Z tiskových konferencí

Díky činohře Národního divadla máme příležitost seznámit se s další, pro nás v jistém smyslu exotickou dramatikou. Na prknech naší první scény bude uveden text izraelské autorky Hadar Garlon Mikve. Dramaturgyně Daria Ullrichová se s textem poprvé seznámila před třemi lety při svém pobytu na mezinárodní konferenci právě v Izraeli: „Na hře mě nejvíce zaujalo drama v duších a myslích ženských postav, které v ní vystupují. Z našeho pohledu mohou být inspirující vtip a optimismus právě ve spojení s ženskou silou. I přese všechny duševně vypjaté situace tato hra má navíc v sobě neobyčejně silnou katarzi. Neodvážila bych se říci, že jde o feministicky zaujatý text, ale je to hra, která popisuje problémy, které prožíváme i my tady. A nejde jenom o patriarchální postavení muže v mnoha oblastech života se všemi důsledky pro společnost. Nebo jen o ženy spoutanými světem mužů.“

Co je to mikve? – Židovská rituální lázeň, hebrejsky „sebrání“ nebo „shromáždění“ vody“, je nádrž s přírodní vodou, která slouží k duchovnímu očištění. Vstoupit do mikve ženy nesmí s nalakovaným nehtem, natož v oděvu...

„Já jsem tady tak trochu navíc,“ rozhlíží se režisér Michal Dočekal kolem. „Děj dramatu se odehrává v ženské mikve, kam muži nemají přístup. Můj režijní přístup proto musel být opatrný i z toho důvodu, že s prostředím ortodoxní židovské komunity nemáme moc zkušeností. Pro muže je a bude ženský svět tajemstvím, můžeme ho zkoumat, ale aniž ho kdy zcela poznáme. Takže hledal jsem v textu spíše něco, co má obecný význam. Mohu se pouze domnívat, co je či není feminismus, zda je patřičná nálepka, že jde o feministickou hru.“

Téma hry, kterou Hadar Galron napsala v roce 2005, je v Izraeli vnímáno velmi kontroverzně, přesto její drama Mikve bylo oceněno cenou za nejlepší divadelní hru roku. „V českém „vlažném“ prostředí nebude jistě tato hra považována za rouhavou nebo provokativní. Kdyby nám toto téma nebylo blízké, české ženy by se vlastně pak ani nemusely bát, že budou označeny za feministky. Svět mužů je ve hře přítomen jako vnější dramatická okolnost. Je to ale okolnost všudypřítomná, diktující a silná,“ zamýšlí se Daria Ullrichová.

Kdo je Hadar Garlon (*1970)? Dramatička, scénáristka a divadelní i filmová herečka pocházející z ortodoxní židovské rodiny. Od svých třinácti let žije v Izraeli. Známou se stala díky několika satirickým komediím, v nichž se vysmívala komunitě, z níž pochází.

„Musím Michalu Dočekalovi oponovat. I v Izraeli tuto mou hru režíroval také muž – a navíc opravdu nebyl. Aspoň je nastolena určitá rovnováha náhledu na téma, a jsem za to ráda. Kdyby inscenaci režírovala také nějaká žena, asi vážně by to bylo feministické,“ usmívá se vzácný host tiskové konference, dramatička Hadar Galron. „Osobně žádnou svou hru jako feministickou nevnímám. Vyrostla jsem sice v ortodoxii, ale zároveň vím, že se žena nemusí nikomu a ničemu obětovat. Kde není místo pro změnu, nastává shnilost. Takový stav opravdu nemám ráda. Je na tom něco feministického? Jedni mi spílají, druzí posílají poděkování, že jsem přispěla ke změně v životě židovských žen. Podíváme-li se na název mé hry, tak ženskou mikve, která je v současnosti především o očištění ženy od „nečisté“ krve, chápu jako velké ponížení. Spousta lidí se mě ptá, jestli postavy ze hry mají reálné předobrazy. Odpovídám, že kdybych do těch malých či velkých ženských dramat zakomponovala samé pravdivé historky, nevěřili byste tomu. Text spíš vznikl z toho, co nosím někde hluboko v sobě...“

„Se samými ženami jsem snad ještě žádnou divadelní hru nezkoušela. Je to jistě zvláštní. Režisér si proto užije měrou vrchovatou všechny naše malé drzosti, ale i péči. Jo, zabraly jsme i část pánských šaten, to je docela příjemné. Nad touto prací se scházím také s mladými (a krásnými) kolegyněmi, to bude něco pro pánskou část publika...,“ naráží Iva Janžurová (představitelka vrchní lázeňské) na fakt, že autorka pro inscenování hry předepisuje do některých scén Evino roucho. „Nejdříve jsme se potýkaly s nemalými rozpaky, teď už si to všechny užíváme.“

Co k intimnímu pojetí říká Michal Dočekal? „Rituální lázeň hraje v textu velmi důležitou roli. Neříkejme tomu cachtání na jevišti už jen s ohledem na chápaní a význam této očisty v ortodoxním židovském světě. Nebyl důvod to nějak obejít, ale jde jenom o několik málo scén, kdy dialogy budou probíhat přímo v lázni. Bylo jen a jen na herečkách, jestli přijmou intimní princip a vážnost takových scén. Vzaly to všechny s pochopením i zaujetím.“

Petra Špalková k tomu doplňuje: „Totiž do rituální lázně jsou autorkou záměrně situované velmi silné nebo pro celou hru zásadní dialogy o tom, jak každá z žen se konfrontuje s životem, pravdou a lží. Každá žena je přitom zcela jiné povahy nebo vyznačují se rozdílnou spontaneitou. I to je na textu pro nás nesmírně přitažlivé.“
„Jsou to přitom dialogy až neuvěřitelně pravdivé – ze života!,“ dodala Taťjana Medvecká.

„Samozřejmě jsme absolvovali několik přednášek, které nám tento svět přiblížily. Opřeli jsme se i o studie zemského rabína Karola Sidona, měli jsme i další poradce. Přiznejme si, že o židovské víře toho nevíme mnoho...,“ říká Michal Dočekal.

Daria Ullrichová však divákům vzkazuje: „Divák ovšem nemusí tuto problematiku vyloženě znát. Nemusíme brát příběhy ze hry tak, že se úzce dotýkají ortodoxní židovské komunity. Samo prostředí mikve má hlavně metaforickou sílu. Takže stačí vidět metaforu (pravda, poněkud vyhrocenou) světa žen, kterým pravidla určují muži.“

„Tak takhle já svět ale vůbec nevnímám“ – zvedá obočí Michal Dočekal.

Tou nejpříhodnější tečkou snad budou slova Ivy Janžurové: „Za sebe doufám, že na ploše tohoto tématu, který nám Hadar Garlon předkládá, diváci uvidí v prvé řadě krásné a napínavé drama několika žen, jejich problémů, vztahů či konfliktů.“

Dramaturgický plán činohry Národního divadla počítá s uvedením ještě jedné hry výrazné autorky, která často ve svých hrách ženská témata zpracovává. Je jí česká dramatička Lenka Lagronová. Na scéně Kolowratu bude na jaře 2009 uvedena její hra Pláč. Mimochodem, všimněte si přesmyčkové podobnosti jmen obou autorek.

Inscenace Mikve bude uváděna na scéně Stavovského divadla, o němž Hadar Garlon prohlásila, že patří mezi nejkrásnější divadelní budovy na světě a že „je jak z filmu“.