Z tiskových konferencí

Prezident Osvoboditel na jevišti, to tu ještě nebylo! Masaryk známý i neznámý, nové pohledy, nové souvislosti. Kolik ironie v nich bude a jak se téma odrazí na pozadí toho, co zažíváme dnes?

Nová a v mnohém asi zásadní či přelomová (?) inscenace Studia Ypsilon nazvaná T.G.M. aneb Masaryk mezi minulostí a dneškem je návratem Ypsilonky k politickému divadlu. To potvrzuje i režisér Jan Schmid: „Po revoluci se říkalo, že je konec Ypsilonky, protože Ypsilonka byla politickým divadlem, jenže ono se tak nestalo. Nevím, jestli mi má být líto, že úplně politickým divadlem ani nemůžeme být, protože neumíme být vulgární a prvoplánově ironizovat, jak se to nyní často zjednodušeně dělává. To by nás ani nebavilo. Věděli jsme, že na inscenaci nahlížející na Masarykovu osobnost v našem divadle jednou dojde. Bylo jasné, že při těchto úvahách jsme museli myslet na žánr politického divadla. Vždyť v dnešní době není kámen na kameni, přestože se máme dobře, i když se dobře nemáme. Masaryk by nám mohl připomenout mnoho věcí, na které jsme možná rádi zapomněli. Hravým přístupem chceme ukázat člověka, který mramorovatěl již za svého života. Téma je to obrovské. A v naší montáži mimo jiné předložíme mnoho Masarykových citátů, které ani nevypadají jako citáty. Jsou to krásné myšlenky dotýkající se podstaty demokracie a jsou tak živé, že se to možná dneska ani nebude dobře poslouchat...“

Jaroslav Etlík, Jan Schmid, Václav Helšus, Petr Vacek

Dramaturg inscenace Jaroslav Etlík k tomu dodal: „Masarykovy názory často byly výbušné až kontroverzní, ta inscenace vytváří jakýsi oblouk nejen nad nimi, ale i pozoruhodným osudem našeho prvního prezidenta. Podíváme se na vše naší encyklopedickou poetikou, kterou Zdeněk Hořínek označuje za metaforické divadlo faktu. Vedle toho inscenace zapadá i do naší další linie - tedy náhledy na velké osobnosti své doby. Do třetice tu máme nit, která se vine dramaturgií Ypsilonky již 45 let, a tou je česká otázka.“

„Inscenace nemá příběh, má jen oblouk, začneme v roce 1935 a podle potřeby a střídání témat se vracíme, nebo běžíme i dopředu. Střídání časových rovin tam máme neustále,“ doplnil Jan Schmid.

„Čekejte jevištní imaginaci, nebo tak něco. Kdybychom hráli fakta, byl by z toho seriál, a to nechceme. Budeme rádi, pokud představení v divácích vyvolá otázky, respektive otázku, kdo to vlastně byl Masaryk. Jestli to nebyl třeba diktátor s demokratickými vlastnostmi, který často zarputile vycházel z axiomů; o některých věcech „tatíček“ prostě nediskutoval. Vedle toho stojíme v úžasu nad neuvěřitelnou šíří jeho života. Byla období, kdy byl téměř nepřítelem národa, vzpomeňme jen na kritiku Rukopisů nebo „hilsneriádu“, a pozdější obrat, kdy byl milován všemi. Tedy kromě komunistů – Kapitál jim kriticky roznesl na kopytech,“ zamýšlí se Pavel Nový, představitel Jana Masaryka (a dalších postav).

„Tomáš Garrigue Masaryk to je přece nádherné encyklopedické heslo a metoda divadelní práce Jana Schmida to je taková autorská aplikovaná antropologie, syntéza principů, které mě provázejí celý herecký život. Sice mně je docela jedno, co hraju, ale jsem poctěn, že jsem byl osloven, abych si v Ypsilonce po mnoha letech opět zahrál. Potřebovali Masaryka, tak jsem to vzal,“ říká v nadsázce Václav Helšus, bývalý dlouholetý člen Ypsilonky v jejím tzv. libereckém období, nyní herec libereckého Divadla F.X.Šaldy. „Bavilo mě pozorovat, jak soubor se docela proměnil, teď dokonce přímo vidím, jak hodně omládl, jen na postupech práce a poetice se toho moc nezměnilo. Zažívám při zkoušení tu samou radost jako ve staré Ypsilonce. Přesněji zkoušení je fajn, studium materiálů taky, do té doby, než se vše začne dávat dohromady na jevišti. Vytvořit něco, co by mělo přinést společný zážitek herců a diváků, není už taková sranda.“

