Petr Bela

Moc jsem od toho nečekal (představení si vybrala babička), ale nakonec jsem byl mile překvapen. Na hru roku to asi nebude, to ale ani nebylo cílem, spíše je to takové příjemné zavzpomínání (a na konci i zamyšlení) nad radostným dětstvím. Potěší známé tváře a místy lehký humor.

JÍZDA. Tak jde jedním slovem popsat, co se na jevišti během hodiny děje. Non-stop akce, která vás nenechá ani na vteřinu vydechnout. Při tom všem se cítíte jako na natáčení akčního thrilleru, kdy po jevišti pobíhají dvě kamery a celý děj zároveň promítají na plátno. Celý štáb je synchronizovaný jako hodinky, práce s kamerou je dechberoucí, tu záběr na detail, tu zase timelapse zběsilé jízdy. A jako u skvělých filmů si na konci řeknete "Chci to vidět znovu".
Tvůrci si splnili přání a vytvořili hru, kde stříká umělá krev, a při tom vzniklo dílo, které dle mého nemá jen tak obdoby a pro mě osobně posunuli hranici toho, co je na divadle možné.