Já, Manon

Je to drama, je to muzikál, je to Nezval, je to alternativní divadlo? Co to vlastně? Je to hlavně zbytečně dlouhý, taneční scény zbytečné. Nezaujalo mne to, nejsem náročný divák ani divadelní kritik.

Úvod mě nenadchl-nesympatické postavy, jakési podivné popové prostředí, drogy, nereálné bezčasí... Postupně se ale rozehrává zajímavý propletenec silných individualit, které řeší svá traumata a staré křivdy. Střídají se tu skvělé scény, kde se odehrává intimní dialog dvou postav s jinými, kde je plné jeviště a sledujeme několik příběhů paralelně. Představení je vizuálně velmi atraktivní a plné scénických nápadů. Jihlavští herci režisérovi Gombárovi jeho ambiciózní projekt rozhodně nezkazili.

Horácké divadlo jde dál cestou převádění klasického repertoáru do moderního pojetí. Po Utrpení mladého Werthera a Faustovi další silné představení. Kdo čeká klasickou Manon, bude zklamaný. Dle z poloviny zaplněného hlediště, vlažného potlesku a odchodu některých po první půlce nebude jihlavská Manon představením, které by vyprodávalo sál. Je to představení, u kterého nevypnete a zkrátka musíte přemýšlet. Nové vedení divadla se dalo cestou moderního divadla, na které nebylo jihlavské publikum zvyklé a stále si ještě nezvyklo. Otázkou samozřejmě zůstává, zda má Vysočina vůbec vhodné publikum pro tento směr.

Je to drama, je to muzikál, je to Nezval, je to alternativní divadlo? Co to vlastně? Je to hlavně zbytečně dlouhý, taneční scény zbytečné. Nezaujalo mne to, nejsem náročný divák ani divadelní kritik.

Úvod mě nenadchl-nesympatické postavy, jakési podivné popové prostředí, drogy, nereálné bezčasí... Postupně se ale rozehrává zajímavý propletenec silných individualit, které řeší svá traumata a staré křivdy. Střídají se tu skvělé scény, kde se odehrává intimní dialog dvou postav s jinými, kde je plné jeviště a sledujeme několik příběhů paralelně. Představení je vizuálně velmi atraktivní a plné scénických nápadů. Jihlavští herci režisérovi Gombárovi jeho ambiciózní projekt rozhodně nezkazili.

Horácké divadlo jde dál cestou převádění klasického repertoáru do moderního pojetí. Po Utrpení mladého Werthera a Faustovi další silné představení. Kdo čeká klasickou Manon, bude zklamaný. Dle z poloviny zaplněného hlediště, vlažného potlesku a odchodu některých po první půlce nebude jihlavská Manon představením, které by vyprodávalo sál. Je to představení, u kterého nevypnete a zkrátka musíte přemýšlet. Nové vedení divadla se dalo cestou moderního divadla, na které nebylo jihlavské publikum zvyklé a stále si ještě nezvyklo. Otázkou samozřejmě zůstává, zda má Vysočina vůbec vhodné publikum pro tento směr.

Úvod mě nenadchl-nesympatické postavy, jakési podivné popové prostředí, drogy, nereálné bezčasí... Postupně se ale rozehrává zajímavý propletenec silných individualit, které řeší svá traumata a staré křivdy. Střídají se tu skvělé scény, kde se odehrává intimní dialog dvou postav s jinými, kde je plné jeviště a sledujeme několik příběhů paralelně. Představení je vizuálně velmi atraktivní a plné scénických nápadů. Jihlavští herci režisérovi Gombárovi jeho ambiciózní projekt rozhodně nezkazili.

Horácké divadlo jde dál cestou převádění klasického repertoáru do moderního pojetí. Po Utrpení mladého Werthera a Faustovi další silné představení. Kdo čeká klasickou Manon, bude zklamaný. Dle z poloviny zaplněného hlediště, vlažného potlesku a odchodu některých po první půlce nebude jihlavská Manon představením, které by vyprodávalo sál. Je to představení, u kterého nevypnete a zkrátka musíte přemýšlet. Nové vedení divadla se dalo cestou moderního divadla, na které nebylo jihlavské publikum zvyklé a stále si ještě nezvyklo. Otázkou samozřejmě zůstává, zda má Vysočina vůbec vhodné publikum pro tento směr.

Je to drama, je to muzikál, je to Nezval, je to alternativní divadlo? Co to vlastně? Je to hlavně zbytečně dlouhý, taneční scény zbytečné. Nezaujalo mne to, nejsem náročný divák ani divadelní kritik.