Z tiskových konferencí

Divadlo v Dlouhé v rámci svého off-programu, neboli „krátké Dlouhé“, ve foyer divadla představuje komorní formou řadu zajímavých her (pro nepočetné množství herců). A alespoň jednou ročně dojde na scénické čtení v podání slovenské sekce herců Divadla v Dlouhé, do níž, jak známo, patří Magdalena Zimová, Martin Matejka, Martin Veliký a Peter Varga. „Nesedíme při tom u stolu, ale snažíme se o jevištní formu podání textu. Ani zdaleka nejde o to, že se jenom přečte text,“ zdůrazňuje Peter Varga. „Naším záměrem je tímto způsobem přibližovat českému divákovi slovenské hry. Jelikož jsme na to obvykle jen čtyři, vždy hledáme něco komorního a zároveň aktuálního. To se bezesporu dá říci o hře Viliama Klimáčka Závisláci.“

„Je to hra o současné době, velmi trefně popisuje, jak jsme čím dál více závislí na všech vymoženostech doby. ...Jak se tomu bráníme, ale nakonec se tomu stejně neubráníme,“ říká Magdalena Zimová.
Peter Varga doplňuje: „Klimáček v této hře nám předkládá různé závislosti, třeba na nakupování, na reklamě, na tom, jak se mladí identifikují s určitými značkami. Myslíme si, že tématem Klimáčkovi Závisláci mají velmi blízko ke Kellyho hře Láska a peníze, která se v Dlouhé uvádí na velkém jevišti.“
„Doba se vyznačuje absencí hrdinů, protože hrdinou v téhle době je značka,“ glosuje Magdalena Zimová. „A je to dovedeno ad absurdum, však uvidíte...,“ láká diváky Peter Varga.

Peter Varga

Závisláci (Som bilbord) jsou na Slovensku známou hrou. Dlouho se uváděla v bratislavském divadle GUnaGU, byla napsána přímo na tělo tamním hercům. Pokud se ale snažíte program „krátké Dlouhé“ sledovat, víte, že tady se mnoha repríz nedočkáte, je dobré si pospíšit. „Obvykle se hraje do doby, než se připraví další malá inscenace. Bohužel tento typ programu je pro nás provozně i finančně poměrně dobrodružný, takže neumíme nabídnout více termínů, i když nevylučujeme výjimky,“ říká ředitelka Divadla v Dlouhé Daniela Šálková.

„Myslíme si, že i přesto tyto inscenace si našly svého diváka. Občas jsou vyprodané dřív, než máme hotovo. Diváci asi mají jistotu, že je nezklameme,“ dodala Magdalena Zimová.


Po premiéře Závisláků bude následovat premiéra na velkém jevišti. Dramaturgie Divadla v Dlouhé zvolila hru Eyolfek, málo uváděnou hru klasika norské dramatiky, Henrika Ibsena. Bývá označována jako „jedovatá vivisekce“ manželského vztahu založeného na sobectví a tedy dobrovolně přijaté slepotě. Je děsivější variací předchozího Ibsenova dramatu Stavitel Solness a jakoby předjímala i doprovázela Strindbergovy psycho-horory... Eyolfeka v Divadle v Dlouhé opět připravuje ibsenovský specialista, režisér Jan Nebeský. Do hlavních rolí jsou obsazeni Lucie Trmíková a Jan Vondráček.

Lucie Trmíková, Jan Vondráček

„Ibsenovské inscenace režiséra Jana Nebeského máme možnost sledovat už neuvěřitelných pětadvacet let. Jan Nebeský spolu s překladatelem Františkem Fröhlichem vlastně objevili pro české divadlo Ibsena jako moderního autora. Jejich zásluha je naprosto evidentní!,“ říká dramaturg Štěpán Otčenášek.

