Z tiskových konferencí

První tisková konference nové sezony byla v Městském divadla Brno velice smutná. Uskutečnila se pár dní po té, co kolegy v divadle, novináře a divadelní veřejnost zastihla zdrcující zpráva o tragické smrti tiskové mluvčí a PR manažerky Městského divadla Brno Lucie Broučkové-Knosové. Zpráva, které se snad každý zdráhal uvěřit a připustit si takovou osudovou nespravedlnost. Vždyť jí bylo pouhých 36 let a kdo ji znal, nikdy nezapomene, jak nakažlivě rozdávala radost a dobrou náladu. Ve své práci byla výjimečná. Věřte, že nejlepší ze všech. Opravdu těžko popsat slovy stavy mysli všech zúčastněných...

„Nezodpovědnost jednoho člověka připravila o život všemi milovanou Lucii Broučkovou. Jejím tragickým úmrtím jsme všichni velmi zasaženi, ale divadlo budeme hrát dál...,“ řekl úvodem ředitel MdB Stanislav Moša a požádal o minutu ticha.

Pak už přece jen alespoň částečným lékem se stala práce, tedy představení nové premiéry Činoherní scény MdB. Bude jí hra Mojžíš v režii Hany Burešové. Jejím autorem není nějaký biblický dějepravec, ale švec z Podkrkonoší, František Vodseďálek (1762 - 1843). Pradávný příběh zpracoval naivisticky, jednoduše, zato s apelem na mravnost.

Vodseďálkova hra o Mojžíšovi je pokládána za jeden z nejhezčích textů českého lidového – tzv. sousedského – divadla. „Strhuje svou prostou přímočarostí, za níž cítíme sílu neochvějné víry a pokory vůči všemu, co nás přesahuje. Jednoduchými prostředky, rozvíjejícími fantazii, hravou, antiiluzivní formou před nás klade velké drama společenské (cesta národa za vlastní identitou) i drama jedince (téma člověka, který si svůj úděl nevybral, ale byl k němu povolán). A co je zvlášť cenné, silně apelativní morální poselství se tu nezjevuje jen ve formě přímých apelů (jako je třeba Desatero), ale především skrze samotný příběh. Vodseďálkova hra se drží Starého zákona. Epicky stavěný veršovaný text sleduje život Mojžíše od narození přes svatbu, vyvedení porobených Izraelců z Egypta, včetně „deseti ran egyptských, a čtyřicetileté putování národa pouští, až do Mojžíšovy smrti. Významné momenty hry jsou přitom rozvíjeny zpěvními party a v souladu s tradicí lidového divadla využívá jako komentátory postavy Opovědníka a Blázna,“ přibližuje dramaturg Štěpán Otčenášek.

Štěpán Otčenášek

Řekne-li se lidové divadlo, každému se asi vybaví nejprve různé pašijové hry, pak možná hry starých českých loutkářů. Sousedské divadlo však bylo samorostlé a nenapodobovalo poochotnicku divadlo, které se hrálo ve městech. Ve své době bylo pro svou svéráznost dokonce tak populární, že existovalo mnoho desetiletí vedle obrozenecky orientovaného divadla. Nebylo to divadlo učitelů, ale řemeslníků a drobných hospodářů. Původní rukopis hry Mojžíš se zachoval jen ve zlomcích, naštěstí i celý v jednom opise pořízeným padesát let po prvním uvedení hry (1811). Tento opis byl objeven za dlouhých mnoho let, v roce 1985, a o čtyři roky později jej přepsal a k vydání připravil Vojtěch Ron, liberecký herec, který se bádáním v této oblasti zabýval. Rok na to se hra Mojžíš dočkala prvního uvedení na profesionálním jevišti, stalo se tak ve Středočeském divadlo Kladno. ...Kde začínala svou skvostnou režijní dráhu Hana Burešová. Po více jak dvaceti letech se k tomu textu lidového divadla opět vrací.

