Počet komentářů: 0
Nový komentář

Za oponou

24 hours plays
[vydáno: 14.11.2017]
Divadelní klub Strašnického divadla
11.11.2017, 18:55

Po klubu se pohybují tváře známe odsud i z jiných divadel, někteří z herců si ještě pročítají text, zatímco produkční tým freneticky pobíhá a ladí kostýmy a rekvizity. Z podmračených tváří je znát nervozita, ale i očekávání. Diváci pomalu přicházejí a tvoří natěšený houf před vstupem do sálu.

Pokud je esencí divadla skutečnost, že se vždy odehrává „teď a tady“, potom v 24 hours plays je koncentrovaná na maximum. Protože teď a tady je hra napsána, nazkoušena a odehrána – tedy dokonce 5 patnáctiminutových her. S myšlenkou přivést tento koncept do České republiky přišel herec Petr Šmíd a oslovil právě strašnické Divadlo X10, které se zaměřuje na českou i světovou současnou dramatiku. Když divák přijde zhlédnout výslednou sérii, ani si nemusí uvědomit, že tento večer umožnila několikaměsíční práce lidí, kteří nakonec zůstávají v pozadí.

...úvodní slovo... (foto: Dita Havránková)
...úvodní slovo... (foto: Dita Havránková)


Ewa Zembok, kmenová režisérka, která také zajišťovala koordinaci celé akce, nám řekla: „Ten proces byl velice dlouhý hlavně proto, že jak jsme do toho šli poprvé, tak nikdo nevěděl, kolik času potřebujeme, jak dlouhé bude vyjednávání s Amerikou a tak. Před půl rokem jsme dostali licenci a pak jsme museli domluvit 35 lidí, kteří to budou schopni – a rádi – udělat, dále je tam propagační složka, od lidí to vyžadovalo pohodovost, připravenost. Mnoho času a energie jsme strávili na zajištění zázemí, pocitu volného prostoru, ale zároveň i profesionálních podmínek. Scházeli jsme se spoustu týdnů na poradách, kde jsme řešili, jak to má proběhnout. Abychom netápali na místě a aby lidé, které k projektu pozveme, od nás dostávali přesné informace jak bude celý proces probíhat, kde můžou být. Naše divadlo neobsáhne 35 lidí zkoušejících v 5 samostatných skupinách, takže jsme museli zařídit i nějaké externí prostory. Je toho opravdu moc, těžko se to popisuje. Některé věci vás napadnou, každá skupina potřebuje svého produkčního, nějaký malý catering, prostě dostatečné pohodlí pro zkoušení. Zároveň se odehrávaly velké schůze v průběhu zkoušení, neustálé briefingy, zda je vše v pořádku a co kdo potřebuje. Dále zajistit divadelní provoz pro zkoušení na jevišti. Proces, který obvykle dělá jedna skupina deset dní, jsme teď museli zvládnout za pět hodin v pěti skupinách.“

V pátek 10.11.2017 večer se sešlo pět dramatiků, pět režisérů, 25 herců a hereček a produkční tým, aby si nastínili, co se během následujících 24 hodin odehraje. Herci si s sebou přinesli rekvizity a dramatici si vybrali vždy pět z nich s tím, že dané předměty zakomponují do textu. Když si pak ráno režiséři volili hru, kterou zinscenují, nevěděli o ní víc, než co se psalo v anotaci. Až poté dostali celý text a také herecké obsazení, se kterým budou pracovat. Autor textu však zůstal utajen a to až do samotného závěru večera.

K výběru 35 divadelníků, kteří se nakonec akce zúčastnili, nám Ewa Zembok prozradila: „Pokud jde o dramatiky a režiséry, tak jsme se snažili o stylovou rozmanitost. Měli jsme velké štěstí, že všichni, které jsme oslovili a měli čas, nám na nabídku kývli. První edici tohoto projektu jsme chtěli soustředit kolem zkušených lidí. I podle toho jsme vybírali. Pokud jde o herce, v základu jsme samozřejmě zapojili náš soubor, ale rozšířili jsme jej o další lidi, kteří inklinují k podobným „šíleným“ projektům. V divadle máme mezi sebou všichni nějaké vazby, pokud děláte podobné projekty a inscenace, tak bez ohledu na angažmá poznáte, s kým si lidsky a umělecky rozumíte. A někteří se k nám dostali prostě tak, že se o projektu doslechli a sami projevili zájem. Zásadním výběrovým kritériem bylo i to, zda má ten člověk opravdu čas celých 24 hodin, které zde musel strávit.“


Po odehrání všech představení jsem požádala o rozhovor vždy jednoho z dramatiků, režisérů a herců, aby stručně zhodnotili ojedinělou akci, které se právě zúčastnili:

Ondřej Cikán napsal hru Na křižovatce konec.

