Počet komentářů: 0
Nový komentář

Za oponou

Malý princ promlouvá skrze magické obrazy o obyčejných věcech
[vydáno: 2.4.2016]
Laterna magika chce inscenací Malý princ otevřít publiku svět fantazie i přinést náměty k zamyšlení. Scénografie architekta Daniela Dvořáka vychází částečně z principu polyekranu, někdejšího vynálezu Josefa Svobody a Emila Radoka. Neomezuje se jen na jeviště, kde vznikla dosud největší projekční plocha, s jakou kdy Laterna na Nové scéně pracovala, ale částečně zasáhne i do hlediště. Výrazným prvkem díla jsou písně a taneční čísla. Hudbu složil Zbyněk Matějů, choreografie se ujal Libor Vaculík, režie Vladimír Morávek.

„Myslím, že nejprodávanější kniha lidské civilizace je Bible a ta druhá nejprodávanější, ale také nejvydávanější kniha, je Malý princ,“ říká Vladimír Morávek, který inscenaci vtiskl svůj typický rukopis. „Proč to lidstvo potřebuje číst pořád dokola? Protože to je příběh malého chlapce a každý z nás má v sobě malého chlapce. Dokonce v původní první verzi scénáře měly být role Malý princ a Malá princezna. Tady vlastně nejde o pohlaví, ale o to dítě v nás. A to dítě jde a vidí svět. Vidí všechny ty malé podvody, lži, korupce, ta obelhávání se, ta lhaní si do kapsy, a říká pravdu a jen pravdu. A má odvahu vidět svět bez lži, bez sebeobelhávání, a má u toho humor, má u toho radost… Proto je ta kniha tak potřebná lidstvu, protože někdo vidí krásu a je šťastný bez ohledu na to, že ty věci, které vidí, bolí, a žár trvá.“

Pavel Batěk v inscenaci Malý princ (foto: Pavel Nesvadba)
Pavel Batěk v roli Pilota (foto: Pavel Nesvadba)


Hlavní úlohy jsou svěřeny dětským interpretům. Na pískem vysypaném jevišti s troskami letadla, obklopeném obrovským projekčním plátnem, které jakoby opisovalo křivku zvlněné šály Malého prince, se nakonec objevují dva chlapci. Ten v kombinéze by mohl být dětským alter egem pilota, druhý s královskou korunou jakoby se vynořil z nevědomí, z hlubin pilotova osobního vesmíru. „Oni jsou dva, ale na projekcích je pak jedna scéna a tam jich je celý zástup - všechny vzpomínky na to, co je to být chlapcem, obecně co to je být nedospělým. A ty postavy v té nedospělosti umějí říkat věci, které by jinak neuměly,“ přibližuje Vladimír Morávek.


z inscenace Malý princ (foto: Pavel Nesvadba)


Divák se setká s hrdiny z knihy i s postavami symbolickými, které dotvářejí atmosféru díla. Pilot, Liška, Růže, Štír, Král, démonická dáma... Postavy, ztvárněné především herci (hostují např. Petr Batěk, Jaroslava Pokorná, Isabela Smečková Bencová, Dominik Teleky, Kryštof Mende, Martin Šemík, Eva Vrbková), se v různých podobách zjevují i na plátně, jednou jako stále přítomný nenápadný prvek, jinde se jejich obraz opakuje naléhavě ve stovkách filmových okének. Jednou jde o loutku, jindy o reálnou podobu zvířete či člověka. Občas na černém pozadí zvolna procválá velký bílý kůň, nebo celé stádo koní. „Ti bílí koně jsou asi duše,“ vysvětluje tento symbol režisér. „V černé pustině houfy bílých koní kamsi jdou… asi za sluncem. Asi za smyslem. Jsou krásní v tom, že nepolevují. Jako když vidíte ptáky táhnout po nebi – proč to dělají? Protože ví, že někde na jihu je bezpečno. Protože ví, že někde na severu lze založit hnízdo a naklást vejce. Oni to ví a tak hrozně složitě stráví mnoho dní táhnutím za sluncem. Tak to jsou ti koně. To jsme my. Věříme, že smysl existuje a hledáme bezpečí, hledáme klid a hledáme Boha.“

Přivést na jeviště tak známý příběh o těch nejprostších věcech, za nimiž se skrývá smysl života, je odvážný záměr. Zároveň jde o první režijní zkušenost Vladimíra Morávka s Laternou magikou. „Musím říct, že ty dva měsíce, co jsem to zkoušel, byly z nejtěžších v mém životě, protože u těch strašně silných věcí to současně vždycky svádí k podvodům, k tomu to už jen hrát, už jen opakovat, a já jsem všechny znovu a znovu vedl, aby vždycky měli sílu to říct tak, aby to vyznělo jako poprvé: Miluji tě. Bojím se. Jsi růže a jsem za tebe odpovědný. A najít tu odvahu neříkat věci tak, jak už to někdo řekl před vámi. Když už to řekli úplně všichni a tolikrát, tak je to hrozně těžké. Takže jsem během toho zkoušení málem umřel a pak jsem zase každé ráno vstal a uviděl, že svítí slunce. Hlavními představiteli jsou děti, ony se chovají obdivuhodně, ale zase mají právo být dětmi, takže ve velké trémě, že hlediště bylo poprvé plné, dnes najednou neuměly to, co umí. Právě proto byla dnešní generální zkouška veřejná, aby si zvykly, že diváci nekoušou, a aby byly schopny říct tváří v tvář čtyřem stovkám lidí, kteří se jenom dívají a svítí jim oči: „Prosím, nakresli mi beránka.“ A nikoli: „Prosimnakreslimiberánka“, jak jim velí srdce a strach.“


z inscenace Malý princ (foto: Pavel Nesvadba)


Morávek zároveň oceňuje možnosti, které Laterna magika jako žánr nabízí: „Víc než slovu důvěřuje obrazu a skrze ten obraz nechá vypovídat Tajemství. Přitom – čím větší tajemství máte na srdci, tím vhodnější je to pro vás žánr. Inscenaci jsme věnovali Alfrédu Radokovi, zakladateli myšlenky Laterny magiky. Co to má být Laterna magika? Má to být prostor, ve kterém neuvěřitelným způsobem září světlo. Tenkrát to fascinovalo celý svět – laterna magika. Celý svět zjišťoval, co to ti Češi vynalezli, na chvíli to imponovalo celému světu, viz ten triumf na světové výstavě. Pak se staly různé věci a my bychom se ke kořenům, k důvodu, proč to celé vzniklo, chtěli vrátit, poklonit se. Chtěli bychom zase znovu skrze nejmagičtější obrazy mluvit o nejdůležitějších věcech.“

-vb-



Komentáře k tématu článkuPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.