Z tiskových konferencí

Nebude náhoda a ani povinování věnovat se odkazu velkých dramatiků, že se v poslední době na prkna českých divadel vrací Racek, krásná hra Antona Pavloviče Čechova o ztrátách iluzí a nesplnitelných touhách, která odráží groteskní a zároveň absurdní pokusy o naplnění lidských životů, zejména skrze lásku a cit (jež se stávají v Rackovi pouze trapným nedorozuměním). A do toho všeho kroužící rackové, kteří vyvolávají tíseň. Šelestící listí, padající ze stromů nakonec všechny zasype jak hlína na hrobě. Choroby duše jsou jen těžko léčitelné. Pasivita člověka ničí. Je potřeba něco udělat. To platilo před sto lety stejně, jako dnes. Ale co? Změnit divadlo? Svět? Věčně nesplnitelná touha křičí v každém myslícím člověku. Řešení neexistuje. Nebo existuje, ale stává se jen gestem.

Poslední uvedení Racka v Národním divadle se datuje do roku 1960 a tehdy jej režíroval věhlasný Otomar Krejča. Stav myšlení současné společnosti a pocity lidí logicky vedly také dramaturgii Národního divadla k úvahám o nasazení této hry do repertoáru. Stane se tak v režii uměleckého šéfa ND Michala Dočekala. Ten v souvislosti s Otomarem Krejčou uvedl, že herci nemůžou mít na paměti jeho inscenaci, ale spíše vážnost, kterou té práci přikládal. Tudíž se tým tvůrců z Národního divadla nechtěl připojit ke grotesknosti, která uvedení Racka občas provází, ale pojali ho vážně. Režisér Michal Dočekal říká: „V inscenaci je humor, ale nevtipkuje se tam. Je to o deziluzi, ale rozebírají se tam obyčejná lidská dramata, jako láska, kariéra, peníze, smrt. To, co mě na té hře zajímá, jsou odpovídající lidské zkušenosti. My všichni jsme ztratili nějaké ty iluze.“

Rozklad současného světa a světa, o kterém psal Čechov, si je až příliš podobný. Čím? Emocemi, zklamáním. Čechovovskými postavami se mnohdy cítíme my sami. Život plyne, a my stojíme na místě. Díváme se kolem sebe, vidíme zmar a říkáme si: je to vůbec možné? Je tohle ten život, o kterém jsme jako děti snili? Kde se stala chyba?

Čechovovská inscenace bude hrána – jak jinak – v kongeniálním překladu Leoše Suchařípy, který je podle Dočekala velmi současný a funguje i dnes. „Hra se neodehrává v současnosti, ale hrají ji současníci,“ poznamenal Michal Dočekal.

režisér Michal Dočekal

Taťjana Medvecká, která si zahraje Arkadinovou, k otázce aktuálnosti hry dodala: „Mě ani na okamžik nenapadlo, že by Racek mohl být brán jako hra, která je pasé. Skutečně, jako by to Čechov napsal dnes. Vezměte si jen třeba závěrečný monolog Niny – ten mistrovsky pojmenovaný pocit herečky. Je geniální, přesný a drsný, jako když se to stalo včera. Nebo téma mé postavy, stárnoucí herečky. Není nás tu více takových?“ (pobaveně se rozhlíží)

„To, co dokázal Čechov napsat na přelomu 19. a 20. století, je geniální – napsal ticho, prázdnotu, existenciální tíži. Je to z jeho strany také úžasná forma symbolismu, třeba když k vám program realismu promlouvá ústy upozaděné postavy učitele,“ zamýšlí se Michal Dočekal.

David Prachař poukázal na další klíčovou otázku, která stála před vznikem této inscenace: „Čechov má ohromný cit pro vytvoření kompaktního celku, ačkoli jeho hry nemají vyloženě přímočarou dějovou linku. Všechny figury mají party více méně stejného rozsahu, ale přesto vše je absolutně propojené a dramaticky vyvážené. Takže i to naše tvoření pracuje s tím, že jednu věc okamžitě ovlivňuje druhá.“

Jan Dolanský, David Prachař

Podle Dočekala tato inscenace nechce být ničím efektním a fakt, že publikum sedí na jevišti a hraje se částečně na jevišti i v hledišti, by to neměl vyvracet. Důvodem k netradičnímu uspořádání hracího prostoru nebyla snaha se zviditelnit, ale spíš touha pracovat s intimitou a hloubkou. „V té hře jde o smysl života, který některé postavy hledají v umění i v divadle. Máme tedy svým způsobem jedinečnou kulisu a dvě dějství se odehrávají na březích jezera, tudíž i to bylo třeba nějak ztvárnit,“ vysvětluje Michal Dočekal.

V nové inscenaci Národního divadla se vám v rolích známých čechovovských postav představí Magdaléna Borová (Nina Zarečná), Jan Dolanský (Treplev), Taťjana Medvecká (Arkadinová), David Prachař (Trigorin), Ladislav Mrkvička (Dr. Dorn), František Němec (Sorin), Lucie Žáčková (Máša), Johanna Tesařová (Pavlína), Alexej Pyško (Šamrajev) a Saša Rašilov (Medveděnko).

-sar- -mys-