Anotace této hry říká:
Hru o konci světa a špatných rozhodnutích sepsala za jednu noc nesmrtelná Múza v patnáctislabičném jambu.
Policejní inspektor nechtěně zradí svou snoubenku, dceru svého majora, s Bohyní pohybu veškerého světa. Je z toho bouračka a zánik všeho pohybu, všeho života, prostě všeho. Horor o špatném svědomí.
A když se zase rozsvítí, tak je to ještě horší.
Múza je časem všech věcí.


Jaké dojmy jsi měl z konceptu a pozvání, aby ses této akce zúčastnil?
Strašně jsem se radoval, že mě sem pozvali a hned jsem řekl, že do toho rád půjdu. Teprve před třemi lety jsem začal psát česky, do té doby jsem psal téměř pouze německy, takže jsem to vnímal i jako skvělou příležitost. Strašnickému divadlu velice věřím, takže jsem neměl žádné pochyby o tom formátu.

Měl jsi téma rozmyšlené předem?
Neměl. Desátého jsem přes den ještě pracoval, skončil jsem dřív a dal jsem si tříhodinovou procházku sem, u toho už jsem trošku přemýšlel.

Ovšem ve chvíli, kdy si vybereš herce s rekvizitami, tak se může nějaký předem připravený plán snadno rozpadnout. Vybral sis mimo jiné Jana Hoffmana s dětským svítícím akváriem. Nepředpokládám, že bys měl v hlavě téma, ve kterém hraje roli právě takový předmět?
Na procházce jsem si rozmyslel, že hru napíšu ve verších, aby byla srandovní. A pak jsem si řekl, že napíšu něco o pohybu. Mám v němčině jednu povídku, která je trošku podobná – někdo má v batohu pohyb celého světa a když ten někdo zemře, tak zemře celý svět. K tomuto tématu se akvárium výborně hodilo, protože se v něm hýbou rybičky, dokud je připojené na elektriku. Stejně tak nakonec zapadlo švihadlo Simony Zmrzlé i batoh s pejskem Anežky Hessové a deštník Hynka Chmelaře. Ale samozřejmě jsem si herce nevybíral jen podle rekvizit. Jindru Čížka jsem chtěl, protože ho znám jako skvělého hudebníka. Musím se přiznat, že rád pracuji pod tlakem a soustředěně. Když někdo řekne „musí tam být batoh se psem“, a já si z toho můžu udělat, co chci, tak mi to vlastně pomůže.

Jak moc se lišilo psaní této krátké hry od tvého běžného tvůrčího procesu?
Moc ne. Vlastní texty obvykle píšu soustředěně a rychle. Když to jsou romány, tak to samo sebou nejde přes noc, ale tempo potřebuju. Mnohem déle mi trvá překládání, tam se snažím maximálně zachovat původní vyznění textu i použitého jazyka. Takže vlastní báseň si třeba vymyslím někde v tramvaji a pak ji napíšu doma za hodinu. Cizí báseň ale klidně překládám dva plné dny, aby to sedělo.

Dlouhodobě žiješ v Rakousku, česky jsi napsal zatím jen tři hry – nebál ses tedy této výzvy právě v českém jazyce?
Ani ne. Od roku 2012 jsme s Antonínem Šilarem točili film Menandros & Thaïs, ke kterému jsem měl scénář v němčině. Doufal jsem, že najdeme někoho, kdo to dobře přeloží, ale pak se spěchalo, tak jsem to přeložil sám. A blbě. Ale ten film se točil dlouho a na českém textu jsme celou dobu pracovali. Díky tomu jsem se mnohé naučil a nakonec i získal sebevědomí. A to jsem si celou dobu, co píšu německy, přál, abych někdy našel cestu k pořádně poetické češtině.

