Z tiskových konferencí

Jindřich IV. na Pražském hradě
vydáno: 8.6.2010
Shakespearovu historickou hru Jindřich IV. s Janem Dolanským, Norbertem Lichým, Ladislavem Mrkvičkou a Zdeňkou Žádníkovou v hlavních rolích a v úpravě a režii Lucie Bělohradské připravuje jako svou hlavní novinku festival Letní shakespearovské slavnosti. Ten letos proběhne od 24. června do 4. září nejen na dvou „open-air“ scénách v Praze (Nejvyšší purkrabství na Pražském hradě a nádvoří Lichtenštejnského paláce), ale i v Brně (Špilberk), Ostravě (Slezskoostravský hrad) a Olšanech. LSS tradičně se konají i v Bratislavě. Kromě pilotního Jindřicha IV. v nabídce je dalších devět titulů z minulých let či z produkce hostujících souborů a plánováno je odehrát celkem 148 představení. Pořadatelem slavností je opět Agentura Schok a předprodej vstupenek tradičně zajišťuje síť Ticketportal.


Podle profesora Martina Hilského, vynikajícího anglisty a dvorního překladatele díla WS do českého jazyka, patří hra Jindřich IV. k nejhranějším v Británii, kde svého času byla dokonce úspěšnější než Hamlet. Ale v Česku se hraje málo... „Je to historická a politická hra, bylo by však krajně neshakespearovské vnímat ji jen takhle jednoduše. Je totiž i velmi zábavná a diváci si v ní jistě najdou mnoho dalších dimenzí. Lidé mohou mít po krk politiky, respektive politikaření, ale inteligentní divák nemůže být nikdy zklamaný dobrou politickou hrou,“ říká Martin Hilský. „Jsem přesvědčen, že všechny tzv. historické hry Williama Shakespeara jsou politické, daleko víc vypovídají o systému či praktikách v politice než o skutečných dějinách. Politika je ostatně jedno velké, ne-li strhující divadlo...“

Jedním z důvodů, proč se Jindřich IV., stejně jako další historické hry Williama Shakespeara, objevuje na českých jevištích tak sporadicky, je rozsah hry, mnohočetnost postav, obtížná inscenovatelnost. V Anglii je hra o Jindřichu IV. odrazem jejich skutečné historie, která pro jiné národy může být odtažitá. Jindřich IV. se často hraje na dvakrát, nebo jenom jeho první část – ale pak z toho vyjde příběh značně okleštěný. Tvůrci se jednomyslně přiklonili k razantní škrtům a oba díly spojili do jednoho celku. Příběh dává smysl, když ho vidíte celý...

Režisérka Lucie Bělohradská proto text značně upravila. „Z 240 stránek textu jsem udělala asi 80, z 48 postav vzniklo 21. Martin Hilský byl tak velkorysý, že si tímto martýriem se mnou prošel, i když jsem mu z jeho překladu rvala celé pasáže a fúzovala postavy. A ještě mi byl nápomocen, za což mu velmi děkuji. Stála jsem také před interpretační otázkou, kdo vlastně je v této hře hlavní postavu; může to být i Falstaff – král požitku i Jindřich – archetyp cesty k moci. Nakonec se kloním k názoru, že je to právě princ Jindřich. Jindřicha IV. vnímám jako politickou hru. Nebyla by však tolik zřetelná její politická linie, kdyby se v ní nezrcadlil právě svět falstaffovský. Hra je to krásná v tom, že jejím principem je dvojakost. Zobrazuje svět šlechty i svět hospod, čili jeden aristokratický, druhý plebejský. Ambivalentní charakter dějové linky i mnoha postav se právě pokouším nalézat a nějakým způsobem na jevišti prezentovat. Ne jako „zprávu“ o současnosti, ale jako jakousi „rezonanční desku“, která s naší současností v mnohém souzní.“

„Drastické krácení textu bylo nutné, musím říct, že bylo provedeno citlivě,“ s úsměvem dodal Martin Hilský.

Režisérka přisoudila inscenaci současné kostýmy, inscenační střídmost až věcnost a minimalistické režijní prostředky. „Aktualizační křeče nemám ráda. Jenom hru vidím jako současnou a v mnoha bodech aktuální, čili posun v okostýmování ano, ale nikoli v jednání postav. Jelikož příběh nás zavádí do mnoha rozličných prostředí, které se navíc rychle mění, rozhodla jsem se zbavit prostor popisnosti a nahradit jej prostorem univerzálním, který ambivalentnost dění a charakterů nese lépe. Právě inscenace tohoto typu by měla být záležitostí herců, ne maximalistické podívané,“ poodhaluje svou koncepci Lucie Bělohradská.

-mys-