Z tiskových konferencí

České specifikum, kdy divadla do poslední chvíle nevědí, jak úředníci nějak rozhodnou, nějak bez systémových pravidel, a co z předem připravených dramaturgických plánů (včetně smluvně podchycených spoluprací) půjde vlastně realizovat, deprivuje české divadelnictví víc, než případná nižší dotace. Úspěšně započaté zapojování českého Národního divadla do evropských divadelních struktur dostává tímto přístupem červenou. Je neuvěřitelné, jakou práci Kazisvěta odvádí Ministerstvo kultury v posledních měsících nejen v případě Národního divadla, ale i tzv. živého umění, které sice stojí na opačném pólu české divadelní kultury, významem však není menším.

To je možné snad jenom u nás... Činohra Národního divadla sama o sobě je ve velmi dobré ekonomické kondici (dosahuje bez nákladů na provoz budov nevídaného procenta soběstačnosti) a pracuje proti opeře a baletu s nepoměrně nižším objemem prostředků, přesto na ni tvrdě dopadnou rozpočtové škrty. V celkovém rozpočtu ND působí rozpočet činohry marginálně, jenže škrty znamenají např. zrušení premiéry inscenace Rukopisy (režírovat měl J. A. Pitínský). Diváci se nedočkají ani inscenace Kafkovy Ameriky, kterou měl nastudovat přední maďarský divadelník Kornél Mundruczó. Dále byla zrušena koprodukce s izraelským Národním divadlem Habima, která přitom byla připravována dva roky. Nejistý je i osud chystaného projektu 1914 (inspirovaného Haškovým Švejkem a Krausovými Posledními chvílemi lidstva), v opětovné spolupráci s věhlasným americkým režisérem Robertem Wilsonem. Umělecký šéf činohry ND Michal Dočekal uvedl, že se všemi silami pokusí aspoň na tento projekt získat prostředky z jiných, i nestátních zdrojů. Nepodaří-li se to, projekt nebude. Otazník momentálně visí i nad hostováním činohry ND ve Varšavě a reciproční návštěvou polské první scény (Teatr Narodowy) v Praze.

Jakkoliv to byla právě činohra ND, která v posledních letech reprezentovala české divadlo na prestižních přehlídkách dokonce na jiných kontinentech, zřizovatel, Ministerstvo kultury ČR, reaguje na tyto výsledky práce nekoncepční rozpočtovou fackou. (Pro připomenutí: činohra ND v minulé sezoně představila Věc Makropulos v Soulu a v Neapoli, inscenaci Co se stalo, když Nora opustila manžela na festivalech v Bogotě, Sarajevu a ve Varšavě, inscenace Blackbird hostovala v italském Cividale del Friuli.)

umělecký šéf činohry ND Michal Dočekal

„Je mi to dost líto, rušit nic nechci, ale Rukopisy, které měly nabídnout téma, o němž si myslím, že do Národního patří, už pro tuto sezonu zrušeny jsou. Původní text vznikl na základě objednávky a zkoumá tento pozoruhodný literární i společensko-politický fenomén. Ale na důstojnou realizaci nemáme peníze,“ komentuje své rozhodnutí Michal Dočekal. „Některé projekty půjdou odložit a snad realizovat později, ale pravděpodobně zas na úkor jiných,“ dodal k bludnému kruhu.

Dotace pro činohru ND v tomto roce činí 21,5 milionu Kč, se mzdovými náklady je rozpočet zhruba dvakrát vyšší. Ze vstupného se vybere 43,5 milionů Kč. Tak, a teď si spočítejte soběstačnost...
„Nehodnoťte divadla podle soběstačnosti, ona ta aritmetika často nefunguje, v tomto provozně náročném domě to platí tuplem,“ podotkl Michal Dočekal a dodal: „Jde o něco jiného: poskytnuté finanční prostředky jsou vyjádřením preferencí, vztahu společnosti k umělecké tvorbě a kvalitě.“

Suché číslo, na které asi už čekáte, je 19,2 mil. Kč pro rok 2013. Rozdíl mínus 10,5 % se nezdá zas tak dramatický. Ale? Michal Dočekal vysvětluje: „I když jsme začali hrát na Nové scéně, ačkoli rostou ceny snad všeho, i dépéháčko jde nahoru, přidělená dotace je rok od roku stejná, ne-li dokonce nižší. Už tento rok jsme na hraně, zvládáme to jen díky tomu, že jsme si bilanci vyrovnávali tzv. zlepšeným hospodářským výsledkem, aneb tržby nám docela pevně podepřely rozpočty let minulých. Jenže pokud se dotace sníží o desetinu, omezí to naše plány, a těžko potom můžeme čekat další zvyšování tržebnosti. A i kdyby se nám to podařilo, schodek to už nevykryje, situace je proto vážná. Nestěžujeme si, rozumíme nutnosti šetřit. Problémy jsou v celé Evropě, ale tady se fatálně stýkají dvě rozdílné otázky. Právě ta druhá věc vzhledem k postavení Národního divadla ve společnosti je podle mého soudu nepřijatelná. Něco se nám daří, představujeme našim divákům tvůrce s velkým renomé, zvou nás na festivaly do zahraničí, přitom z hlediska obrovských sum, které Ministerstvo kultury jinak vynakládá, jsou to nepodstatné částky. My jim ten rozpočet nezatěžujeme... Přesto jsme o desetinu kráceni. Nechápeme přístup ministerstva a vůbec státu, který dává tak malé procento HDP na kulturu, v porovnání nejen s Německem, ale podívejte se třeba do Polska, budete velmi překvapeni – jsou úplně jinde... Z úspor na kancelářských potřebách nebo omezením telefonování na vznik inscenace neušetříte, to už jsme si taky spočítali. Ani ošizením jiných inscenací. Zásah do stávajícího dramplánu v podobě umenšování počtu premiér je nejlepším ze všech špatných řešení...“

Jelikož právě chystaná inscenace Pán z Prasečkova pracuje s náročnější koncepcí, nepřekvapí, že i tato byla v ohrožení. Michal Dočekal se však rozhodl do rozběhlých zkoušek nezasahovat, ne-li je přerušit. Zůstalo jen u drobných ústupků.

