Zpráva

Pohádka Kráska a zvíře vyšla poprvé v roce 1972. Jde o poslední dokončené dílo českého básníka a dramatika Františka Hrubína, které bylo ještě za jeho života uvedeno na jevišti. Námětem se mu stala známá indoevropská báje, do níž vložil kus svého neopakovatelného vidění světa. Nestárnoucí archetypální legendu o síle a magii lásky převede na jeviště umělecký ředitel Činohry Daniel Špinar jako okouzlující podívanou – náš příběh se totiž odehrává nejen v tajemném sídle Zvířete, ale i ve zpustlém cirkuse, kde Kráska se svým otcem a sestrami žije. V titulních rolích uvidíte Annu Fialovou a Davida Prachaře.

Předpremiéry 7., 8. a 9. ledna 2022
Premiéra 10. ledna 2022 v Národním divadle

Dramaturgyně Ilona Smejkalová o inscenaci
Činohra Národního divadla, na jejíž scéně měly premiéru první dvě hry Františka Hrubína – Srpnová neděle (1958) a Křišťálová noc (1961) – uvedla poprvé jeho verzi známé pohádky v roce 1980, a to v Tylově divadle k nedožitým básníkovým sedmdesátinám. Inscenace se dočkala úctyhodných devadesáti čtyř repríz a v roli Krásky se objevila Jana Boušková, kterou diváci uvidí také v současné inscenaci.
Příběh je dodnes široce geograficky rozšířen a je zvláštní, jak si původní legendu jednotlivé národy samy sobě uzpůsobily. Mění se nejen jednotlivé dějové peripetie, vlastnosti postav i důvody, proč se Kráska za Zvířetem vydá. Co je ovšem nesmírně zajímavé – ve většině verzí hned od počátku hlavní hrdinka zná, či alespoň tuší hrůznost Zvířete. V Hrubínově pohádce je ale skryto zvláštní zadržované tajemství, Kráska se otočí a uzří podobu svého přítele až téměř v samém závěru. Skutečná a hrozivá identita Zvířete je jí tak dlouho utajena. Nezamiluje se do něj proto z lítosti a ze soucitu, ale skutečně a fatálně, byť jej celou dobu nevidí a slyší jen jeho podmanivý hlas. Jak mi řekla v jednom rozhovoru představitelka Krásky, Anna Fialová: „V americké filmové verzi uvidí Kráska pravou podobu Zvířete hned na začátku, jejich vztah se pak rodí docela jinak. Hrubín ale vede Krásku skrze tajemný, přesto blízký hlas, staví ji před mnohem náročnější rozhodnutí. Rok někoho miluje a najednou zjistí, že je to zrůda. Co ale teď s tím?“
Od začátku jsme tedy nad podobnou otázkou přemýšleli, a chtěli se proto vyhnout tradičnímu konci, kdy se Netvor najednou změní na krásného mladého prince, a problém se tak jednoduše „vyřeší“. Ano, i náš hrdina se nakonec polidští, ale nestane se z něj prvoplánový idol, Krásčin vrstevník. Už není Zvířetem, ale ani neomládne. A přesto ho Kráska přijme, miluje ho na základě jeho hlasu, ale – slovy Anny Fialové – „i toho, jak s ní – se svým ‚vězněm‘ – celou dobu jednal. Vždycky se k ní totiž choval hezky.“ I Zvíře totiž vnímá krásu komplexněji, obdivuje Krásku, že se nebála nabídnout život za záchranu otce. Netvor je zkrátka fascinován principem oběti, to ze svého zvířecího světa nezná.
Hodně jsme se na zkouškách bavili o tom, co to vlastně krása je, jak ji vnímáme, zda ji ve svých životech dokonce nepřeceňujeme. Vždyť sociální sítě a naše soukromé i veřejné světy jsou plné povrchní krásy, všichni chceme přece slyšet, že nám to sluší a že jsme nádherní, pro jistotu to tedy píšeme a do omrzení říkáme i druhým. Jenže v některých verzích pohádky nevnímá Kráska pozitivně ani své jméno, vymezuje se proti němu, neboť v pojmenování či přezdívce cítí od okolí jistou ironii, závist. „Oslovovat někoho ‚Krásko!‘ může být těžké i pro Krásčino okolí, třeba pro dívky, kterým nikdo takhle neříká, lhostejno, zda v pohádce, nebo na Instagramu,“ podotkla v rozhovoru Anna Fialová a David Prachař ji tehdy doplnil: „Vždyť dnes se s krásou dá pracovat i jako s určitým nástrojem. Nicméně stárnutí a smrtelnost dožene každého. V naší pohádce Zvíře dokonce říká: ‚Čím méně je v tobě zvířete, tím víc pociťuješ marnost všeho.‘“

Režisér Daniel Špinar o inscenaci
Je to silný archetypální příběh o metamorfóze. Zvíře se mění skrze svou lásku ke Krásce v člověka a Kráska se svou láskou ke Zvířeti mění ve vyzrálou ženu. Líbí se mi motto: Každý člověk má moc učinit krásným toho, koho miluje.

zdroj zprávy: Kateřina Ondroušková