Zpráva

Po 42 letech a 29 rolích se včera s Činoherním klubem rozloučila jedna z jeho historicky nejvýraznějších osobností - Petr Nárožný. Činoherní klub se tím rozloučil s inscenací Miroslava Krleži Léda (Manželskonemanželská povídka), jež byla poslední hrou, ve které Petr Nárožný po svém avizovaném odchodu před dvěma lety v divadle ještě zůstal.

Petr Nárožný se narodil 14. dubna 1938 v Praze, vystudoval Fakultu architektury a pozemního stavitelství ČVUT. V letech 1974 – 1980 byl členem divadla Semafor. Do Činoherního klubu vstoupil v roce 1980 rolí Viléma Voigta v Hejtmanovi z Kopníku. Za roli rytíře Olivera Urbana ve hře Miroslava Krleži Léda (Manželskonemanželská povídka) získal Cenu Divadelních novin za rok 2010 a byl nominován na Cenu Thálie 2010 v kategorii mužský herecký výkon. Od června 2011 je držitelem Ceny za tvůrčí přínos ve filmové tvorbě pro děti a mládež, jež uděluje Film festival Zlín.

„Schopnost kontrastu, ambivalence, dovednost zobrazit povahu člověka ve všech jejích protikladech je charakteristickou značkou všech postav, které Petr Nárožný v Činoherním klubu ztělesnil – a pokaždé, jako přidanou hodnotu, je doplnil groteskou, humorným nadhledem, někdy dokonce šklebem. Jako by si pokaždé vzpomněl na svou minulost komika. Do dnešních dnů těch postav bylo osmadvacet. Nemá cenu je charakterizovat všechny pouze jednou větou a jejich pouhý popis by vydal na rozsáhlou studii. A tak lovím z paměti třeba zdravého-nemocného Krugela z Gogolových HRÁČŮ, tu příznačnou manipulaci se lžičkou, to vysypávání karet z rukávu, detaily, které v podstatě epizodní postavu činí rovnocennou s ostatními. Nebo tyranského Kouzelníka z Horváthových POVÍDEK Z VÍDEŇSKÉHO LESA, který těžkopádně táhne vozík své živnosti, symbol těžkosti vlastního života. Anebo směšného a zároveň děsivého Adriana z nesnadné Koltèsovy hry NÁVRAT DO POUŠTĚ, který chodí v ponožkách po „alžírském“ písku. Moudrého stárnoucího donchuana z Krležovy LÉDY, jenž dovedně manipuluje svým okolím a dobře ví, jak to na světě chodí. Pedantického inženýra ze Štolbova VODNÍHO DRUŽSTVA, tak trochu cimrmanovskou postavu českého vzdělance, kteří v 19. století učinili z české provincie průmyslovou velmoc. A otce z Örkényho RODINY TÓTŮ, ušlápnutého chlapíka, který se postupně změní v suveréna a Marišce pak suše a věcně oznámí trýznitelovu smrt: „… na čtyři úplně stejné kousky jsem ho rozřezal.“ Výraznou a řekněme rovnou stěžejní rolí v tom víc než čtvrt století Nárožného pobývání v Činoherním klubu byl i Harpagon z Molièrova LAKOMCE v režii Vladimíra Strniska. Tragická gestikulace a mluva, groteskní mrštnost v pohybovém čísle s Kleantem, a především netradiční interpretace ziskuchtivce, pro něhož dle předlohy peníze jsou důležitější než rodina. V této inscenaci to bylo naopak, obětí ziskuchtivého syna byl on samotný, nešťastný Harpagon…,“ popsal herectví Petra Nárožného divadelní kritik a dramatik Jan Kolář. Inscenací Petr Nárožný nakonec do dnešních dnů nastudoval v Činoherním klubu dvacet devět. Žádnou další už nejspíš nepřidá.

„22. června, při derniéře Krležovy LÉDY, vystoupil Petr Nárožný na jevišti Činoherního klubu - prknech, která neznamenají nic jiného než divadlo - naposledy (velmi pravděpodobně). Divadelní prkna mají ale tu vlastnost, že se tvorbou svého malého světa, dokáží účinně zaplést do postižení rozporuplnosti světa velkého. Petr se takhle s Činoherním klubem zaplétal dvaačtyřicet let. Vtipně, chytře, invenčně, humorně i tragikomicky, s pedantskou profesionalitou i inspirovanou hereckou fantazií. Sečteno a pro Petra aktuálně i podtrženo: dvacet devět rolí od Viléma Voigta v Zuckmayerově Hejtmanovi z Kopníku po Ivana Chabaroviče v Birinského Tanci bláznů. Nemáme jiné trefnější slovo než – děkujeme! Více je snad jen konstatování, že Petrova tvorba v Činoherním klubu byla po celá ta léta osvobozující, radostnou součástí našich životů,“ říká ředitel Činoherního klubu Vladimír Procházka.

