Z tiskových konferencí

Po krásné a úspěšné inscenaci Tři sestry, která byla na repertoáru Činoherní scény Městského divadla Brno od května 2009 do září 2012, zažívá režisér Stanislav Moša spolu s herci a tvůrčím týmem takové malé dejavú. „S velkou lítostí jsme se loučili se inscenací Tři sestry, která nám přinesla hodně radosti nad touto prací,“ vzpomíná Stanislav Moša. Nyní volba padla na další hru Antona Pavloviče Čechova Strýček Váňa. „A zažíváme obdobnou radost z toho, jak senzačně dramaticky, ale i komediálně autor zachytil svět lidí zajatých bezradností a nudou. Shledáváme, že ty situace nejsou podobné jako ve Třech sestrách, ale v principu vlastně zcela identické. Pro naše herce jsou to nádherné role...“ Dramaturg Jiří Záviš v průběhu debaty poťouchle zmínil bonmot Maxima Gorkého, který jednou pronesl, že Strýček Váňa má sílu přinutit i špatné herce k dobrým výkonům. Nabízí se dodat, co teprve, až se s těmi rolemi poměří herci Městského divadla Brno, kteří patří mezi tuzemskou špičku.

„Když se Čechov čte, vypadá to jako jednoduchá záležitost, ale když ho realizujete, neustále se střetáváte se spoustou možností výkladů,“ říká Stanislav Moša. „Už jako student jsem nabyl četbou her A. P. Čechova nebo návštěvami představení několika premis, především limitu lidského života, co si počít s darem života, jak odejít ze života usmívaje se... Naším záměrem není ukazovat skepsi, i když samozřejmě je to hořká komedie, chceme prostřednictvím této inscenace naznačit, že existuje i přesně opačná varianta: využít dar svého života v každé vteřině, naplnění v oblasti lásky (všimněte si, že žádné z postav hry se tohle vůbec nepodaří).“

Zdeněk Junák, Viktor Skála, Stanislav Moša (foto: Michal Novák)

Inscenace bude hodně pracovat se symbolikou nešťastného vyrovnávání se s neprožitými životy. Podle Stanislava Moši je Strýček Váňa poetickým dílem, i když je pohledem Čechova na reálné životy lidí kolem. Ve Strýčkovi Váňovi všechny postavy jsou nositelé určitého tématu a vždy přesnou součástí čechovovské mozaiky. Nelze ani jednu vsadit do pozice hlavní postavy, tou může být kdokoliv. Proto překvapeně hledíme na plakát k inscenaci, kde figuruje postava, která v textu vůbec není zmíněna, a to Jaroslav Záděra jako dřevorubec. Stanislav Moša vysvětluje: „Každá postava z této hry je nějak důležitá, takže by se těžko vybíralo... (smích) Logickou cestou jsme dospěli k tomu, že vše, co se v inscenaci odehrává, možno personifikovat v postavě dřevorubce. Jak jistě víte, pro Čechova velkým tématem byla ekologie (dnes pomalu sprosté slovo), všímal si devastace krajiny nejen lůzou, ale i inteligenty. Inspirovali jsme se tím i pro naši scénografickou koncepci. V zadním plánu pilou a sekyrou mizejí stromy a všechna ta prkna se postupně přesouvají dopředu, kde symbolicky proměňují volný lidský prostor. Ten se čím dál víc přibližuje vizi světa jako vězení, z něhož není úniku.“

Jelikož v některých fázích autor přechází do rozhovoru s obecenstvem, je proto záměrem hrát divadlo „bez čtvrté stěny“.

Jiří Záviš poukázal na prvotní nepochopení Čechova. „Od počátku to byl jeho záměr napsat určitou sérii her, které skrze různé příběhy nahlížely jedním pohledem na svět kolem, o který měl starost. A tak postupně vznikly hry Racek, Strýček Váňa, Tři sestry a Višňový sad, v nichž často zúročil to, co už rozvíjel v předchozích dílech. Vezměme si, že předzvěstí Strýčka Váni je jeho hra Lesní duch. Čechov ani jednu ze svých her rozhodně nepsal proto, aby se pak v divadlech plakalo, chtěl s ironií poukázat na to, jak nudný, zbytečný a hloupý život vedeme. Nesetkalo se to s pochopením, hrálo se to zcela jinak, než se to mělo hrát, a toto nedorozumění se pak táhlo řadou inscenací divadelní historie. Byly to až především zahraniční produkce, které nabourávaly Stanislavského systém a uměly přesvědčit diváky, že Čechov není plačtivý autor.“

Stanislav Moša (foto: Michal Novák)

Shrňme si, jaká témata Stanislava Mošu nejvíce zaujala a která by chtěl ve své inscenaci Strýčka Váni nejvíce akcentovat. Pan režisér okamžitě vypálil tento seznam: „...jak se lidé nevzdělávají, jak ztratili schopnost žít v páru (ta neúplnost čechovovských hrdinů je markantní), netalent těch postav najít životní smysl, jak je každý sám za sebe, no a Serebrjakov – profesor teoretik, guru pro všechny ostatní, jehož práce je ale naprosto nesmyslná. Přestože všechny situace překypují snahou něco změnit, zůstává jim stále tragikomická podoba hořkého hledání. Lidé také kolikrát očekávají od svého života více, než jsou schopni sami realizovat. Nakonec je ještě více srazí konfrontace s těmi, kteří to „nějakým způsobem“ dokázali.“

Dramaturg Jiří Záviš dodává: „Ve Strýčkovi Váňovi sledujeme defilé nenaplněných snů a neopětovaných lásek. Je to hra o neumění žít. Jistěže všechny ty čechovovské hry vycházely z tehdejší společenské situace v Rusku, která lidem přinášela spoustu ponížení, ale Čechov bude aktuální, dokud se neprosadí elementární poznání, jak smysluplně a plnohodnotně žít. Hru plnou humoru a hořkosti napsal doktor Čechov před sto sedmnácti lety, ale to trápení a směšnosti čechovovských postav nám nejsou vůbec vzdálené.“

Inscenaci připravuje stejný tvůrčí tým jako v případě Tří sester. Stanislav Moša se znovu obklopil osvědčenými spolupracovníky: Emilem Konečným (scénografie), Andreou Kučerovou (kostýmy) a Zdenkem Mertou (hudba). Hereckými úlohami pověřil Viktora Skálu (Vojnickij), Petra Štěpána (Astrov), Ivanu Vaňkovou (Jelena), Zdeňka Junáka (Serebrjakov), Lenku Janíkovou a Svetlanu Janotovou (Soňa), Jana Mazáka (Tělegin), Miroslavu Kolářovou (Vojnická), Evu Jelínkovou (chůva Marina) a Patrika Bořeckého (Sluha). Speciální role Dřevorubce, jak již bylo zmíněno, je připravena pro „mužika“ Jaroslava Záděru.

Stejně jako v případě Tří sester bude užito jen stěží překonatelného překladu Leoše Suchařípy. Text nedoznal téměř žádných úprav. Jen v tom, že po Třech sestrách v Městském divadle Brno následuje Strýček Váňa, nehledejte dramaturgickou koncepci, ostatně Stanislav Moša se vůbec netají tím, že Višňový sad by nikdy dělat nechtěl...

-mys-