Aneb vítejte ve světě Garryho Essendine (Andrew Scott) – zrajícího čtyřicátníka a hvězdičky bulvárních divadlech, do jehož komnat se dostanete jednoduše tak, že během rozhovoru zmíníte, že jste „ztratili klíče“. Ráno za ránem tak jeho služebnictvo ukazuje dveře osobám neznámým (jako mladičké husičce Daphne Styllington v podání Kitty Archer) či známým (jako životem otrávenou manželku Liz v podání Indiry Varmy). Během této humorné premisy se postupně představí plejáda postav, která z prvotního slovního pinkání přeroste v napumpovanou přestřelku. 

Ale zpátky ke kořenům – hra Nöela Cowarda Present Laughter (v češtině Slunce v pasti) je vynikajícím způsobem vystavěná konverzační komedie, kde o pichlavé poznámky není nouze. Hra srší trefnými sarkastickými poznámkami na účet krize středního věku, touhy po lásce, otázek slávy s úchvatnou aktuálností nehledě na to, že jde o dílo z roku 1939. 

Režisér Matthew Warchus se pak postaral o to, aby dílo šlapalo jak workoholické hodinky, tj. ve stále se zrychlujícím crescendu. K tomu dopomáhá scéna ve stylu francouzských komedií (jimž se i samo dílo alá divadlo na divadle vysmívá), která udržuje jednotu místa v podobě luxusního pokoje, jemuž dominují několikery dveře s koncentrací na gauč ve středu scény. Tím publiku usnadňuje vnímání smršti slov, jež jsou doprovázeny precizně narežírovanými a snadno čitelnými situacemi i přes množství postav, které se po různu mísí. 

Hvězdnost obsazení nelze rozporovat, jelikož Andrew Scott v hlavní roli se už delší dobu veze na vlně vlastní oblíbenosti, a to zcela právem. Jeho ztvárnění Garryho Essendine potýkajícího se s krizí vlastní identity a touhou po tom být milován je přehlídkou ryzího talentu. Ladně přebíhá z teatrálnosti vyhasínající hvězdičky do tklivých poloh muže lačnícího po onom ryzím citu a zároveň se umí upozadit, když si to situace žádá. Ačkoliv již z inscenace Váňa víme, že by si Scott vystačil zcela sám, nelze opomenout i zbytek hereckého osazenstva, který mu zdatně sekunduje a dává tak vyniknout zábavnosti původního textu. 

Jednu výtku si však přeci jen neodpustím – ačkoliv je inscenace mnoha plátky právem ověnčována slovy „ohromně zábavná“ či „skvostná“, záměrná herecká afektovanost a ukřičenost je místy zbytečně přestřelená, jelikož se domnívám, že kontrast mezi linkou čiře komediální a vážnější by vynikl i v umírněnější podobě. Na druhou stranu, taškařivost hry skvěle zafungovala ve skličujícím závěru, kdy se mraky smíchu roztrhaly a zbyla po nich jen sladkobolná pachuť, v níž zůstává touha po tom být milován nevyslyšena.