Hostující Jan Přeučil, který ztvární postavu Masarykova odpůrce či oponenta, na tiskové konferenci přednesl zážitek jeho otce ze setkání s TGM a snad i pod dojmem vyprávění z dětství se o to více těší na účinkování v inscenaci s tímto charismatickým tématem. „Načasování inscenace rezonuje s problémy dnešní doby. Ne pro masarykovské výročí, které letos slavíme. Podaří-li se touto inscenací připomenout lidem fantastickou Masarykovu osobnost, splní svůj účel.“

„První věc, kterou mi o Masarykovi ve škole řekli, že to byl ten, kdo nechal střílet do dělníků. Normalizační ideologie byla na děti namířená fakt brutálně. Až později se mi osobnost našeho prvního prezidenta odkrývala v pravdivém světle,“ říká Petr Vacek. „Je ale otázka, jestli známe celou pravdu a tehdejší skutečnosti. Režisér Jan Schmid mě už dlouho obsazuje do role rejpalů, např. Vašek v Prodance, Ptáčník v Praze stověžaté, teď zase: jsem za pražského Němce. Moje postava otevírá spoustu témat, která se v té inscenaci neříkají naplno, ale jsou tam. Národnostní politika první republiky možná zadělala na výbušnou směs. Nakladu mnoho otazníků a každý ať si z toho vyvodí závěry. Lidi až odejdou z představení, snad budou přemítat, jak to tedy vlastně tehdy bylo. Pojí se to s dneškem velmi, doba je vyhraněná, kolikrát z toho jde mráz po zádech, jak rostou nacistické tendence. Nabízí se, jestli nehledat poučení, jak z toho ven, právě v Masarykově době...“

Přestože inscenace vychází ze závazného textu Jana Schmida a Jana Koláře, tradiční podíl na obsahu a výsledném tvaru inscenace mají herci, kteří se autorsky zapojili do procesu zkoušení. Od studia materiálů až po uplatnění metody kolektivní improvizace při zkouškách. Výtvarná podoba inscenace bude možná poněkud odlišná, než na co jsme v Ypsilonce zvyklí, do hry totiž bude zapojena i projekce. Podle slov scénografa Jaroslava Maliny však nemá být deskriptivní či přímočará, spíše jen má za úkol scénograficky dotvářet ypsilonské postupy založené na formě montáže, akorát v inovační podobě.

Václav Helšus

Nemůže nepadnout otázka, zdali herci budou přiblíženi reálným historickým figurám. (Otázku přivolal zejména sošný výraz pana Helšuse.) „Studijního materiálu je k dispozici pro takový účel sice hodně, ale poetika Y není muzeem či panoptikem, tímto úmyslem jsme nebyli vedeni, maximálně jsme si s několika atributy hráli,“ zdůraznil Jaroslav Malina.
„...Ale Čapek je skoro nejvěrnější,“ glosuje Jan Schmid. „Ne, vážně, samozřejmě raději chceme postihnout dobu, jak se v ní myslelo, ale my jsme opravdu nemysleli na to, jestli se herci budou nebo nebudou podobat. Hledali jsme spíš duchovní vnitřní podobnosti či návaznosti, to jo...“
Karla Čapka (průvodce hrou, tazatele skrze Hovory) si zahraje Petr Vršek. Přesto historické defilé, jak bylo zdůrazněno, nečekejme. Mimo titulní roli hra nemá souvislé postavy. Ostatně bylo by to s poetikou montáže neslučitelné.
K Ypsilonce patří i muzicírování celého souboru. Tentokrát v inscenaci zazní židovské songy Martina Šmída, které doplní – jak jinak – dobové swingovky, jejichž aranžmá zpracoval Miroslav Kořínek.

-----
Inscenace prostřednictvím nadsázky chce poukázat na stávající absenci jakéhokoliv žebříčku hodnot nebo bezradné přešlapování v době krize. „Pravděpodobně chybí Masarykova myšlenka, že demokracie není cíl naší existence, ale prostředek, čili cesta k humanitě-lidskosti, kde však úcta k člověku je podmínkou, a tudíž se neobejde bez proměny každého z nás. Jestliže to vyznívá utopisticky, pak je třeba chaos uspořádávat, pojmenovávat, organizovat, uplatňovat různé redukce a uskrovnění, aby se svobody jednotlivců navzájem neomezovaly, ale byly tím zároveň přirozeně omezeny. Tudíž by existovala pravidla, aby naše neomezená svoboda, na niž má každý právo, byla v životní praxi vymezena a mravně ohraničena, a její překračování pak bylo opravdu o hubu.“ (citace úvahy Jana Schmida z programu k inscenaci)

-mys-