Teatr_petra_cecha

Trpaslíci experimentují. Ne formou, ale obsahem. Jste v surreálném snu. Chvíli máte pocit, že mu rozumíte. Pak se ale postavám změní identity a kontury smyslu se rozmlží. Motivy myšky, jezevčíka, kachniček, ducha, správce opuštěného majáku nebo tří trpaslíků se prolínají. Všechny postavy jsou ale velmi přesvědčivé. V jejich lyrickém vyprávění se občas objeví něco velmi lidského. A v tu chvíli je vám příběh povědomý. O zážitek se tady nedělíte s vyprodaným Národním divadlem, ale s vybíravým publikem v několika málo řadách. Jako by se hrálo v bytovém divadle s největším obývákem v Praze. Very interesting.

Tohle mě zvedlo ze sedačky. Při ovacích ve stoje jsem zaječel radostí.
Inscenace o měnícím se vztahu matky a syna je bolestivě současná. Rychlá. Naturalistická. Děsivá. Živelná. Silná. Dojemná. Humorná. Lidská.
Takový scénický binge watching. Nemůžete to přestat sledovat. Fascinovalo mě načasování replik i choreografie herců a hereček, kteří hrají i pro všudypřítomnou živou kameru.
Skvělá byla i ?laternomagická? scéna mimo prostor divadla nebo práce s nadsazenou stylizací. Obří kostýmy, ještě větší pijavice.
Do 75 minut se vešlo tolik nápadů! Třeba přepisování replik postav v reálném čase. Zaznělo i ticho. A nakonec bouřlivý potlesk.

Umyl sis pindíka? Ano. Tímhle hookem to začíná. A publikum okamžitě nadsakuje smíchy.

Jenže K.Š.E.F.T. není jen lechtivá komedie. Pod vrstvou humoru se skrývá téma prostituce samoživitelek a sexuálních potřeb lidí se zdravotním znevýhodněním.

A tak si během smíchu kladete nepříjemnou otázku: Směju se vtipu nebo stereotypu? Ta hranice je tenká. A každý divák si ji musí v sobě vyřešit sám.

Naštěstí celé představení zůstává hluboce lidské. Vtipně napsané. Vtipně zrežírované Ondřejem Sokolem. A Sandra Černodrinská v roli sexuální pracovnice? Ta mě bavila nejvíc.