Zdobí kdejaký suvenýr a soukromé i veřejné prostory po celém světě: ženy z plakátů Alfonse Muchy. Zakleté v pózách mezi propletenci ornamentů, navždy strnulé v půvabných křivkách jako solné sloupy. Možná se jen ohlédly, možná se v Muchovi vzhlédly, vzhlížely k němu, dohlížely na něj, braly ohledy na komplikovanou duši všestranného umělce, na otázky po smyslu tvorby, na nadšení i pochyby. Dnes jsou součástí naší každodennosti obdobně jako folklórní ornamenty nad vchody do jihomoravských vinných sklípků - a zastínily akademického malíře Muchu. Cyklus Slovanská epopej na suvenýrech nenajdete.

Cyklus Čtvero ročních období naopak najdete dokonce i v Divadle v Řeznické. Hostující vizuálně pohybová inscenace Ženská epopej tu momentálně doplňuje část dramaturgického plánu, věnovanou hrám o malířích. Pózy krásek z plakátů, které se s účinností podprahové reklamy zafixovaly v naší mysli, zaujímá v maketě secesního rámu Martina Balážová. A když z nich vystoupí, bere na sebe – jednu po druhé a ve čtyřech etapách - role průvodkyň Muchovým životním obloukem: sestry Anny, herečky Sarah Bernhardtové, manželky Marie Chytilové a zesnulé maminky Amálie. Text kombinuje známá fakta z umělcova životopisu s autobiografickými výroky. Člověk mnoha talentů (všechny jsou v inscenaci zmíněny či zastoupeny) určil styl jedné epochy, ale zaplatil ustrnutím ve vlastních strukturách. Nakolik to tušil a nechtěl si to připustit, nakolik to tušily jeho blízké, která a v čem ho podporovala a kterým směrem ho strhávala? Pokud patříte ke znalcům a obsah vás ničím nepřekvapí, můžete se pohroužit do neobvyklé formy dialogu. I sám mistr je totiž zastoupen, jenže v pozici, připomínající Paula Gauguina na fotografii, pořízené u harmonia v ateliéru v rue Val-de-Grâce.

Tomáš Sýkora (Mucha) sedí za pianem a vede s Balážovou dialog prostřednictvím skladeb Jakuba Pospíšila. Reaguje na partnerčiny repliky, ale když začne svůj motiv rozvádět, noří se sám do sebe v typicky mužské reakci na nekonečný ženský monolog. Chvílemi se hudba stává podkresem či kontrastem k mluvenému slovu, chvílemi zase pianista svou partnerku jakoby ovládne a ona znejistí, reaguje naučenými pózami, pohybem hledá společný tón, společnou řeč. Evokuje to Muchovu pařížskou éru a módu okultismu, kdy se prý v jeho ateliéru za pomoci ženského média zkoumal vztah mezi tónem a gestem. Až na matku se ani jedna z ženských postav nedokáže vymanit z jeho moci. Teprve v poslední scéně zazní reprodukovaná melodie. Syn se na prahu smrti setká tváří v tvář s matčinou vidinou, která zpochybní jeho volbu profesní dráhy a relativizuje tak i smysl jeho života.

Interpretace jinak zajímavě zpracovaného tématu (autorkou je protagonistka Martina Balážová, dramaturgyní Marcela Magdová) bohužel místy ztrácí na srozumitelnosti. Částečně proto, že dialog mezi pianistou a herečkou neprobíhá s dostatečným důrazem a záleží jen na empatii a fantazii diváka, nakolik dokáže porozumět nenápadným nuancím a změnám energie. Skladby navíc odkazují i k hudebnímu stylu daného období či místa děje, jenž se mění - na rozdíl od scény á la ateliér ve Val-de-Grâce (kožešina, dekorativní látky, květiny, piano).

Martina Balážová naznačuje střídání postav drobnými úpravami kostýmu a účesu v duchu stylizace jednotlivých panelů cyklu čtyř období a samozřejmě změnami charakteru. Nejvíce dokáže zaujmout jako excentrická Sarah Bernhardtová, nebo jako Muchova obdivovatelka Marie, potlačující milostný cit a posléze přijímající nesnadný úděl manželky velkého muže. V roli Anny, svěží „moravské děvčice", jejíž text je místy vyšperkován nářečím, často sklouzává do afektu, jako by se v úvodní jarní scéně teprve rozehrávala.

Monodrama tohoto typu je pro herce náročná disciplína a dostát těm nárokům znamená detailní propracování výrazu a jistotu v každém pohybu a gestu. Inscenace Ženská epopej, jakkoli zaujme už jen samotnou formou a obsahem, by si takovou dokonalost zasloužila.