Z tiskových konferencí

U nás dosud neuvedená Calderónova hra Lékař své cti patří mezi vrcholná díla španělského baroka a bývá řazena mezi tzv. dramata cti. Projevuje se v nich zděšení nad soudobým stavem společnosti, v níž se špatně chápaný smysl pro čest a vůbec falešná ideologie cti proměňují v nenávist, obludné pokrytectví a strašné činy. Ne náhodou dramaturg Štěpán Otčenášek vzpomněl slova překladatele hry Vladimíra Mikeše, který je pojmenovává spíše jako dramata „zděšení“. Novou inscenaci v Divadle v Dlouhé Štěpán Otčenášek připravuje – jak jinak – v tandemu s režisérkou Hanou Burešovou. Oba tvůrci by se bez nadsázky dali označit za průkopníky uvádění Calderóna v českých divadlech. V Národním divadle uvedli jeho Divotvorného kouzelníka (dle překladu Zázračného mága) a před pár lety v Městském divadle Brno připravili vynikající a oceňovanou inscenaci Znamení kříže. Také představitelka jedné z hlavních rolí, Helena Dvořáková, má s Calderónem bohaté zkušenosti, neboť v uvedené brněnské inscenaci hrála a ještě ji můžete vidět v dramatu Život je sen na scéně Divadla U stolu.

„Calderónem se osobně zabýváme snad od začátku 90. let, kdy jsme si přečetli několik stařičkých Vrchlického překladů,“ vzpomíná Štěpán Otčenášek. „Poznali jsme několik pozoruhodných, ale nehraných dramat. Snad jen Dáma skřítek se uváděla, jinak Calderón byl autorem u nás téměř neznámým. Není divu, neboť měl od režimních schvalovatelů označení reakční katolický autor (i když to byl úplný nesmysl). Průlomem dozajista byl vznik vynikajícího Mikešova překlad dramatu Život je sen, my jsme v jeho překladu zkusili českým divákům představit Zázračného mága... Ale i tak, po tomto autorovi divadla málokdy sáhnou i dnes. Zatímco každá generace má svůj překlad Shakespeara nebo Molièra, Calderón v tomto smyslu je poněkud opomíjen. A že to byl poměrně plodný autor! Psal především obrazné hry, jimiž se vinou znepokojivé otázky víry. Poukazoval na hanby tehdejší společnosti, která se na konci tzv. zlatého španělského věku, tedy v druhé polovině 17. století, zmítala v mravní i hospodářské krizi . Klade si otázky, kam a do jakého morálního marasmu se společnost dostala od křesťanských ideálů. V této hře stačí, aby padlo podezření a kolem něho se rozpoutala krvavá jatka – ve jménu cti!“

Režisérka Hana Burešová hledá odlišnosti i paralely s jinými díly Calderóna: „Proti Znamení kříže je Lékař své cti přece jen oproštěn od takové té vznosné vertikály dialogu s Bohem ze strany člověka hledajícího. Nacházíme však přesto spojitost s nejznámějším dramatem tohoto barokního dramatika, kterým bezpochyby je Život je sen. Skutečnost se i v Lékaři své cti jeví jako zdání, jako klam, jako šílené vidiny, které pak v reálném životě mohou způsobovat doslova hrůzy. Tento motiv pokládáme za klíčový. Možná vám to připomene šílenství z naší jiné inscenace, Velkolepého paroháče, v níž se také jemné předivo představ mění ve zničující konkrétní skutečnost. Člověk není ochoten a už ani schopen přistoupit na pravdu. Zároveň se k tomu přidává aspekt dobové konvence vlastnit ženu, vlastnit lásku, což pravděpodobně znamenalo víc než lásku prožívat. A možná již zase znamená. Na těchto archetypech, prapříčinách a juanovském egoismu, které nám možná připadají směšné a absurdní, často stojí rozpady právě dnešních partnerských vztahů. Nemůžeme se divit, když dnešní morálka je tam, kde je. Namísto nejvyšší posvátnou institucí se vztahy stávají peklem, žalářem nejen pro ženu, ale i žalářem pro muže, který se stává omezeným šílencem.“

„Další jakoby zdánlivou odlišnost proti jiným hrám můžeme vidět v tom, že Calderón tentokrát mluví jenom o skrytém Bohu. Co to je? Je jím samozřejmě teror veřejného mínění, tj. co by řekli lidi, kdyby nebyla dodržena svévolně platná konvence bez ohledu na její falešnost,“ doplňuje Štěpán Otčenášek.

„Ano, je to o podlehnutí fanatické společnosti,“ pokračuje režisérka Burešová, „ve hře je veden dialog člověk – ideologicky nemorální společnost. Vždyť i v těch nejliberálnějších společnostech bývá láska a hodnoty s ní spojené zahnané do extrému, „láska“ má touhu zmocňovat, lidé podléhají ideologickým či společenským tlakům. Přestože pořád jde řekněme o baladickou romanci ve verších, je to tam samá vydrsněná povaha, je to svět Donů Juanů, aniž by společnost neviděla pýchu jako nejhorší možnou vlastnost. Znásilnění lidské svobody Calderón ukazuje na dvou typech žen, každá má k situaci jiný přístup, rvavější i trpitelský, každá bojuje o čest dostupnými prostředky, pokud ideologie společnosti vůbec nějaké umožňuje.“

Štěpán Otčenášek přidává další postřeh, který také docela solidně odkazuje k dnešku: „Ve hře nikdy nepadne přímý důkaz, vše stojí na spekulacích a polopravdách. Postavy jsou postaveny před dilema, které musí řešit. Je plná patetických situací, Calderón je mistrem gradace zápletky možná až hororově-snové, ale v pravý čas opouští imaginaci a dává prostor i komickým výstupům.“

Jakou inscenaci vlastně uvidíme? „Ačkoli od vzniku hry uplynulo více jak tři sta let, není naším cílem hned na téma tzv. hodit dnešní pohled. Předně se snažíme pochopit vztahy tehdejší společnosti. Bude to těžké také v tom, že s výjimkou Faidry soubor Divadla v Dlouhé s veršem ani moc nepracoval. Akcent dáváme na baladičnost příběhu, který může někomu připomenout třeba Erbenovu Kytici, chceme být na jevišti maximálně věcní, ukázat divákům syrovost i surovost tématu a samozřejmě patos a vášeň, které rozpoutávají lidská nedorozumění a ideologie společnosti. Bude to takový papiňák...“ Tento příměr paní režisérky bude znít čtenářům možná nejsrozumitelněji, jak sama se smíchem poznamenává.

Na postavy čeká jakási obrazná klec, jež se zmenšuje. Hlavní postavy ztvární Miroslav Táborský jako Don Gutierre a Helena Dvořáková jako jeho manželka Doňa Mencía, která se stane tím obětním beránkem a proti níž se všechno spikne. Juanovským svůdníkem bude Miloslav König, postavou krále don Pedra Miroslav Hanuš – to je zvláštní figura, i on prožije související svůj dramatický příběh, který vychází ze skutečné historické události.