Z tiskových konferencí

Činohra Národního divadla na scéně Stavovského divadla uvede téměř neznámou hru Henrika Ibsena Nepřítel lidu. Archivy říkají, že naposledy byla u nás hrána na konci 50. let minulého století. Text přitom nabízí ožehavá témata, jako jsou mravnost a odpovědnost jako jeden ze základních principů zdravě fungující demokratické společnosti. Kontaminace vody infuzoriemi je dalším z průzračných ibsenovských symbolů vyjádření stavu, který žijeme...

„O zařazení Ibsena do současného repertoáru Národního divadla nebylo sporu,“ uvedl šéf činohry ND Michal Dočekal. „Jak se jistě sami přesvědčíte, jeho hra Nepřítel lidu je (nechci použít slovo aktuální) neobyčejně živá a zajímavá, snad i vzrušující. Na startu této divadelní sezony jsem říkal, že Nepřítel lidu bude její páteřní inscenace. Nyní když sleduji zkoušky, to jen podtrhuji. Málokterá hra ze světové dramatické literatury se v tuto chvíli ukazuje být tak potřebná. Jsem velmi rád, že ji představíme našemu publiku.“

Iva Klestilová k tomu dodala: „Henrik Ibsen je prostě dobrej autor. Principy moci, které nastiňuje v Nepříteli lidu, fungují až s otřesnou silou. To, co jsme si mysleli, že se nestane, se děje. A Ibsen o tom už kdysi psal...“
Není bez zajímavosti, že Ibsenovi k námětu dopomohli Češi. Když pobýval v lázních, v Teplicích, strhla se tam komunální aféra s pochybnostmi o bezpečnosti léčebné vody tehdy ve vzkvétajících lázních a řešila se otázka, jestli zahájit sezonu a vše ututlat, nebo vodu nákladně prověřovat a přijít o lázeňské hosty.

Nepřítel lidu se může na první pohled jevit jako jednoduchá až tezovitá hra, ve které je od počátku, zdá se, vše jasné. Iva Klestilová představuje syžet Ibsenovy hry: „Lázeňský lékař Stockmann přijde s tvrzením, že voda je kontaminována něčím, co není prostým okem vidět. Snaží se o tom přesvědčit veřejnost. Jenže věc se komplikuje tím, že tento Stockmann má bratra, který kandiduje na místo starosty. Přijít před volbami s takovou zprávou, která by vyžádala zavření lázní a rozsáhlé velmi nákladné opravy, by znamenalo jasný politický debakl. Bratři se dostávají do sporu. To by ještě nemuselo nutně znamenat nic dramaticky zásadního, kdyby se na spor nezačaly nabalovat další mocenské skupiny, které se snaží situace využít, ne-li zneužít ve svůj prospěch. Přičiní se i novináři. Ibsen mimo jiné v této hře přivádí na svět prvního ekoteroristu (aniž o tom samozřejmě tušil). Doktor Stockmann jako ekoterorista také skončí. Po symbolickém kamenování a vyhnání z města se cítí být jeho spoluobčané dokonale očištěni, i když vše ostatní v jejich městečku zůstává beznadějně kontaminováno... ´K čemu je ti pravda, když nemáš moc´, říká Stockmannova manželka. ´Kdo má moc, je v právu!´“

Režisérem inscenace je Ivan Rajmont, podle něhož tvůrci stojí před obtížným úkolem spojit nespojitelné: „Jednak chceme vyprávět příběh dramatu a jednak tady zacelit díru ve smyslu, že českému divadlu chybí politická témata. Nepřítel lidu je drsná hra, míří na neuralgické body toho, co se kolem nás děje, na elementární podstatu demokratických hodnot nebo odpovědnosti. Všímá si toho, že demokracie bez odpovědnosti nemůže fungovat. Z textu bych vybral ještě jednu větu, která mě fascinuje svou jednoduchostí – ´svoboda je mravnost´. Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že v naší současné společnosti je osobní mravnosti nedostatek. Lidé bezmyšlenkovitě přijímají hovadiny, jako hovádka se i proto často chovají. Všechna tato témata geniální Ibsen anticipoval před sto lety. Provedl čistý řez do problémů novodobé společnosti a uměl její problémy průzračně otevřít. Jsem rád, že Národní divadlo chce skrze Ibsena o těchto věcech mluvit a přijmout společenskou odpovědnost.“