Jaký to byl pocit po celonoční práci odevzdat text a pak už jen čekat?
Napínavý. Za normálních okolností bych se samozřejmě chtěl s režisérem bavit a třeba něco dovysvětlit.

Umíš si představit, že bys svou hru Na křižovatce konec více rozpracoval do nějakého regulérního tvaru?
Hru bych o moc neprodlužoval, když tak jen trošku, je vymyšlená na krátkou formu. Ale bylo by zajímavé ji intenzivněji zinscenovat a přitom i trochu změnit. Třeba by se hodila i do rozhlasového formátu, jestli na to není příliš krátká, v Rakousku požadují rozhlasové hry o hodinové délce, tohle má 15 minut.

Tvůj text režíroval Michal Hába. Co sis myslel, když jsi zjistil, že to bude právě on?
Byl jsem moc rád, protože bych s ním rád dál spolupracoval. Takže se dobře trefil, že si vybral můj text.

Byl jsi spokojený s výsledkem?
Jo, byl. Podcenil jsem, jak složité to budou mít v tom jambickém verši. Doufal jsem, že budou mít herci možnost text v některých pasážích číst, aby se nemuseli vše učit nazpaměť. Také bych to herce asi nenechal zpívat, ale takhle to prostě vyřešili, a s výsledkem jsem byl nakonec opravdu spokojený.

Na křižovatce konec (foto: Dita Havránková)
Na křižovatce konec (foto: Dita Havránková)



Michal Hába režíroval hru Ondřeje Cikána Na křižovatce konec

Co jsi odpověděl, když jsi byl pozván jako režisér k projektu 24 hours plays?
Jo, tak jo! Někdo se mě na to zeptal pozdě v noci po nějaké premiéře, ale okamžitě jsem souhlasil. Skvělé očekávání, formát, který jsem ještě nikdy nezažil.

Jak probíhal výběr textů mezi režiséry?
Měli jsme se sejít ráno a přečíst si všechny hry. Nakonec jsme ale četli jen synopse a ti, kteří přišli přede mnou, si vybrali rychle. Takže já měl na výběr pouze ze dvou anotací. Ono je to velice zrádné vybírat zrovna tímto způsobem, obvykle mi to trvá dlouho, než se rozhodnu nějakou hru udělat, musím vědět jak a proč to chci dělat.

Jak probíhalo zkoušení? Lze mluvit v takovém případě o regulérním zkoušení?
Určitě ano. Chvíli jsem autora nesnášel, když jsem dostal do rukou jambickou báseň, neuměl jsem si představit, že to udělám za několik hodin. Ale měli jsme příjemný tým, kdy jsme si navzájem házeli nápady v rámci možností a bylo to příjemný.

Jak jsi spokojen s výsledkem?
Velice, byl jsem rád, že se to naučili, což jsem ani nečekal. Navíc jsem měl v hereckém výběru Jindru Čížka, což je můj dlouholetý spolupracovník. Díky tomu jsem věděl, že na něj můžu naházet spoustu řešení, aby to jevištně fungovalo přes hudbu, čímž se mi celá věc usnadnila.

Pokud by se 24 hours plays opakovaly, šel bys do toho znovu?
Já myslím, že by si to měli zkusit zase jiní lidé. Ten model je hodně anglosaský, vše je o autorovi – vybere si herce, napíše hru bez zadání tématu. V dramatice kontinentální Evropy by se mělo zohlednit výtvarno a hudba, což se nám snad nakonec povedlo.


Václav Marhold si zahrál roli učitele ve hře René Levínského Cirkus Fouček – Dnes naposled. Jako rekvizitu si přinesl plechovku piva, kterou potom dramatik zakomponoval do jedné ze scén.

Jaké byly tvé pocity, když jsi se dozvěděl o konceptu 24 hours plays a dostal nabídku zúčastnit se?
Já jsem byl do poslední chvíle dost zmatený o co vlastně jde a co se bude dít. Informace jsme dostávali postupně. Ten koncept je dobře udělaný, do poslední chvíle nikdo neví nic. Samozřejmě, že my ty dramatiky známe, víme, jak a co píšou, takže když jsme dostali text do ruky, většina z nás odhadla, kdo jej psal. Ale do poslední chvíle jsme dodržovali pravidla a nebavili se o tom.

