Z tiskových konferencí

Takřka monodrama s názvem poněkud strašidelným - QED (Kvantová elektrodynamika) - připravuje Činoherní klub. Premiéra se odehraje 11. prosince, a čekejte oslavu života, než cokoli jiného. Hra amerického dramatika, scénáristy a spisovatele Petera Parnella je soustředěným a vtipným postižením situací ze závěru života geniálního fyzika Richarda Feynmana, nositele Nobelovy ceny. Ten objasňuje věci tak, jak to dokázal jen on... Překvapivě vtipná hra, ve které se leccos dozvíte nejen o fyzice, slavila velký úspěch na Broadwayi (2001-2002) - v hlavní roli exceloval Alan Alda. Postřehy o všem, co zajímá člověka, v němž se obdivuhodně spojil občan a vědec, našim divákům zprostředkuje na jevišti Činoherního klubu Vladimír Kratina. Spoluúčinkují v alternaci Beáta Kaňoková nebo Petra Horváthová.

QED je zkratka, kterou Feynman používal pro označení teorie kvantové elektrodynamiky. Zároveň je zkratkou latinského „quod erat demonstrandum“, tedy „což mělo být dokázáno“. Ta se uváděla jako znak pro ukončení matematického důkazu.

v Činoherní kavárně... Vladimír Procházka, Jakub Zindulka, Beáta Kaňoková, Vladimír Kratina, Petra Horváthová

„Po rozsáhlých projektech, jako byly inscenace Kati či Tanec bláznů, je to takové vkročení do komornější dramaturgie, která divadlu přináší jistou úlevu. Myslím pro zákulisí a provoz, nikoli pro protagonisty,“ říká ředitel Činoherního klubu Vladimír Procházka. „Proč jsme sáhli po této hře? Za vším hledejte náhodu, podstatné je, že svým tématem velice dobře zapadá do toho, čím se v Činoherním klubu zabýváme už dlouho. Tedy zkoumáním lidské psychologie, pátráním po tom, co určuje celou naši existenci na tomto světě. Právě osoba Richarda Feynmana, jednoho z největších mozků 20. století, inspirovala hru, která ho přivádí jako vědce, ale především jako člověka s tím brilantním mozkem, který je zároveň plný emocí. To je něco, co je na té hře fantastické…“

„Všechno je dílem náhody,“ potvrzuje režisér Jakub Zindulka. „Narazil jsem na tuto hru, když jsem hledal divadelní text pro zcela jiný účel. Nebýt fanda vědy, asi bych ji hned odložil kvůli předsudku. Už jen ten název: Kvantová elektrodynamika! Koho by to mohlo zajímat? Následovala brutální práce na textu...“

„Po delší době v Činoherním klubu režíruje také někdo jiný než naše svatá trojice Smoček – Sokol – Čičvák, a jsem tomu rád. Máme pocit, že jeho vidění divadla je Činohernímu klubu blízké a navíc patří mezi režiséry, kteří umějí matematiku…,“ významně pronesl Vladimír Procházka.

„Za matematika se opravdu nepovažuji, ale je pravda, že jsem koketoval s myšlenkou jít matematiku studovat. Zvítězilo umění,“ usmívá se Jakub Zindulka (jehož bratr matematikem je a jehož syn nyní matematiku studuje, takže o lítosti rozhodně nemůže být řeč).

„Můj vztah k matematice a fyzice je mizivej odjakživa, z fyziky jsem jednou propad…,“ zařadil se mezi opačné případy představitel hlavní role Vladimír Kratina. „Když se tímto textem Petera Parnella zabýváte, naštěstí brzy zjistíte, že o fyzice není vůbec. Stejně tak není životopisným pásmem o Feynmanovi. Je to hra, která originálním způsobem reflektuje témata života nebo světa v neustálém procesu vývoje. Dotýká se normálního života normálních lidí, ale způsobem pootočeným a podnětným. Nemám obavu, že diváci z toho budou přepadlí. Feynman byl nesmírně košatá persóna, ďábel, všechno ve hře je zábavné, pestré, jinak bych do monodramatu fakt nešel.“ (smích)

Parnellova hra už svým názvem zavání vědou, rozhodně však není přednáškou. Jakub Zindulka k tomu uvedl: „Je výletem do světa vědy, ale ve smyslu existenciálním, do světa, který je překvapivě velmi vášnivý a velmi se týká našeho života. Obecná představa, že vědci jsou suchopární lidé, tady hodně rychle bere za své. Je originálním pohledem do zákrutů našeho mozku nebo na život, který prostě je plný nepředvídatelných překvapení, stejně jako příroda. Je příznačné, že ve Feynmanově myšlení se příroda projektuje jako žena, ostatně není tajemstvím, že ženy byly jeho velkou zálibou, maloval akty, jako první vědec začal místo rovnic používat obrázky (tzv. Feynmanovy diagramy – pozn. red.), byl hudebníkem, amatérsky hrál divadlo...zkrátka renesanční osobnost.“

Beáta Kaňoková, Vladimír Kratina, Petra Horváthová

Postavu studentky, která přichází za svým profesorem, si zahrají Beáta Kaňovová nebo Petra Horváthová. „V té naší malé roli mluvíme krásně a nekonkrétně, jako příroda. Pro mě je tato hra oslavou života, ukázkou toho, jak lze milovat a prožívat život. Totálně, naplno,“ říká Petra Horváthová.

„Anebo oslavou zvídavosti. Skoro bych řekl, že je o gurmetství života,“ navázal Jakub Zindulka. „Návodem vychutnávat si ho v každé chvíli, těšit se i z jeho paradoxů a ze všeho vytěžit to nejlepší, co jen můžeme. Je nahlédnutím do struktury lidského myšlení, které se nesmiřuje se zavedenými stereotypy a jde až na hranici schopnosti lidské představivosti. V textu je ukryta velká míra vášně: nejen k opačnému pohlaví, ale i k vědě, a vše je podané takovým způsobem, že to každý pochopí a možná i pocítí… Mě na té hře nejvíc vzrušuje základní teze, totiž, že celý náš svět se skládá z atomů a že ten komplex je tak nepředstavitelně složitý, nepředvídatelný, má netušené možnosti, a věda proto nikdy nemůže být ukončená. Každý poznatek se může ukázat jako mylný. Takové poselství vždy bude zajímavé, ať se to týká vědy a přírody, ale i vztahů, lidských emocí…“

Zajímavostí hry je, že se odehrává v souladu s jednotou času, který přeruší jen přestávka (během níž si hlavní postava odběhne zahrát divadelní představení). „Během večera tady a teď postava řeší jeden základní problém a dobere se nakonec k nějakému rozhodnutí. To dává celé hře určitý svorník,“ dodal Jakub Zindulka.

Z vyřčených slov je patrné, že Činoherní klub chce touto inscenací monologického charakteru oslovit všechny skupiny diváků, nejenom specialisty v oboru. Už jen tím, že popíše spoustu témat a situací, které důvěrně známe.

.....
foto: Michal Novák