Zpráva

V neznámé zemi byl svržen král. Nezemřel, ale stal se hračkou v rukou politiků, kteří chtějí bavit národ. Jeden už neví, kdy se ocitl v televizním studiu, kde pravda je skoro cokoliv, a kdy má v rukou takovou sílu, že může změnit dějiny. Nikdo ničemu nerozumí, ale všichni jdou pořád vpřed, protože – jak říká jedna z postav hry: „Svět se nemusí zachraňovat, svět se musí bavit.“
Můžeme mluvit o mýtu o zrození národa a zrození státu, můžeme mluvit o hroutících se a znovu ustavených diktaturách, ale zrovna tak se můžeme nechat unášet strhující energií proudu textu, jemuž nic není svaté, který čerpá z dějin křesťanství stejně jako ze zasedání OSN a který je dokonalým obrazem našeho složitého, nepřehledného, pažravého světa. Ve hře se objevuje spousta popových písní, okouzlujících novinářek, šarmantních moderátorek a vtipných a chytrých politiků. Protože i když se mluví o politice a nenapravitelnosti lidského ducha, musí to být hlavně zábava. Ve výsledku je to vlastně pohádka o království, kde – aby se všichni měli dobře – musí se nejdřív povraždit.

O AUTOROVI
Vincent Macaigne je francouzský divadelní a filmový režisér, herec a dramatik, který se narodil 19. října 1978 v rodině byznysmena a malířky íránského původu; jeho starší bratr je soudní lékař. V letech 1999–2002 studoval Národní dramatickou konzervatoř v Paříži. Divadelně debutoval inscenací Friche 22.66 roku 2004. V roce 2006 uvedl v pařížském divadle Bouffes du Nord Requiem 3. Při práci na Idiotovi! byl v roce 2009 stižen záchvatem mrtvice – podle jeho slov ho zdravotní příhoda nijak nepoznamenala a rozhodně neoslabila. Průlom v jeho kariéře v oblasti divadla znamenala čtyřhodinová inscenace Aspoň nechám krásnou mrtvolu. Tato autorská adaptace Hamleta byla uvedena roku 2011 v hlavním programu divadelního festivalu Avignon a vzbudila rozporuplné kritické ohlasy, stejně jako většina jeho inscenací – ty jsou buď adaptacemi klasických děl, nebo opulentními autorskými kusy. Hra Je suis un pays, kterou překládáme jako Stát jsem já, byť přesnější by bylo "Jsem země", měla premiéru v roce 2017 ve švýcarském divadle Vidy v Laussane jako koprodukční inscenace, jež – opět vychvalována i zatracována – objela celou Francii. Je to první autorův text, který vyšel knižně (2019), a zároveň zatím poslední jeho divadelní inscenace. Brzy po škole začal Macaigne spolupracovat s filmem: objevil se v krátkometrážních i celovečerních snímcích – v roce 2014 získal Césara jako nadějný herec, ostatně rok předtím ho britský list Guardian označil za „nového Gérarda Depardieua“. V české distribuci se objevily například filmy Dokud nás svatba nerozdělí (režie Eric Toledano, Olivier Nakache, 2017) nebo Bílá jako padlý sníh (režie Anne Fontaineová, 2019). Febiofest roku 2014 uvedl 2 podzimy, 3 zimy od Sébastiena Betbedera. Macaigne sám se také začal věnovat filmové režii – debutoval krátkometrážním snímkem Co za námi zůstane (2011), za nějž obdržel řadu cen. Jeho celovečerní debut, je to televizní film z roku 2015, nese název Dom Juan & Sganerell a pracoval na něm s herci Comédie-Française.

DRAMATURGYNĚ MARTA LJUBKOVÁ O INSCENACI
Text hry Vincenta Macaignea Stát jsem já nás neustále nutí revidovat představy o tom, co je to komedie. Umně totiž skrývá paradox – linka mezi tragédií a komedií je tak tenká, že stačí zvolit boty s širší podrážkou a člověk sklouzne na tu, nebo onu stranu. Hra je jakýmsi portrétem éry bohatství a zároveň frustrace. Spojuje se v ní úroveň jak veřejná, tak soukromá, individuální i kolektivní, je v ní rezignace i boj, tma i světlo. Jako by nás autor chtěl chytit za flígr a pořádně námi zatřást. Ale budeme se u toho smát! Je tu silně přítomen motiv samotného divadla (netřeba zmiňovat paralelu mezi politikou a divadlem), herectví, ovlivňování publika i touhy po potlesku a zábavě. Že se jedná o text současný, dokládají naše neustálé pokusy hledat k jednotlivým motivům hry paralely v současnosti – nehledě na koronu přemýšlíme, kdo je ten nafoukaný politik, který v prvním dějství organizuje zábavu pro publikum? A v jiném se stane vítězem televizní soutěže? A v tom předposledním vede předvolební kampaň? A není motiv vybuchující OSN spjat se současnou ekologickou krizí? A co motiv sourozenců? Není Marie a její početí nápadně podobné třeba…? Kouzlo Macaigneova textu spočívá v tom, že se otevírá jakýmkoliv výkladům. Má silné vnitřní dialogické napětí; autor totiž jeho první náčrt napsal jako mladíček, po letech se k němu vrátil a dopsal ho, a jak je vidět z literární podoby textu, zjevně na něm pracoval s herci během zkušebního procesu. Ve hře jako by se dohadovaly dva silné hlasy – rozčilený mladík se svým skeptičtějším, o dvacet let starším já. Jak se objevilo v jedné recenzi: „Je to burleskní tragikomedie našeho zapomenutého mládí.“ Macaigneova divadelnost se projevuje také tím, že volná struktura vybízí k převracení, dotahování, domýšlení v domácím kontextu. Což přináší výzvy nejen pro režii, ale hlavně pro herce, protože ti musí odhalit něco ze své osobnosti, svých frustrací, své životaschopnosti a energie. Nejde o text s pevně danými dialogy, spíš je to záznam divadelního balábile. Jeho převod zpět na jeviště vyžaduje energii stejně jako tehdy, když se scénář teprve vytvářel.

REŽISÉR JAN MIKULÁŠEK O INSCENACI
Macaigneův text má obrovskou energii a naléhavost, spíše než o klasické drama jde o zoufalý řev plný hněvu a výčitek, rozdělený mezi více postav. Macaigne s lehkostí střídá žánry, odkazy na mýty a legendy suverénně kombinuje s popkulturními citacemi, jeho autorský jazyk je proměnlivý a hutný. Vysmívá se populismu, lidské hlouposti a naivitě, víře v pokrok. Naznačuje obrovské mezigenerační napětí v dnešní společnosti a zároveň ukazuje, jak moc deformuje charakter. Jádrem Macaigneovy kritiky je svět, jehož jedinou funkcí se stala zábavnost. A tuto kritiku přitom zprostředkuje rovněž velmi zábavně.

zdroj zprávy: Kateřina Ondroušková