„Ve své době byl Mojžíš hrou poměrně aktuální, vždyť se hrálo především o vyvedení porobeného národa ke svobodě,“ vzpomíná Hana Burešová. „Starozákonní příběh přibližuje naivním prostinkým způsobem, ale citově velmi plně. Upravila jsem to textově hodně, 3000 veršů stáhla na polovinu a eliminovala některé prvky jazykově archaické či příliš regionální. Přesto textu musel zůstat půvabný archaický styl, jeho jazyk je velmi důležitý. Tehdy divadlo s biblickou tematikou fungovalo jako obřad a setkání lidí. My vycházíme ze základního pocitu hry, z její vážnosti a úcty k tématu, což je stavebním kamenem i pro nás. Tím nechci říct, že děláme jakousi rekonstrukci, jen se tím dávným stylem inspirujeme. Vše ostatní necháváme na Bláznovi, s nímž se buď ztotožníme, nebo si řekneme, že je to opravdu blázen. Postava Blázna je nesmírně důležitá, nemá dramatickou roli, přesto je rezonérem mezi publikem a herci. Vedle vážnosti a posvátnosti dává všemu jiné úhly pohledu na věc, relativitu i trochu toho zdravého skepticismu. On to tedy původně byl Kašpárek, my jsme ho však nazvali bláznem, protože spíš připomíná toho středověkého blázna než kašpárka. Zde má funkci pokušitele a mnoho jiných, není to zjednodušené na jednoho kašpárka-dobráčka.“

„Jsem přesvědčen, že do českého kulturní odkazu tato a jí podobné hry patří. Setkání s touto etapou českého divadla, věřím, je vždy zajímavé pro herce i diváky,“ dodal Štěpán Otčenášek.

Hana Burešová dále říká: „Pro herce může být zajímavé to antiiluzivní a nepsychologické herectví, včetně rekvizit, pohybu, je to prostě takový minimalismus, úsporné divadlo, nezakládá nic na iluzi, ale vyjadřuje se metaforou, znakem, jako dětská hra. Z naší strany proto nečekejte žádnou modernu, používáme přírodní materiály a tak trochu si hrajeme. Hra je sice široce rozkročená, přesto spojuje spoustu věcí, které by nás mohly zajímat. Je plná nadčasových témat společenských i osobních. Kopíruje přesně různé typy lidí, tehdejší „herci“ do textu „dodávali“ své životní zkušenosti. Spousta věcí se opakuje, proto je dobré si je připomínat, Vodseďálkův text nám ukazuje potřebu mít víru a vizi, jak někam dojít a jak se k sobě chovat, mít zákon, který je dobré dodržovat. My dnes inklinujeme spíše k té legraci a zlehčování kdečeho, a najednou se stane, že se stydíme mluvit o svých citech, neumíme si přiznat, že jsme v otázkách smyslu života zabloudili. Všechny tyto podnětné apely si chceme připomenout ve skromné divadelní podobě bez efektů a divadelního čarování.“

V titulní roli Mojžíše se představí Igor Ondříček. I když jeho postava překlene dlouhý čas, od mladého muže po starce, tvůrci se rozhodli nic nezdvojovat, herce nemaskovat, jen průběh času odlišit drobnými vnějšími znaky (změna pláště). Figuru Blázna si zahraje Michal Isteník, Opovědníka Ladislav Kolář. Dále uvidíte např. Jiřího Macha, Viktora Skálu či Ivanu Vaňkovou a vzhledem k charakteru hry je jasné, že každý z herců ztvární vícero postav.

Už před dvaadvaceti lety Hana Burešová získala ke spolupráci hudebníka Petra Skoumala, jeho hudba zazní i v této nové inscenaci. Podle slov Hany Burešové tehdy Skoumalova hudba byla pouštěna z nahrávky, nyní tvůrci využijí dispozic Městského divadla Brno a zkombinují nahranou scénickou hudbu a vstupy živého orchestru.

-mys-