Počet komentářů: 0
Nový komentář

Zpráva z...
HaDivadlo
> Maloměšťáci

Zpráva o cizotě v nás
[11.12.2018]
Sezonní dramaturgický cyklus 44. sezony pojmenovává brněnské HaDivadlo jednoslovným mottem Práce. Cílem tří premiér sezony 2018/19 je nahlédnout fenomén lidské i nelidské činnosti a proměny světa směrem k absolutní industrializaci, ekonomizaci či vstříc umělé inteligenci – a krizové důsledky, které toto dění ve vztahu k přírodě má – ze tří různých perspektiv. A podobně jako v předchozí sezoně 2017/18 "Věčný návrat – Krize budoucnosti" skrz nadčasové obrazy, umožňující uvidět současnost v zrcadle historického interiéru, fragmentu kostýmu a dík předvídavosti přelomových dramatických textů dobově nekonvenčních autorů (trojice Maxim Gorkij, Georg Büchner a Werner Schwab). První premiéra – Gorkého Maloměšťáci v režii uměleckého šéfa HaDivadla Ivana Buraje – se uskuteční 13. prosince 2018.

„Svět se zekonomizoval a vylil do tabulek. Z práce, která tuto ekonomiku pohání, se čím dál tím víc vytrácí rovina poslání a zůstává jen pragmatický pohled na výšku příjmů a sociální status,“ uvádí Ivan Buraj, umělecký šéf a režisér první premiéry Maloměšťáků Maxima Gorkého, v manifestu sezony. „Pojmy jako péče, veřejná služba a obnovitelnost jsou, i přes všudypřítomný ekologický kolaps naší planety, přehlušovány pojmy jako efektivita, zisk nebo růst. Práce vytvářející hodnoty je odsunutá prací vytvářející jenom peníze.“ Obrazem lidské chamtivosti, vyhrocených vztahů a nedůvěry v osobní postoj, které toto dělítko mezi pomyslně smysluplným pracovním posláním a prací orientovanou na zisk a kapitál spolupomáhá rýsovat, je příběh domácího zažehnutého požáru ve více než sto let staré hře klasika Gorkého, kterou se Buraj rozhodl interpretovat v návaznosti na své dřívější adaptace jiných realistických dramat Henrika Ibsena (Eyolf, 2017) a A. P. Čechova (Strýček Váňa, 2016).

Završující díl volné trilogie dostává ve světle aktuálního dění nehynoucích krizí lidství a rozpolceného systému Evropy – ale též celoplanetární situace – až apokalyptický rozměr. Gorkého debutové drama z roku 1901 je příběhem o mezigeneračním neporozumění, hádce a nenávisti nahrazujících dialog a empatii, a především temné „cizotě v sobě samém“, která ovšem nahlížená ze správného úhlu může být cestou k ozdravení a pochopení slepé uličky, do níž se člověk, jako dominující tvor kolonizující planetu, sám zahnal. „Chápu zde realismus jako symbol této antropocentrické perspektivy. Ale zatímco v realistickém dramatu se běžně postavám přibližujeme, hlouběji a hlouběji, zde nám lidé mizí, stávají se cizími a čím dál tím méně bychom jim měli rozumět. A nejen my – jako by i samotné postavy začínaly samy sobě méně rozumět. Jde tedy o to podívat se na sebe očima cizince, někoho ne-lidského a uvidět v sobě to cizí,“ vysvětluje Buraj své pojetí, ve kterém se téma odcizení stává hnací, nenápadnou silou a zároveň klíčovým zdrojem nutné nové naděje.

Titulní roli „scén v domě Bezsemenova“, jak begrmanovsky zní podtitul hry Gorkého, od jehož narození letos uplynulo výročních 150 let (1868–1936), ztvární Cyril Drozda. Celou společnost, která jeho sídlo, „jeho hrad“ podřízeně spoluobývá, vedle Simony Pekové, Táni Malíkové, Magdaleny Strakové, Jiřího M. Valůška, Jana Lepšíka, Marka Kristiána Hochmana či Jiřího Svobody doplňují též mladí herečtí hosté Anna Čonková, Taťána Janevová a Karel Vondrášek. Zahraje si rovněž paní uklízečka divadla Marie Veselá.

Epizodická kompozice kráčející ve spirálovitém temporytmu vstříc „chvále temnoty“ a možnému poslednímu oddechnutí a demaskování individuálních lží a nenávistí, nabývá podob mezilidského spirituálního hledání a balancuje na tenké hranici reality a iluze, vyprávění a mlčení, šeptání a výkřiků odcizeného štěstí. „Neboť konec se blíží!“ říká v dramatu Tětěrev, ústy Jiřího Svobody, a jak sám ví, času na pochopení příčin je při pohledu ven – mimo zdi scénografie – zoufale málo.

Maloměšťáci
Petr by chtěl dostudovat práva a mít práci. Taťána by chtěla, aby jí Nil naslouchal a také aby ji miloval. Nil chce, aby přišel nový a spravedlivější svět. Polja chce jít do divadla.
Ikonický text ruského realistického dramatu. Útulný interiér z přelomu 19. a 20. století jako symbol zlatého věku rodiny. Slušní lidé a čajový servis. Život s jasnými hranicemi mezi tím, co je venku a co vevnitř. Práce jako ochrana těchto hranic. Konverzace a kostýmy – nuda interiéru. Kolik je hodin?
Otec rodiny – Vasil Vasilijevič Bezsemenov pronajímá byty mladým lidem. Nemá rád dlužníky, dobrodruhy ani židy. Jeho dům – jeho hrad a hlavně jeho pravidla! Teplo rodinného krbu. Ale co když je tento krb počátkem požáru? Generační konflikt?
Peklo domova! Jak se vyhnout frašce do nekonečna opakovaných konfliktů, které už ztratily svůj smysl? Není naše společnost v současnosti obětí jednoho z těchto konfliktů? Můžeme definovat sebe jedině skrze svého nepřítele? Kdo má právo soudit? Jak se nestát pevností a být schopen přijímat cizí? Není konec konců všechno cizí – i my sami? Boj s interiérem sebe sama! Uvidět cizí v sobě! Chvála temnoty.

Autor: Maxim Gorkij
Režie: Ivan Buraj
Scéna: Lenka Jabůrková
Kostýmy: Kateřina Marai a Kateřina Kumhalová
Dramaturgie: Matěj Nytra
Použitý překlad: Bohumil Mathesius

Obsazení
Taťána: Táňa Malíková
Polja: Magdalena Straková
Petr: Jiří Miroslav Valůšek
Bezsemenov: Cyril Drozda
Akulina Ivanovna: Simona Peková
Perčichin: Jan Lepšík
Tětěrev: Jiří Svoboda
Nil: Mark Kristián Hochman
Jelena: Anna Čonková j. h.
Šiškin: Karel Vondrášek j. h.
Cvetajeva: Taťána Janevová j. h.
Žena: Marie Veselá j. h.

Premiéra 13. prosince 2018


zdroj zprávy: Anna Stránská



Komentáře k tématu článkuPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.