Počet komentářů: 0
Nový komentář

Zpráva z...
Národní divadlo
> Král Oidipús

ND uvádí nejznámější antickou hru
[4.12.2019]
„Hledáš vraha, kterým jsi ty sám!“

Věštba králi Láiovi určí, že ho usmrtí jeho vlastní syn a ten se poté ožení s Láiovou manželkou, tedy svou matkou. Když se panovníkovi skutečně narodí syn, přikáže, aby mu probodli nohy a pohodili dítě v lese. Otrok, který má čin provést, ale chlapce nezabije, odnese ho pastýři korintského krále Polyba, jenž nemá vlastní děti – proto přijme dítě za své. Dá mu jméno Oidipús (doslova opuchlá noha) a vychová ho. Oidipús však jednoho dne zjistí, že možná není synem Polyba, a aby rozptýlil své pochybnosti, vyhledá delfskou věštírnu. Dozví se krutou věštbu. Chce se jí vyhnout, opustí tedy své domnělé rodiče a vydá se do Théb. Cestou při potyčce nešťastnou náhodou zabije Láia, samozřejmě aniž ví, že právě zabil svého skutečného otce. Poté co se mu podaří nedaleko Théb rozluštit záhadu Sfingy a osvobodit město, dostane za odměnu královský trůn a ruku nedávno ovdovělé královny Iokasté – své matky; ani to však Oidipús neví…

Právě tady začíná tragédie Král Oidipús neboli druhý díl Thébské trilogie, kam patří ještě tragédie Antigona a Oidipús na Kolónu. Jejich autor Sofoklés patří mezi čtveřici nejvýznamnějších starořeckých autorů (spolu s Aischylem, Euripidem a Aristofanem) a samotná hra náleží mezi dramata představující pro dnešní divadelní teorii určitý kánon tehdejší doby. Zároveň je Král Oidipús aktuálně nejhranější antickou tragédií, a tedy i zřejmě nejznámější antickou hrou, která vstoupila do povědomí veřejnosti.

Králi Oidipovi mohl dlouho leckdo závidět jeho štěstí – rozluštil hádanku Sfingy, stal se respektovaným vládcem Théb a založil velkou rodinu. Zkrátka miláček bohů! Pak ale přišel strmý pád. Poznávaná minulost je totiž vždycky součástí přítomnosti a hodnotit dary Osudu můžeme pouze zpětně… Tragédie řeckého dramatika Sofokla zpracovává starou báji o krutém životním údělu muže, jenž nevědomky zabije svého otce a ožení se s vlastní matkou, aby se tak naplnila strašná předpověď delfské věštírny. Příběh vladaře, jenž musí nastolit řád i za cenu sebezničení.

Premiéry 5. a 6. prosince 2019 v Národním divadle.

TVŮRCI O INSCENACI

„Oidipús vás vtáhne do spodních proudů. Oidipús vás bude provokovat nemožností logicky pojmenovat Oidipa samotného. Oidipús obsahuje mystérium.“
Jan Frič

Sofoklovo dílo přežilo staletí, inspirovalo množství umělců a zásadně ovlivnilo kulturní dějiny. Čím může být Oidipův příběh inspirativní dnes? „Společnost na nás všechny klade obrovský tlak, že musíme být šťastní, dělat si čas na sebe a bránit zlým věcem, aby se nám děly. Je to konzumní způsob užívání si štěstí. Jenže možná tyto okamžiky k lidskému životu prostě neoddělitelně patří,“ odpovídá na otázku režisér inscenace Jan Frič. Na tomto základě vyvstávají otázky další: Je možné vymanit se ze spárů věštby a utéct před vlastním osudem? A jak poznat, kdy se patří odejít, ztratit se, zmizet? Král Oidipús upozorňuje na determinovanost lidského osudu a zároveň varuje, že soupeřit s daností je marný boj; jediné vysvobození z bludného kruhu je totiž hluboké poznání. V tom je hra stále aktuální. Jak tedy poznat sám sebe? Jak sám sobě nelhat?
V naší inscenaci se před diváky odehraje nejen původní mytický příběh, ale taky detektivka, jejíž zápletka spočívá v odhalení původu samotného detektiva – mocného krále Oidipa. Ačkoliv všichni v sále už tuší hroznou pravdu, musejí přihlížet tomu, kdy na ni přijde on sám. A jelikož Oidipův příběh je dobře znám, je královo tragické pátrání po vlastním osudu příležitostí znovu prožít očistný rituál poznání. Oidipús totiž začne se svým pátráním ve chvíli, kdy chce jako moudrý vladař pomoci svému lidu. V určitou chvíli začíná být zřejmé, že jediná cesta, která vede k očištění, je králova vlastní zkáza, protože v polis postavené na lži budou základy státu vždycky trochu shnilé.
Nestárnoucí text odehrajeme ve výjimečném překladu Petra Borkovce a Matyáše Havrdy; ti pro inscenaci svůj překlad znovu revidovali. Při úpravě textu jsme rovněž využili komentáře z podstročniku Matyáše Havrdy. Stáli jsme ovšem před otázkou, jak řešit formální strukturu hry a sborové pasáže. „To je pro způsob podávání příběhu velmi komplikované přenést. Nejsme tolik svázáni tradicí a znalostí formálních kódů. Jde o komplexní úkol od práce s textem a hudbou až po celkovou vizualizaci na jevišti. Snažili jsme se vybudovat sakrální prostor, ve kterém až archeologicky pátrá detektiv Oidipús po vrahovi svého otce,“ vysvětluje Jan Frič a dodává: „Čistě vnitřně pak v Oidipovi tuším drama sebepřijetí. Z dnešního hlediska je ale také zároveň dobré hru znovuobjevovat i mimo freudovskou tradici výkladu – zpět se vrátit k její bytostně politické podstatě. Vládce (obecně člověk jako takový), který ze svého pohledu ve svém životě dělá ‚všecko správně´, a přesto se vše hroutí a vše je jinak, než jak očekával. To přeci důvěrně známe všichni. Svár racia a osudu.“
Nina Jacques, Ilona Smejkalová

