janajana

Kdysi jsem tuto hru už viděla, odtud tedy zvědavost,jak k tématu přistoupí současní tvůrci. Bohužel jsem byla zklamaná a jako často v posledních letech mě napadá otázka, proč se tvůrci snaží za každou cenu zamezit v každém smyslu autorovi, aby ho divák pochopil.Nebo se jen domnívají, že to by bylo příliš nesoučasné, že je tedy potřeba nedat návštěvníkovi ani šanci, aby sledoval gradaci příběhu, jeho strhující závěr? Odtud ohňostroj nápadů, z nichž většina nedává žádný smysl, avšak divákovi zamezují sledovat to podstatné, neboť neustále přerušují děj a rozptylují ho.

Inscenace, která nikoho neurazí, ale ani nepřekvapí. Martin Hofmann v zůstává v celé první části v jedné poloze, s režijní změnou řeči v druhé části si moc nerozumí, s přibývajícím časem vstoupí do hry monotónnost, která nudí. Z mého pohledu nejlepší, po režijní i interpretační stránce, je interakce dvou mladých hrdinů - Perdity a Florizela, vyvažuje první, dramatickou část, běží přirozeně a lehce.
A ještě jedna poznámka na závěr, stýská se mi po scéně v Purkrabství, na mikrofony si nikdy nezvyknu, i když je možné, že se zvukař na premiéře teprve hledal.

Pro tuto inscenaci platí víc než kdykoli jindy "čeho je moc, toho je příliš". Nesnesitelně dlouhá hudební intermezza zcela potlačují stoupající napětí, vlastně zcela ničí dynamiku příběhu. Všímala jsem si reakce publika, méně poučený divák vůbec do přestávky netuší, co se vlastně na jevišti odehrává. A přeplácaná hudba čtyř žánrů tu nejistotu podtrhuje. Scénická hudba P.Kalába ladí s příběhem, pak se ale, netuším proč, přidá moravský folklór a korunu tomu nasadí odkazy na historii pop music. Režie se asi domnívá, že obyčejný osudově přímočarý příběh bychom bez toho cirkusu nepochopili.