Z tiskových konferencí

Don Juan putuje literaturou již čtyři století. Po padesáti letech se vrací na repertoár Národního divadla. Jaký bude Don Juan dnešní doby? Zůstane nenapravitelným svůdcem žen? Volnomyšlenkářem a obratným manipulátorem? Je to opravdu člověk nové doby, tudíž člověk chladné racionality? Pokrytec? Do jeho typu jakoby Molière vložil veškerou nebezpečnou svůdnost naší bezostyšné civilizace. Ano, Don Juan je skvělá komedie o moderní době...

Setkání s šéfem činohry Národního divadla Michalem Dočekalem, dramaturgyní inscenace Dariou Ullrichovou a představitelem titulní role Miroslavem Donutilem proběhlo ve ztišené atmosféře, kdy myšlenky stále odbíhaly jinam. Je to jen pár okamžiků, co jsme se všichni dověděli zprávu o úmrtí legendy českého divadla 20. století a velkého člověka Radovana Lukavského, který i přes úctyhodný věk 88 let se stále aktivně věnoval herecké práci.

Je to všechno jenom náhoda?
„Stejně jako uplynulo od posledního uvedení Lakomce na scéně Národního divadla padesát let, se po stejné době vrací i Don Juan. Je v tom snad nějaká symbolika, že se Molièrovy kusy dávaly v Národním v padesátých letech minulého století a opět až právě nyní? Odpovězme si na to každý sám. My jsme jen vedeni naším pocitem, že velké klasické dramatické opusy typu Revizora, Lakomce či Dona Juana se mají nasadit na repertoár právě teď, a to z důvodu vysoké společenské aktuálnosti těchto her, doba je na ně zralá. Rovněž se domnívám, že právě teď máme na Dona Juana skvělé obsazení. Od naší nové inscenace čekejte výraznou úpravu. Avšak nemyslím tím razantní aktualizaci, je to úprava spíše inscenační a jistě i autorská,“ říká Michal Dočekal. Ke smutné události uvedl: „Nemůžeme říct, že jsme překvapeni, jsme však silně zasaženi a otřeseni. Pan profesor Lukavský, jak jistě víte, zkoušel v této inscenaci malou roli žebráka. A nebyla to jen náhoda. Možná si vybavíte ten krátký výstup, ve kterém Don Juan přesvědčuje žebráka, aby za almužnu zaklel, ale on odmítne a raději by volil smrt hlady. Obsazení Radovana Lukavského bylo cílené, věděli jsme velmi dobře, proč to má ztvárnit právě on, proto nás velmi mrzí, že se nedočkal ani premiéry, když ne vlastního návratu na jeviště.“

„Ano, byl to pro nás důležitý stavební prvek v celé inscenaci. Jsme tedy rádi alespoň za to, že jsme pana Lukavského ještě na zkouškách zažili. Už jenom jak to četl! Ta situace je v celé hře naprosto klíčová. Juan v okamžiku, kdy se vše pro něj láme, pokouší toho nejubožejšího, člověka, který ale zná svou vlastní cestu a který neuhne. Věděli jsme, že Radovan Lukavský v tom bude geniální a věřte, že na zkouškách, kterých se ještě mohl účastnit, byl přesně takový. Jsme v situaci, kdy o úmrtí víme pár hodin, odchod je vždycky smutný, ale myslím si, že pan Lukavský byl z těch lidí, kteří žili život velký, naplněný a smířený. Celou dobu dával sílu nám, svým divákům či posluchačům. V takovém případě se i smrt dá snad brát jako přirozená věc, kvůli které není třeba plakat, i když se asi všichni cítíme tou zprávou velmi zasaženi. Jistě je ironií, že se tak muselo stát krátce před premiérou. Ale šou pokračuje dál, před námi je premiéra hry, která patří mezi deset nejlepších her světa a která přináší velké herecké příležitosti. Ta hra je strhující bezpochyby i proto, že málokterým textům je dáno, aby je za nás četla doba. Kdy nemusíme nic přepisovat a kdovíjak aktualizovat, doba přečte téma spolehlivě! Jak bylo zmíněno, určitou radikální úpravu jsme učinili, tedy záleží spíše na úhlu pohledu. Z důsledného znění vět překladu Svatopluka Kadlece jich v původní podobě zůstalo jen několik. Ale hra není přepsaná dekonstruktivním způsobem, úprava se spíše zaměřuje na modernizaci, aby barvy dramatu zářily stejně jako v době svého vzniku. My jsme se snažili sledovat nějakou vnitřní tendenci textu, oprostit ho od dobových ornamentů, zjednodušit a zlogičtit jazyk, dát všemu moderní výraz,“ uvedla Daria Ullrichová.

