Líbesbríf

Od "hamlet je mrtev. bez tíže" k "Jídelnímu vozu", to je jak vyšlápnout oblouk na Mostě Dr. E. Beneše.
Na hry D. Šiktance si vzpomenu rád, třeba na: Pan Kolpert, Pornografie, Homo Faber, Insomnie, Jídelní vůz, Pábitelé. (Pod jeho šéfováním na např. Bratrstvo..., Černá..., Mluviti... nebo Hanzelka...).

K Líbesbrífu: Děkuji hercům, že sdíleli (nejen) své osudy. Přeji si, abych se na svět díval očima M. Bukovčana. Všem se dějí špatné věci, ale každý na ně koukáme jinak.

Vlastně taková autorská hra, jednou za pár let, je výborný nápad. Pokud autobio. hru napíše M.B., zabírám si místo vpředu.

Nové vední přebírá laťku dost vysoko.

Inscenace má být loučením režiséra s divadlem. Ale moc není, tím loučením je inscenace jen zarámována. V podstatě jde o velmi osobní výpověď herců/lidí, kteří jdou s kůží na trh se svými životními osudy, ve kterých se může najít téměř kdokoliv. Je škoda, že režisér příběhy mezi herce náhodně neproházel. Asi by to vyznělo méně prvoplánovitě. S osobními příběhy se pak prolínají příběhy lidí ze Střekova (exekuce, večerka, drogy, dluhy). Tyto příběhy od těch hereckých osobních odlišují kostýmy. Vůbec to nebylo nutné. Pochopili bychom i tak. Hezké výkony herců a příjemné překvapení. Téma důležité i silné, zpracování každej nezkousne

(75%)
Vlastně naprosto osobní inscenace (nejspíše) pro všechny, kdo se na ní podíleli. A naštěstí je zo vidět. Melancholie a nostalgie diváka chytne a po zbytek představení nepustí. Spoustu zábavných scénických "vtipů" diváka vytrhne z jinak neměnného tempa.
Je třeba také vypíchnout všechny herecké výkony, převážně všechny čerstvé absolventy DAMU, kteří mě opravdu překvapili.
Jen si říkám jestli takovýto typ osobní zpovědi by se neměl dělat spíše jak představení osoby/souboru a ne jako rozloučení.
Dále pak míchání osobních zpovědí a příběhu obyčejných lidí z Ústí mě poněkud mátlo.
Ale jinak jsem do Prahy odjížděl nadmíru spokojený.

Od "hamlet je mrtev. bez tíže" k "Jídelnímu vozu", to je jak vyšlápnout oblouk na Mostě Dr. E. Beneše.
Na hry D. Šiktance si vzpomenu rád, třeba na: Pan Kolpert, Pornografie, Homo Faber, Insomnie, Jídelní vůz, Pábitelé. (Pod jeho šéfováním na např. Bratrstvo..., Černá..., Mluviti... nebo Hanzelka...).

K Líbesbrífu: Děkuji hercům, že sdíleli (nejen) své osudy. Přeji si, abych se na svět díval očima M. Bukovčana. Všem se dějí špatné věci, ale každý na ně koukáme jinak.

Vlastně taková autorská hra, jednou za pár let, je výborný nápad. Pokud autobio. hru napíše M.B., zabírám si místo vpředu.

Nové vední přebírá laťku dost vysoko.

Inscenace má být loučením režiséra s divadlem. Ale moc není, tím loučením je inscenace jen zarámována. V podstatě jde o velmi osobní výpověď herců/lidí, kteří jdou s kůží na trh se svými životními osudy, ve kterých se může najít téměř kdokoliv. Je škoda, že režisér příběhy mezi herce náhodně neproházel. Asi by to vyznělo méně prvoplánovitě. S osobními příběhy se pak prolínají příběhy lidí ze Střekova (exekuce, večerka, drogy, dluhy). Tyto příběhy od těch hereckých osobních odlišují kostýmy. Vůbec to nebylo nutné. Pochopili bychom i tak. Hezké výkony herců a příjemné překvapení. Téma důležité i silné, zpracování každej nezkousne

(75%)
Vlastně naprosto osobní inscenace (nejspíše) pro všechny, kdo se na ní podíleli. A naštěstí je zo vidět. Melancholie a nostalgie diváka chytne a po zbytek představení nepustí. Spoustu zábavných scénických "vtipů" diváka vytrhne z jinak neměnného tempa.
Je třeba také vypíchnout všechny herecké výkony, převážně všechny čerstvé absolventy DAMU, kteří mě opravdu překvapili.
Jen si říkám jestli takovýto typ osobní zpovědi by se neměl dělat spíše jak představení osoby/souboru a ne jako rozloučení.
Dále pak míchání osobních zpovědí a příběhu obyčejných lidí z Ústí mě poněkud mátlo.
Ale jinak jsem do Prahy odjížděl nadmíru spokojený.

Od "hamlet je mrtev. bez tíže" k "Jídelnímu vozu", to je jak vyšlápnout oblouk na Mostě Dr. E. Beneše.
Na hry D. Šiktance si vzpomenu rád, třeba na: Pan Kolpert, Pornografie, Homo Faber, Insomnie, Jídelní vůz, Pábitelé. (Pod jeho šéfováním na např. Bratrstvo..., Černá..., Mluviti... nebo Hanzelka...).

K Líbesbrífu: Děkuji hercům, že sdíleli (nejen) své osudy. Přeji si, abych se na svět díval očima M. Bukovčana. Všem se dějí špatné věci, ale každý na ně koukáme jinak.

Vlastně taková autorská hra, jednou za pár let, je výborný nápad. Pokud autobio. hru napíše M.B., zabírám si místo vpředu.

Nové vední přebírá laťku dost vysoko.

(75%)
Vlastně naprosto osobní inscenace (nejspíše) pro všechny, kdo se na ní podíleli. A naštěstí je zo vidět. Melancholie a nostalgie diváka chytne a po zbytek představení nepustí. Spoustu zábavných scénických "vtipů" diváka vytrhne z jinak neměnného tempa.
Je třeba také vypíchnout všechny herecké výkony, převážně všechny čerstvé absolventy DAMU, kteří mě opravdu překvapili.
Jen si říkám jestli takovýto typ osobní zpovědi by se neměl dělat spíše jak představení osoby/souboru a ne jako rozloučení.
Dále pak míchání osobních zpovědí a příběhu obyčejných lidí z Ústí mě poněkud mátlo.
Ale jinak jsem do Prahy odjížděl nadmíru spokojený.

Inscenace má být loučením režiséra s divadlem. Ale moc není, tím loučením je inscenace jen zarámována. V podstatě jde o velmi osobní výpověď herců/lidí, kteří jdou s kůží na trh se svými životními osudy, ve kterých se může najít téměř kdokoliv. Je škoda, že režisér příběhy mezi herce náhodně neproházel. Asi by to vyznělo méně prvoplánovitě. S osobními příběhy se pak prolínají příběhy lidí ze Střekova (exekuce, večerka, drogy, dluhy). Tyto příběhy od těch hereckých osobních odlišují kostýmy. Vůbec to nebylo nutné. Pochopili bychom i tak. Hezké výkony herců a příjemné překvapení. Téma důležité i silné, zpracování každej nezkousne