Pokud patříte mezi pamětníky, budete vědět, že od první inscenace (Přízraky v tehdejším Divadle S.K.Neumanna, premiéra 1988) se „ibsenovská cesta“ Jana Nebeského ubírala přes Činoherní klub, Divadlo Komedie, Divadlo Na zábradlí a další scény. V roce 2005 se zastavila i v Divadle v Dlouhé, neboť zde připravil pozoruhodnou, expresivní inscenaci Ibsenovy hry Divoká kachna. „A dotáhla to až na prestižní mezinárodní festival v Bogotě a Jaroslava Pokorná získala za svůj výkon v roli Hedviky Cenu Alfréda Radoka..., měli jsme tu inscenaci moc rádi. Od derniéry uplynul už nějaký čas, a nám se opět po Ibsenovi zastesklo,“ přiznává Štěpán Otčenášek. „Tentokrát jsme záměrně zvolili méně známý kousek, který nepatří do základních kánonu nejúspěšnějších her Henrika Ibsena. Eyolfek přitom spadá do autorova posledního tvůrčího období (kam patří John Gabriel Borkman, Stavitel Solness, Když my mrtví procitneme), které je považováno za jeho nejslavnější. Eyolfek se hraje se i ve světě méně, než všechny ty Hedy Gablerové a Nory, jistě to má více důvodů. Problém může být v tom, že je to hra o hluboké manželské krizi, jejímž katalyzátorem je smrt jejich dítěte, kterou zavinili. Tuto krizi Ibsen líčí na úrovni vrcholných Strindbergových her, jenže zavařil si jistým happyendem, který v době svého vzniku i později byl brán moc vážně. Ale Ibsen jasně naznačuje...vy tomu věříte? Konec je od něj spíše taková ironie. Z tohoto úhlu najednou vidíte ten text jako mnohem hratelnější a zajímavější. A jelikož Ibsen umí být zatraceně důsledný, problémy, které ve hře jsou, soužití muže a ženy se vší krutostí, můžete aplikovat na dnešek. Jistěže Heda Gablerová a jiné jsou lepší hry, lépe postavené, tato kompozičně není tak dokonalá a vyrovnaná, ale Ibsen byl velký mistr; i když to hlavní se odehraje už v prvním dějství, dramatické napětí nepadá...“

Přestože režisér Jan Nebeský je často vnímán jako experimentátor, v Dlouhé se bude hrát Ibsenův text. Štěpán Otčenášek k tomu dodal: „Ani ho nijak neupravujeme, jediné, co jsme udělali, bylo, že jsme ho krátili. U sto dvacet let staré hry je nezbytné ho očistit a najít to jádro. Ano, ibsenovské inscenace Jana Nebeského jsou velice moderní, často až radikální, ale vždycky – a toho jsem si vážil – ty věci vycházejí z té hry, z jejích motivů. Nejde o volnou stavbu nad Ibsenem, ale všechno vychází velmi důsledně z textu.“

Hlavní role si zahrají Lucie Trmíková a Jan Vondráček, ne náhodou představitelé hlavních rolích i v Divoké kachně. „V záměru, aby to hráli titíž, je logika. Ibsen totiž pracoval s variacemi určitých typů postav, on je opět typ vizionáře – outsidera, ona démonická žena. Svým způsobem si herci vyzkoušejí další variantu ibsenovské postavy,“ těší se Štěpán Otčenášek.

Lucie Trmíková, Jan Vondráček

V této souvislosti vyvstává problém. Téměř obrovský. „Jak Ibsen píše tou jednou rukou a variuje, naskakují nám do Eyolfeka repliky z Divoké kachny,“ říká Jan Vondráček. „Jako byste najednou chtěli odpovědět replikou z Divoké kachny,“ potvrzuje Lucie Trmíková. Jednu repliku tvůrci přesunuli dokonce schválně... A diváci pochopitelně mohou pátrat, o kterou jde. (Pokud poznáte, divadlo se zavázalo – ústy Jana Vondráčka – odměnit takového diváka tričkem DvD.)

Pro Lucii Trmíkovou je to již „pátý Ibsen“. „Vždycky mám pocit, že mě Ibsen drží, nese, pohybuju se po pevné budově. Hrát v Ibsenově hře, to je herecká rozkoš. Zvláště s Honzou Vondráčkem.“
„No nevím, ale je pravda, když zakořeníme text a začneme se dotýkat stvoly, objeví se blizna. A režisér ji opyluje...,“ reagoval Jan Vondráček a dodal: „S Janem Nebeským si osaháváme text dlouho, dlouho si čteme a povídáme, než konečně začneme zakořeňovat na jevišti (následují ty stvoly, blizna...). Kupodivu krátký čas zkoušení na jevišti stačí, režisér nás k tomu doved tou dokonalou přípravou.“
„Dává obrovskou důvěru herci, spoléhá se na hercovu osobnost, na jeho tvůrčí přínos, chce, aby herec měl názor,“ připojuje Lucie Trmíková.
„Herec ale taky hned pozná, když odjede někam špatně, to Jan Nebeský okamžitě ukončuje mazlivé zkoušení... Ale jinak my s tímto režisérem nemůžeme nebýt v oblacích,“ usmívá se Jan Vondráček.

-mys-
[foto: Michal Novák]