Inscenace bude mít jednu zvláštnost: v obsazení chybí postava Komtura. Jak to bude, tvůrci nechtějí prozradit. Má to být pro diváky překvapení.

Také jste udiveni volbou Miroslava Donutila pro postavu slavného svůdce? Daria Ullrichová naznačuje, jak se dá logicky dojít k odpovědi na takovou otázku: „Stejně jako u Lakomce, kdy role Harpagona byla v jistém smyslu překvapivě svěřena Borisi Rösnerovi, který pak byl naprosto excelentní, volíme i tady podobný klíč obsazení titulní postavy. Když se díváme na nějaký text, snažíme se představit si jej v celé jeho konkrétnosti a ve všech souvislostech... Co je zač takový Don Juan tady a teď? Tato úvaha nás přivedla k myšlence, kdo by Juana mohl dnes ztvárnit.“

Jelikož ve vzduchu byla cítit otázka, jaká bude tato inscenace ve srovnání s předchozími, Miroslav Donutil to raději rázně utnul – a také jej myšlenky pak přenesly k Radovanu Lukavskému. „Doufám, že naši premiéru nikdo nebude srovnávat s dřívějšími juanovskými inscenacemi. Je to nesrovnatelné. Ale Jiřího Bartošku, který „za mlada“ Dona Juana fantasticky hrál v Divadle Na zábradlí v legendární inscenaci Jana Grossmana, jsem pochopitelně pozval. Tehdy jsem po nějakém náročnějším zájezdě s Provázkem na jeho představení usnul, tak mi to Barťák přijde oplatit. Můžeme si na předchozí nastudování maximálně pietně vzpomenout, pokud jsme viděli a zažili, nebo si to nechejme vyprávět, pokud nás to minulo. V tom vyprávění byl ostatně jedinečný i pan profesor Lukavský. Často jsem jeho vyprávění naslouchal a vždy to bylo nesmírně zajímavé a stále v něčem poučné. Pan Lukavský odešel v plné práci; komu se tohle podaří! Vždyť přece zároveň zkoušel v Divadle na Vinohradech Firse ve Višňovém sadu, jenom přešel z jednoho divadla do druhého, ujistil se, že je správně, a bylo mu dobře. Vydržel vždy celou zkoušku, pozoroval ji i komentoval, byl báječný!“

Kdo tedy v obsazení Radovana Lukavského nahradí? Daria Ullrichová k tomu sdělila: „Přáli jsme si moc, aby se Radovan Lukavský do zkoušek vrátil, doufali jsme. Je pravda, že krizové alternativy musí být na divadle z provozních důvodů připravené vždy. Tentokrát tomu bylo trochu jinak, nechtěli jsme kouzlo zrušit, a proto jsme se zachovali vůči Aloisu Švehlíkovi, který roli po panu Lukavském převzal a na tři záskokové zkoušky zvládl, poněkud surově. Ocenili jsme proto, že pan Švehlík se na nás nezlobí...“

Don Juan může být pro mnoho herců vysněnou rolí. Miroslav Donutil má svůj racionálnější pohled: „Nikdy jsem neměl konkrétní představy, které role bych hrál rád, jsem spíše vděčný za příležitosti, kterých se mi dostane, nebo za představy dramaturgů a režisérů. Ať to bylo na Provázku či zde v Národním, tak mě vždy obdarovávali úkoly, které bych, jak jsem posléze zjistil, opravdu rád hrál. V průběhu zkoušení pak zjišťuji, že jsem vlastně o nich snil. Je to docela dobré znamení. Ale jenom snít o rolích a ještě k tomu předem je k ničemu.“