorského chování na jedné z brněnských univerzit. O to víc je dnes inscenace tematicky nosná a aktuální. Nestačí než jen doufat, že se jí podaří podněcovat diskusi. Cílem inscenace Feminista totiž nebylo přijít s novým řešením těchto problémů, ale poukázat na vážnost situace a inspirovat veřejnost k aktivní kritické debatě.