Z tiskových konferencí

Možná jezdíte kolem „dvaadvacítkou“, aniž byste tušili, že v té sakrální stavbě se nachází jeden z nejpozoruhodnějších divadelních sálů v Praze, s neobyčejnou historií (a vynikající akustikou). Vršovické divadlo MANA, jak zní současný název, se nachází v budově Husova sboru v centrálních Vršovicích v Praze 10 na Moskevské třídě. Jako součást budovy vznikl divadelní sál v roce 1930. Jeho autorem je architekt Karel Truksa. Stavba Husova sboru je významným dokladem individualistické moderny s prvky funkcionalismu. Jedná se o jediné dochované bezprostřední sepjetí divadelního prostoru s chrámovou sakrální stavbou v Praze. Divadlo mělo svou slavnou éru, až se dočkalo pádu do zapomnění (po roce 1965). K uzavření divadla režimními kádrováky posloužila záminka jeho údajné technické nezpůsobilosti.

Pozvolné vstávání z popela tohoto divadla trvalo zhruba posledních pět let. Rekonstrukce oficiálně skončila na jaře tohoto roku. Před tím fungovalo jako stagiona, nyní však konečně přišel čas pro koncepční práci. Uměleckým ředitelem divadla se stal Jakub Jan Korčák, divadelní režisér a uznávaný pedagog, osobnost, která je garantem toho, že koncept chudého, ale poctivého divadla není nemožný. (Činnost divadla nebyla zatím podpořena žádným grantem.)

Jméno režiséra Korčáka je spjato s prací mj. v Divadle za branou II (1991-1992), Divadle na Vinohradech (1993-1997) či v brněnské Mahenově činohře, kde v letech 2005-2007 působil i jako umělecký šéf. Na svém kontě má i řadu režií na mnoha regionálních scénách v Čechách a na Moravě. Režíroval také ve Švédsku. Více než dvacet let působí jako pedagog režie na pražské DAMU.

„Je to výzva, jak divadlo dělat nezávisle,“ říká Jakub Jan Korčák o svém rozhodnutí vstoupit tvůrčím způsobem do prostoru mezi diváky prakticky neznámého. Podle něj Divadlo MANA chce být místem duchovní obnovy a obracet se textům, v nichž se zrcadlí antické, židovské, křesťanské a humanistické tradice. Zvláštní programová linie se soustředí na dětská představení.

Jakub Jan Korčák, Ivana Wojtylová, Aleš Procházka, Miroslava Pleštilová (foto: Michal Novák)

Prvním vlastním počinem je původní veršovaná dosud neuvedená hra Novoluní, jejímž autorem je právě Jakub Jan Korčák. Tato tragická fraška netradičním způsobem zpracovává klasické téma milostného trojúhelníku. Na pozadí řešení rozpadávajících se vztahů a krize středního věku vyvstávají otázky po smyslu života i odpovědnosti za vlastní úděl. Metaforický text otevírá existenciální rozměr a je založen na práci se slovem. V inscenaci, jejíž premiéra se odehraje 7. listopadu, se představí Miroslava Pleštilová (Divadlo pod Palmovkou, Činoherní klub ad.), Aleš Procházka (Městská divadla pražská, Divadlo pod Palmovkou ad.) a Ivana Wojtylová (Divadlo pod Palmovkou ad.), čili herci, které netřeba představovat. Samozřejmě se počítá s běžným reprízováním.

Vztahový trojúhelník se stal námětem pro nespočet literárních či dramatických děl. Ve hře Novoluní bude mít trochu jiný účel, jak vysvětlil Jakub Jan Korčák: „Trojúhelník je archetypální téma, které pochopitelně nikdy nevymizí. V této hře je to spíš metafora, zamyšlení nad tím, co to znamená, když člověk ztratí vůli ke smyslu a začnou se mu rozpadat hodnoty. Ztratíme-li vztah k odpovědnosti, najednou se začne v životě rozpadat úplně všechno. Pak se to nahrazuje různými vnějškovými berličkami, konzumismem a tak dále. Myslím si, že je to docela aktuální téma dnešní doby. Byť hra je velmi komorním a intimním příběhem tří lidí, byli bychom rádi, kdyby z toho zazněl tento zásadní přesah.“

Text vznikal přímo pro konkrétní herce, Miroslavu Pleštilovou, Aleše Procházku a Ivanu Wojtylovou. „Nikoho jiného jsem neoslovoval, tyto herce jsem si vyvolil,“ usmívá se Jakub Jan Korčák.

Velkou zvláštností hry Novoluní je, že je napsána v blankversu. Otázka, která míří na autora, je jasná - proč? „Snažil jsem se v této hře zúročit některé zkušenosti, vědomě i přiznaně se hlásím k různým divadelním modelům či tradicím. Samozřejmě k Čechovovi, kterého mám nesmírně rád, zároveň k Shakespearovi, který mě vzrušuje svou formou nebo úsporností. Blankvers je taková zvláštní forma, která umožnuje zároveň být velmi pravdivý a zároveň jít do nadsázky a přitom koncentrovaně vyjadřovat myšlenku. Nerozpovídá se do stran, ale pracuje s vnitřní energií a rozumově zpracovává emoci. To byl pro mě nejpodstatnější důvod, proč blankvers, přesněji snaha o blankvers.“

-mys-