Zpráva

Zóna nezávislého umění CO.LABS uvede dne 23. 4. 2022 premiéru autorské inscenace pojednávající o syndromu zavrženého rodiče / syna. Režie se ujala režisérka Alexandra Bolfová, která tímto projektem tematicky navazuje na úspěšnou inscenaci Self.

„Stopy toho, čím jsme byli v dětství, způsob, jakým jsme byli začleněni do společnosti, v nás přetrvávají i přesto, že podmínky, v nichž žijeme v dospělém věku, se mezitím změnily, dokonce i tehdy, když jsme si přáli se této minulosti vzdálit. Proto také návrat do prostředí, odkud pocházíme - odkud jsme vzešli a zároveň i odešli - , vždy znamená návrat ke svým kořenům i návrat k samotnému vlastnímu já, opětovné shledání s tím, kdo v nás zůstal beze změn, stejně tvrdošíjně, jak tvrdošíjně jsme jej popírali.“
Didier Eribon

Zóna nezávislého umění CO.LABS se v oblasti performing arts věnuje především vytváření autorských projektů vyznačujících se specifickou poetikou a výrazným tematickým přesahem. Inscenace _____tati tematicky navazuje na úspěšný projekt z loňské sezóny s názvem Self, který tematizoval vztahovou závislost a její různé formy, dopady a toxické odstíny. V inscenaci _____tati se tvůrčí tým v čele s režisérkou Alexandrou Bolfovou a dramaturgem Markem Horoščákem opírá o téma generačních přenosů, které demonstruje na vztahovém vzorci otec – syn – bratr. Performeři vytvářejí variace, pro které je klíčové téma absence lásky ve vztahu otce a syna a to, jakým způsobem tato absence zasahuje do každodenního bytí obou – formuje vztahy budoucí a je určujícím prvkem při vytváření nových interakcí. Inscenátoři a inscenátorky kladou důraz na fenomén vzpomínky a jejího vytěsnění, deformaci minulosti a skutečnosti / zažité reality. Zpochybnění a znejistění je základním inscenačním principem a rovněž principem komunikace mezi postavami.

„Sled situací různých žánrových uchopení, ve kterých se z různých úhlů rozkrývá vztah mezi otcem a synem, předvádí v nelineární podobě tragigroteskní pohled na bolestné a kruciální momenty z reálného soužití v kombinaci s fiktivními příběhy. Výsledný tvar, vzniklý na základě improvizovaných etud, vytváří klaustrofobický výlet do světa vyprávění, vzpomínek a možností, jak žít jiný / lepší život a jak se vypořádat se stínem svého otce,“ říká o inscenaci dramaturg Marek Horoščák.

Inscenační tým doplněný o sestavu performerů Markem Kristiánem Hochmanem a Ondřejem Kolínem vytvořil inscenaci, která sahá až k archetypálnímu prazákladu formování vztahu otců a synů. Celá inscenace je variací situací, pro které je klíčový motiv tzv. hledání velkého otce. Otevírá palčivé téma současného společenského fenoménu absence otců / mužských vzorů, snahu o vyrovnání se s nimi a jejich přerůstání, či vymezení se vůči nim, syndrom zavrženého syna / syndrom zavrženého rodiče.

Velmi důležitým je sociální rozměr tématu – fenomén dysfunkční rodiny demonstrují inscenátoři a inscenátorky na půdorysu ekonomicky a sociálně nestabilní jednotky. Násilí generované nestabilním prostředím je přenášeno z generace na generaci. Inscenace volně odkazuje na knihu Daniela Prokopa Slepé skvrny. Otevírá otázky týkající se toho, do jaké míry definuje naši budoucí kvalitu života to, komu a v jakém regionu se narodíme.

Celý projekt je od počátku koncipován do netradičního prostoru, bytu č. 8 v Bratislavské ulici 181/1 v Brně. Inscenace tedy bude mít rozměr site-specific projektu, diváci budou součástí autentického prostoru vybydleného bytu, který svojí atmosférou ještě více umocní celé výše načrtnuté téma.

Tvůrčí tým
Text: kolektiv
Režie: Alexandra Bolfová
Dramaturgie: Marek Horoščák
Scénografie, kostýmy, grafika: Eliška Drastíková
Hudba: Martin Konvička
Light design: Barbora Sosnovcová
Produkce: Klaudia Klembarová
Asistentka produkce: Andrea Puchalíková
Technical manager: Tereza Papáčková
Zvuk: Richard Podmela
Technické zajištění: Vojtěch Koláček, Jan Trpák, Jan Szép, Jiří Zach, Jaroslav Ryška
Hrají: Ondřej Kolín, Mark Kristián Hochman
Premiéra: 23. duben 2022

Anotace
Tak já začnu od začátku. Cvičení na téma vztahy. S otcem. Se synem. Zahynem. Spolu. Každý zvlášť. Matka se na nás bude dívat, jak to dělala vždycky. Pojď ke mně a usaď se tu v mojí paměti a já z tebe stvořím nového člověka. Přetvořím si tě k obrazu. Černou dírou svědomí až zpátky do dětství. A potom ven a tam venku nic není, protože tady uvnitř je všechno. Na hraně dospělosti, smutku a hnusu.
Autorská inscenace _____tati tematizuje absenci lásky ve vztahu otec – syn a sílu archetypálních vzorců chování v kontextu generačních přenosů. Neuchopitelnost vzpomínky jako trvalý stav. Vytěsnění proběhlo už na začátku a slepých skvrn v paměti je čím dál víc. Která verze je ta reálná?
Tak já začnu od začátku. Kdy naposledy jste nemysleli na rodiče? Daddy issues? Mommy issues? New shoes? Fuck you! Forget it!

zdroj zprávy: Barbora Feníková