Blog uživatelů i-divadla

Nechceme appreciation ani respekt
vydáno: 13.6.2024, Adam Zelinka

Tvorba Petra Erbese a Anny Klimešové mi nikdy úplně nezachutnala. Jejich inscenace, například Discoland, Bůh v Las Vegas, Should i stay or should i go? nebo O Pavlovi, mi vždycky přišly přetažené a plné nápadů, které by možná fungovaly samotné, ale v dané inscenaci jich bylo buďto příliš nebo si protiřečily a kazily prožitek z jiných zajímavých témat. Přímo ze Should i stay or should i go?, které oba tvůrci nastudovali s hereckým souborem 11:55, jsem odcházel vyloženě zklamaný. Proto i při jejich další spolupráci s tímto souborem jsem nepřekypoval optimismem. Ó, jak jsem se zmýlil!


První ránu kapitána soubor 11:55 nastudoval s týmem teenagerů. Mladí v inscenaci nejen hrají, ale podíleli se i na textu, scénografii, hudbě apod. Hra se tak týká především jejich pocitů a problémů, konfrontuje je se starší generací, kreslí paralely a snaží se v divácích otevřít možná už zahrabaná traumata a vzpomínky z dětství. Zároveň k návštěvě divadla zve i současné teenagery. 


Drama se rozehrává při klasickém výjevu z života teenagera, tedy při vybíjené v hodině tělesné výchovy. Začátek je hravý, nicméně brzy začnou na povrch vylézat přiznání ve stylu “vybíjená mě vždycky děsila a bála jsem se jí hrát” a “bál jsem se, že mě kapitáni nevyberou na začátku, a já zůstanu jako jeden z posledních”. Na zem tělocvičny (kterou sál Vzletu připomíná) se nakreslí škála, položí se otázka a dvacet účinkujících (5 profesionálních herců + 15 mladších) se na této škále rozloží podle toho, do jaké míry na ní odpovídají ano nebo ne. Otázek je opravdu hodně, začíná se u zmíněné vybíjené, například “při hodinách tělocviku jsem předstíral nevolnost”, postupně se dostáváme k tématu sebevědomí “před odchodem z domu si důkladně upravuji vlasy” a dále. Byla by škoda prozradit, k jakým dalším zajímavým tématům se teenageři během večera vyjádří. Tato aktivita se škálou se během večera vrací opakovaně a vždy bylo zajímavé uvažovat, kam bych se postavil teď, a kam před lety, když mi taky bylo patnáct. 


Během devadesáti minut se dostane na hodně osobní témata a výpovědi, jak mladších, tak starších herců. Propojení mezi oběma generacemi se jeví samozřejmé, nikoliv napasované tvůrci do scénáře. Obě skupiny hrají uvěřitelně, aby taky ne, když přednáší své pohledy na jejich vlastní problémy a životy. Připadalo mi neskutečné, jak moc ke mně jejich slova promlouvala. Nacházel jsem v sobě další a další vzpomínky na dobu, kterou oni právě žijí.  Spousta věcí mi ale přišla s odstupem spíše vtipná a já se nejednou smál. Nebyl jsem sám, ale všichni, kdo jsme se v hledišti smáli, jsme už nebyli v náctiletém věku. Mladší se neusmívali. Upřímně si nejsem jistý, jak se s tímto faktem srovnat a co k tomu napsat. Nechám to tedy otevřené.  


Závěrem pár drobností. Hudba byla výtečná, Vojta hrál skvěle na bubny. Z dospělých herců byla nejlepší Pavlína Balner a Petr Ťopek. U pár scén (především ke konci) jsem si musel fakt intenzivně mnout oči, aby se mi nezaslzely. Na představení by měli zajít všichni pracovníci a pracovnice ve školství, všichni rodiče a prarodiče a hlavně všichni teenageři. I když jim to nebude příjemné, tak to v nich (doufám) aspoň něco zanechá. Ale do hlavy jim nevidím. Divadlo nejde hodnotit objektivně a já beru stupnici hodnocení spíše jako škálu “jak moc bych vám, náhodný čtenáři/diváku, doporučil navštívit tuto inscenaci”. Pak musím udělit 100%, protože První ránu kapitána by měli vidět všichni, kdo jsou nebo byli náctiletí. No a to jsme skoro všichni.


Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.