Kolik času bylo na zkoušení?
Za mě v pohodě, začali jsme zkoušet dost brzy, takže jsme měli asi 10 hodin čistého času.

A jak se cítíš po premiéře? Dá se to vnímat jako premiéra?
Úplně vlastně ne, na druhou stranu nervozní jsem byl více, než před normální premiérou. Nikdo si nebyl úplně jistý v textu, když se zamotáme, musíme improvizovat. Ale pocity mám velice dobré, napětí ze mě spadlo a myslím, že jako celek se to povedlo.

Přemýšlela jsem, kdo to má nejtěžší – dramatik, režisér, herec. Přeci jen jakmile dramatik odevzdá text, tak má svou práci hotovou, ale na vás hercích potom závisí, jak bude divák vnímat výsledek. Připouštěl sis něco takového?
Já si nemyslím, že by někdo měl menší nebo větší práci. Dramatici tu byli přes noc, režiséři si vybrali text, aniž by věděli, do čeho jdou – vybírali jen podle anotace a pak museli tu hru udělat. Všichni jsme spěli do jednoho bodu, ve kterém co se má stát, to se stane. Buď to vyjde, nebo se to pokazí. I když vlastně nikdy se to nepokazí; když někdo něco zapomene, tak se to mělo stát. Zvlášť u projektu, kde se nemůžeme opřít o vědomí, že takhle to máme nazkoušené.

A jak bys zhodnotil celý projekt teď, krátce po skončení?
My jsme všichni dost hotoví, chodím tady po těch kamarádech a všichni říkají, jak jsou unavení. Ale hodnotím to velice pozitivně, něco takového tady v Česku ještě nebylo a jsem rád, že se toho zhostilo právě Strašnické divadlo. Dokázalo, že umí uspořádat takto velikou akci, která má obrovské množství produkčních a realizačních záležitostí. Vše proběhlo bez jakéhokoliv konfliktu, ke konci jsme byli všichni samozřejmě napjatí, ale moc mě to bavilo a rád se znovu přidám, pokud by došlo k opakování.

Cirkus Fouček – Dnes naposled (foto: Dita Havránková)
Cirkus Fouček – Dnes naposled (foto: Dita Havránková)



Hodnotit jednotlivé hry by nemělo smysl. Celý večer ale probíhal v úžasné atmosféře, s naprosto profesionálními výkony, což se projevovalo i ve chvílích, kdy museli herci improvizovat a nahazovat si text. Hry byly skutečně velice různorodé, stejně tak jednotlivé režie prokázaly, že za nimi stojí výrazné osobnosti. Rozhodně každé představení přineslo okamžiky, které diváky vtáhly do děje a donutily je přemýšlet. Dokonce snad i na chvíli zapomenout na okolnosti vzniku. Všem 35 přímo zúčastněných aktérům, stejně jako nemalému počtu lidí v podpůrných rolích, se povedlo připravit opravdu jedinečný zážitek.

Kde jsme začali, tam také skončíme. Po odehrání všech pěti představení ještě následovalo defilé všech aktérů a zároveň odtajnění autorů jednotlivých her. Na závěr Petr Šmíd ještě pozval diváky do divadelního klubu a kdo chvíli setrval, neudělal chybu; divadelní večírky jsou vyhlášené a tento rozhodně pověsti dostál. Avšak to už je jiná kapitola - co se stalo ve Strašnicích, zůstane ve Strašnicích. Zpráva o projektu 24 hours plays si nicméně zaslouží rozšířit, už jen proto, že se snad dočkáme druhé edice. Ewa Zembok naznačila, kam by se chtěli nadále ubírat: „S touto zkušeností bychom další uvedení chtěli koncipovat jiným způsobem, dát příležitost mladým, neznámým či začínajícím umělcům a tím dále podporovat vznik současných českých her.“ Budeme držet palce a těšit se.

Kompletní informace o projektu 24 hours plays naleznete na webu a facebooku Divadla X10.

Pavla Haflantová




Komentáře k tématu článkuPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.