Z tiskových konferencí

Belgický, francouzsky píšící dramatik Michel de Ghelderode (1898 - 1962) u nás není příliš známý, a to i přes to, že z jeho bohatého díla, čítajícího přes osmdesát her, je do češtiny přeloženo dvacet, což není málo. Řada z těchto her byla i inscenována, a to vesměs významnými českými režiséry, jako Otomarem Krejčou, Evou Tálskou, Josefem Janíkem, Peterem Scherhauferem či Janem Schmidem. Nyní Ghelderodovu v Čechách dosud neuvedenou hru Slečna Jairová nastudovala režisérka Divadla v Dlouhé Hana Burešová se svými stálými spolupracovníky.

„Hra Slečna Jairová mě nadchla už v polovině 90. let, kdy jsem měl možnost se seznámit s první verzí překladu Tomáše Kybala, a už tehdy jsme si s Hanou Burešovou řekli, že bychom tuhle hru měli někdy nastudovat. Dvakrát jsme ji nabízeli i při jednáních o hostování v jiných divadlech, ale pokaždé jsme narazili, neboť opravdu nejde o běžný repertoárový kousek,“ říká dramaturg Štěpán Otčenášek a dodává: „Už jen spojení pašijí a karnevalu je dost nezvyklé, i když typicky ghelderodovské. Ghelderodovo divadlo je plnokrevné divadlo instinktů a bohaté vizuality. Jeho průvodními znaky jsou vášeň, krutost a groteskní humor.“

Štěpán Otčenášek, Hana Burešová, Magdalena Zimová

Slečna Jairová patří, jak bylo naznačeno, mezi Ghelderodeho pašijové hry. K těm nejznámějším patří Mysterium o utrpení našeho pána Ježíše Krista, Pokušení svatého Antonína, Barabáš a Obrazy ze života svatého Františka z Assisi. Pašije byly stálým a utkvělým tématem Ghelderodovým a zpracoval je v mnoha hrách a na mnoho způsobů. Některé zachovávají původní příběh, v jiných, jako je třeba Slečna Jairová, ale například i Barabáš, rozvíjí nějaký dílčí vedlejší motiv. U Slečny Jairové je to epizodní příběh o vzkříšení mrtvé dcery Jairovy. Samotné pašije probíhají jakoby v pozadí, za zdí Jairova domu. Ježíšem se stává zlověstný zrzoun, který činí zázraky jako provokaci a je za to odsouzen církevními představiteli v čele s vikářem Kalifášem k ukřižování na hoře Kavalérii. Tady Otčenášek upozorňuje na odchýlené názvy či jména.

„Děj hry je situován podobně jako na obrazech starých vlámských mistrů do Flander a rozvíjí se v několika časových rovinách. Je tam čas biblický, čas středověkých Flander a současnost, jakoby ta hra pojímala celých těch dva tisíce let. Minulost splývá se současností, realita s fantazií a posvátné s parodickým. Celá hra je hlubokým existenciálním zamyšlením nad smrtí a vzkříšením, bytím a nebytím,“ popisuje dramaturg Otčenášek.

Pak si bere slovo režisérka Hana Burešová: „Když jsme se s tím tématem před x lety seznámili, tak jsme v té hře našli spoustu věcí, kterým jsme nerozuměli, a možná jim nerozumíme dodnes, protože je v ní spousta tajemných náznaků a spojení s tím jednak pašijovým příběhem, ale i s celou historií lidstva. Mnohé se nám třeba ani nepodařilo odhalit, každopádně právě díky té atmosféře je ta hra jedinečná a je jedinečná i v tom, jak spojuje zdánlivě nespojitelné věci, tedy to posvátné a to parodické. Vylézá z toho téměř travestie, ten mýtus je travestovaný až do podoby groteskního šklebu.“