OIDIPA JE MI VLASTNĚ DOST LÍTO
(ROZHOVOR S PAVLEM BAŤKEM)

Režisér Jan Frič nemá rád, když divadlo napodobuje realitu. Divadelnost naopak podporuje a zveličuje citacemi či prolínáním významových rovin. Jak se s tím snáší vaše konzervativní povaha?
Mě to baví. Honza Frič má v hlavě tolik věcí, neustále naskakujících asociací, že někdy je jeho výklad matoucí. Když ale pronese připomínku „a teď se vysmějte blbýmu divadlu, který tady zrovna děláme“, samozřejmě to nemyslí doslova. Není typem režiséra a člověka, který by věci rád shazoval. Baví ho zcizení, a to neúnavně ve všem hledá. Kdybychom Oidipa inscenovali jako velkou, doslovnou antiku, nebude inscenace aktuální. Čili vnímám Honzovo „shazování“ divadla právě jako cestu k aktualizaci. Nemyslím, že jde proti smyslu Sofokla. Snažím se spíš v jeho výkladu hledat svůj vlastní směr.

Na zkouškách jsme zjistili, že do Oidipových vět si projektujeme vlastní negativní zkušenosti s konkrétními politiky. Jako bychom si nedokázali připustit, že Oidipús svá slova o hledání viníka národní katastrofy může myslet upřímně. Sofoklův divák před sto lety podobnou konotaci vnímat nemusel. Lze s titulním hrdinou sympatizovat i dnes?
Lze. Na začátku hry přece hlásá, že bude bojovat proti nepravostem, a snaží se je odhalit. Když zjistí, že viníkem je on sám, potrestá se. Jde především o člověka, který má velkou smůlu. Za spoustu věcí nemůže, je trestán hlavně kvůli svým rodičům. Jako malé miminko ho pohodili a on se svým osudem dlouho bojuje – dokonce férově. Alespoň tak ho vnímám já. Jako dobrého panovníka, který zkrátka nemá všecky informace. Nemusíme hledat paralely v politice, ale možná v systému. Mnoho osvícených vládců a vůdců sklouzlo k pocitu, že všemu nejlépe rozumějí sami, a raději spoléhali jen na sebe. Sofokles nepopisuje, zda Oidipús vládl dobře. Ale asi ano, vždyť jeho lidé k němu mají důvěru. Není to týpek, kterého ostatní programově nesnáší. Jenom se bohužel – byť v dobrém úmyslu, že vše vyšetří – začal šťourat v něčem, co mu zlomilo vaz. Vlastně je mi ho dost líto.

Myslíte si, že diváci budou vašeho Oidipa vnímat nadčasově, nebo si i oni do inscenace budou dosazovat konkrétní politiky?
Chtěl bych, aby naše inscenace byla nadčasová, ale zacílení na tady a teď se nelze ubránit. Od toho přece divadlo je, aby si do příběhů diváci dosazovali sami sebe, své přátele, příbuzné, politiky ve vládě. Přál bych si, aby to nebylo tuctové divadlo a mělo aspoň takovou výpovědní hodnotu, jaká jde na mne kupříkladu z písniček Karla Kryla.

zdroj zprávy: Kateřina Ondroušková



Komentáře k tématu článkuPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.