Vít Zouhar, Hana Burešová, Václav Postránecký

Lakota, intriky, ziskuchtivost, hloupost, pýcha a touha po dobrém společenském postavení jsou témata, která hýbala společností nejen v době, kdy Molière Pána z Prasečkova psal, ale i dnes. I v této komedii vytvořil Molière živý typ přihlouplého měšťana, který baží po společenském vzestupu. Ten mu má zajistit sňatek s dcerou významného šlechtice. Ta však už dávno miluje jiného. Mladí milenci tak vymyslí plán, jak Pána z Prasečkova znemožnit... Režisérkou inscenace je hostující Hana Burešová, která patří skoro mezi „specialistky“ na objevování her již pozapomenutých nebo u nás neuváděných. Samozřejmě opět ve spolupráci se svým manželem, dramaturgem Štěpánem Otčenáškem.

„Když nás Michal Dočekal vyzval k práci ve Stavovském divadle, kde jsme dosud nepracovali, chtěli jsme v prvé řadě uvést něco, co by se nějak hodilo k té budově. A protože to měla být spíše komedie, přirozeně jsme dospěli k (našemu oblíbenému) Molièrovi. Jeho vrcholné hry se u nás hrají celkem pravidelně, ale zapomíná se na ty menší, které vycházejí z tradiční komedie dell´arte. Pán z Prasečkova je komedie u nás prakticky neznámá, a přitom svižná, komediantsky odpoutaná, až karnevalově bláznivá. Bez moralizování vyvolává hořké úvahy o člověku a společnosti. Hlubším zdrojem této hry je starý francouzský masopustní rituál charivari (což původně bývala posměšná serenáda hraná v době karnevalu pod okny starého boháče, který si vzal nepřiměřeně mladou ženu). A zároveň je to – podobně jako v Čechách známější Molièrův Měšťák šlechticem – comédie-ballet, tedy komedie se zpěvy a balety, k níž zkomponoval hudbu Jean-Baptiste Lully, a která se uváděla pro obveselení Ludvíka XIV. na zámku Chambord. Z propojení zdrojů komedie dell´arte, comédie-ballet, klasicistní dvorské zábavy a masopustního karnevalu vycházíme také v naší inscenaci,“ přibližuje režisérka Hana Burešová. Pro herce tedy ideální příležitost seznámit se s tak trochu jiným Molièrem, s nadčasovou komorní komedií typů, v níž proti sobě stojí malí versus velcí, chytrost proti hlouposti...

„Pán z Prasečkova není jen o vtipných situacích, je hodně i o dialogu, velký podíl má hudba. Vít Zouhar si vzal původní hudební pasáže do práce. Neříkám, že je přetvořil, to jsme neměli v úmyslu, spíše jsme se nechali inspirovat tím stylem a pěveckým výrazem. Jinak ostatní naše úpravy spočívají především v mírném zkrácení a úpravě archaičnosti, která už by nemusela být srozumitelná. Důležité je zachovat styl,“ říká Hana Burešová.

Prvotní představy šly mnohem dál, tvůrci uvažovali o důslednější rekonstrukci dobového stylu, ...tak na to právě už nezbylo. „Je to něco, na čem by se dalo pracovat i více...,“ konstatuje režisérka.

Oběť, na které se všichni (právem) popasou, si zahraje Václav Postránecký. „Mám v roli Pána z Prasečkova víc reakcí než akcí, což je velmi namáhavé. Po tolika letech u divadla setkávám se s potíží, o které jsem celou dobu nevěděl. Vyžaduje to zvláštní přístup, i když ta role nemá nejvíce textu. A pokud to nevíte, paradoxně tohle je vůbec můj první Molière, ve kterém hraju,“ překvapil všechny Václav Postránecký. Ke hře pak uvedl: „Nabízí improvizační volnost, ale my ji nepotřebujeme. Molière nepotřebuje aktualizovat, vede si ten dialog s králem, neodpustil mu nikdy nic. Tady kupříkladu zaznívá kritika zdravotnictví, kritika justice, kritika fachidiotství. Je to hra o úpadku morálky, vidíme, jak prostinkej hlupák se chová jako svině.“
„Druhá stránka je, že musí dostat a dostane přes čumák,“ dodala Hana Burešová.
Dramaturg Štěpán Otčenášek vše charakterizuje jako hon na člověka, který si to zaslouží. „Struktura hry pracuje s otázkou společenského vyloučení člověka, který překročil konvence, morální mez.“

Václav Postránecký

Jinak aby nebyla mýlka, Prasečkov neoznačuje něco zas až tak pejorativního, prase je symbolem masopustu, název hry vyjadřuje místo a čas, kde a kdy se odehrává.

Václav Postránecký na závěr dal k dobru tuto vynikající historku: „Přicházel jsem do divadla, a aniž by si mě všimnul, nějaký muž tam vykřikoval, když koukal na plakát, ať mě sundají, že to Postránecký nemůže hrát. A když se ho zeptali, kdo by to měl hrát, odpověděl – Jandák!“

-mys-
[foto: Michal Novák]