Štěpán Otčenášek, Hana Burešová, Magdalena Zimová

Slečna Jairová je mystériem, miráklem o zázraku vzkříšení, kde to mystické je přítomno neustále, ať už formou vzdálených ozvěn dávnověku, kdy se stal ten skutečný pašijový příběh, ale podle režisérky Burešové tam najdeme i souvislost s vesmírem: „Není to jenom ten náboženský příběh, ale zní tam řekněme zvony hvězd. Nepoučitelné lidstvo, které po závanu jakékoliv apokalypsy se zase řítí dál a jenom cítíte jakoby prázdné struny, které zní v tom prostoru, jako když někdo odhodí vánoční stromeček na smetiště a ve větru bimbají zbylé ozdoby. To mi připadá z té atmosféry zásadní. Ghelderode klade řadu závažných otázek. Přestože se vyjadřuje směšně, loutkově a přehnaně teatrálně, tak ta témata jsou závažná a působivá. Není to jen usilovná filozofická hra, Slečna Jairová je zároveň komedie a vůbec velmi dobře vystavěné divadlo, které má čtyři pěkně rozložená dějství, jež svou stavbou připomínají operu. Včetně peripetie v závěru, kdy dceruška už se má k světu, a přijde katastrofa. Postavy žijí v bludu, navzájem se klamou. Člověk vidí to pachtění lidí, kteří se za něčím ženou, a to pravé, podstata jim uniká.“

Hana Burešová dále upozornila na výtvarnou složku inscenace, vybírala výtvarníky, kteří by mohli Ghelderodově světu porozumět. Scénu vytvořil Martin Černý a kostýmy Hana Fišerová, která má navíc k zemi vzniku hry velmi blízko, neboť v Belgii dlouho žila. „Má tedy vztah k těm obrazům, které jsou tam neříkám citované, ale vidíte, že Ghelderode musel myslet na Bosche nebo Ensora, a to je hmota, z které vychází i ta naše inspirace,“ přibližuje Burešová. Podle ní se na jevišti potkává existenciální tragický výkřik s bizarností těch loutek. „Když je takto herec „vedený“ - v tom cítíte to pnutí k transcendentnu a ta loutková podoba vás navádí k myšlence, že někdo to tam někde musí řídit.“

Hana Burešová, Magdalena Zimová, Vladimír Franz

Byla-li již několikráte řeč o téměř operní kompozici hry, logicky se dostáváme ke scénické hudbě, která bude jedním z nosných pilířů inscenace. Autorem scénické hudby je častý spolupracovník Hany Burešové Vladimír Franz, který říká: „Moment společnosti, která je přezrálá – a je ráda, že je přezrálá – není nic nového. Ambivalent mezi mystériem a groteskou je také všudypřítomný. Pakliže odmyslíme hojivý faktor času, jakákoli cesta k transcendentnu ve svých některých reáliích je krutě groteskní. Je to vymknutý svět, který ve třech dějstvích zadržuje napětí a teprve v posledním se pustí ze řetězu a jsou to srázy, někdy velmi kruté, a tímto způsobem je pojmenován svět. Pakliže mi byla půl roku neustále předhazována otázka, jak zúročím prezidentskou kampaň, tak tady je první vlaštovka: toto je zpráva o prezidentské kampani – částečně mystérium, ale hodně groteska.“ A jaké hudební prostředky uznávaný skladatel pro inscenaci použil? „Tentokráte sbor, ale ne madrigalový. Nástroje nikoliv tradiční – indické misky, niněry, sitár, gongy, harfičky, pastýřské trouby..., ale všechno působí dojmem elektronického zvuku.“

Divák se v příběhu postupně ztotožňuje s postavou trpícího otce (Miroslav Táborský) a v závěru se vžívá do role z mrtvých vstalé Blandiny Jairové. Na tiskové konferenci bylo prozrazeno, že titulní roli nastuduje i Klára Sedláčková-Oltová, jelikož Magdalena Zimová se opět bude chystat na mateřské povinnosti. Nyní se však ještě soustřeďuje na divadelní práci a ke své postavě říká: „Pro mě je velmi zajímavé právě spojení vysokého a nízkého, to, co obsahuje středověké divadlo, které mě vždycky zajímalo. A u mojí postavy Blandiny se to ještě navíc mísí s jakýmsi bezčasím mezi životem a smrtí, kdy člověk ztratí i povědomí o tom, co se sluší a jak by se měl chovat a jak vlastně vypadá reálný život.“

-sar-
[foto: Šárka Schmarczová]