„Já si myslím, že když je herec disponovaný a své povolání miluje, tak by měl hrát. Jsem přesvědčen, že jedině prací a duševní námahou lze přibrzdit stárnutí a jeho neblahé důsledky. A taky by měl herec umět odejít, když přijde čas. Je to možná nejtěžší rozhodnutí v životě, ale člověk by to měl zvládnout, možná spíš – unést. V pokoře, bez hořkosti a svému divadlu přát to nejlepší.“
(Z rozhovoru Petra Nárožného s s Milanem Tesařem v knize Činoherní klub 2005-2015)

Petr Nárožný...

Oblíbený dramatik: Feydeau – nikdy jsem v jeho hrách nehrál
Oblíbené jídlo: Česneková polévka
Oblíbený režisér: Ladislav Smoček
Krédo: Stejně jako před lety – nač stahovat kalhoty, když je brod daleko.

Poslední role Petra Nárožného v Činoherním klubu:
Léda (Manželskonemanželská povídka): Rytíř Olivier Urban, bývalý diplomat (2010-2022)
Tanec bláznů: Ivan Chabarovič, gubernátor (2017-2020)
Maska a tvář: Cirillo Zanotti (2002-2020)

V Činoherním klubu hrál dále v inscenacích:
• Carl Zuckmayer: Hejtman z Kopníku
(režie Ladislav Smoček, 1980 / Vilém Voigt)
• Alexandr Nikolajevič Ostrovskij: Bouře
(režie Ivo Krobot, 1980 / Savel Prokofjevič Dikoj)
• Ödön von Horváth: Povídky z Vídeňského lesa
(režie Ladislav Smoček, 1981 / Kouzelník)
• Bohumil Hrabal: Něžný barbar
(režie Ivo Krobot, 1981 / Uhlíř)
• István Örkény: Rodina Tótů
(režie Ivo Krobot, 1982 / Tót)
• Nikolaj Vasiljevič Gogol: Hráči
(režie Ladislav Smoček, 1982 / Krugel)
• Alexandr Nikolajevič Ostrovskij: Les
(režie Ladislav Smoček, 1984 / Karp Karasov)
• Anton Pavlovič Čechov / Bertolt Brecht: Svatby
(režie Vladimír Strnisko, 1985, Jevdokim Zacharovič Žigalov v Čechovově Svatbě a Nevěstin otec v Brechtově Maloměšťákově svatbě)
• Alexandr Vampilov: Provinční anekdoty
(režie Ivo Krobot, 1987 / Kalošin v aktovce Metér)
• Elias Canetti: Dům
(režie Ladislav Smoček, 1988 / Slyš, idealista)
• Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále
(režie Ivo Krobot, 1989 / Hoteliér, Vrchní Skřivánek, Výpravčí, Vesničan atd.)
• Václav Havel: Žebrácká opera
(režie Jiří Menzel, 1990 / Bill Lockit, velitel policie)
• Arthur Schnitzler: Utrpení mladého Medarda
(režie Ivo Krobot, 1991 / Berger, mistr soustružník)
• Lev Birinskij: Mumraj
(režie Ladislav Smoček, 1991 / Ivan Chabarovič, gubernátor)
• Molière: Lakomec
(režie Vladimír Strnisko, 1992 / Harpagon)
• Frank Wedekind: Lulu
(režie Vladimír Strnisko, 1994 / Schigolch)
• Josef Štolba: Vodní družstvo
(režie Ladislav Smoček, 1994 / Sylvestr Cirkl, inženýr)
• Nikolaj Vasiljevič Gogol: Ženitba
(režie Vladimír Strnisko, 1995 / Podkolatov, vládní rada)
• Henrik Ibsen: Heda Gablerová
(režie Ladislav Smoček, 1996 / JUDr. Brack)
• Heinrich von Kleist: Rozbitý džbán
(režie Vladimír Strnisko, 1998 / Rychtář Adam)
• Anton Pavlovič Čechov: Lesoduch
(režie Ivo Krobot, 2000 / Alexandr Serebrjakov, profesor na penzi)
• Bernard-Marie Koltès: Návrat do pouště
(režie Roman Polák, 2000 / Adrian Serpenois, továrník)
• David Mamet: Americký bizon
(režie Ondřej Sokol, 2006 / Don Dubrow)

zdroj zprávy: Linda Skarlandtová