Vojtěch Honig a jemu zjevně naprosto oddaný ročník JAMU vtrhl do prostoru Studia Marta s ambicí, která se ve spojení s činoherním divadlem vidí málokdy: vybudovat na ploše dvou hodin od nuly zcela autonomní svět, aby jej vzápětí mohl destruovat. Zdá se, že ec dysis crisis, mami, je než cokoliv jiného především diagnóza; více než autorskou inscenací o tématu krize je výsledkem generování reality krize jako takové.

Vcházím do budovy, běžný divadelní provoz se částečně rozpadá, uvolňuje, osvobozuje: v provzdušněném sálu klasické hlediště nahradily lavičky z tělocvičen a spacáky na zemi; po jinak docela pustém prostoru, kterému dominuje jakýsi šamanský stan v zadní části jeviště, několikametrový oblak zamotaných kabelů zavěšený veprostřed ze stropu a těžko specifikovatelný kruhový útvar na opačné straně jeviště, se nezávazně prochází herci a diváci, komunikují spolu. Ve foyer už se mezitím jeden z herců válí na zemi, aby v roli raněného přeživšího apokalypsy všem při vstupu vesele popřál dobrý den. Industriální zvuky, citlivá práce se světlem i estetická soudržnost kostýmů s podobou otevřeného prostoru, to všechno buduje atmosféru světa kdesi v budoucnosti jen chvíli po katastrofě, kterou na sobě ale málokdo nechává znát: žánrové přiřazení k postapokalyptickému prostředí nabízí tolik vjemů, že si už ani nepamatuju, co měla být pointa této věty. Oficiální zahájení inscenace je signalizováno sólovým vystoupením na pomezí divácké instruktáže a standupu – divadlo: návod k použití – potom už může všechno začít.

Prostor se postupně zaplňuje a přelévá, jak se diváci pohybují po sále i foyer; postupně se ocitáme ve světě, kde jsou všichni kolem nás pouze bezvládnými kostrami vyčerpaných duší; implicite se tak vynořuje myšlenka, že všechny krize, které zažíváme, jsou (navzdory časté pudové reakci vztáhnout je k vnějšímu světu, to je asi spíš můj problém) především naší vlastní vnitřní krizí: okolní svět neexistuje, všechno se děje uvnitř nás. Nihilistická expozice vnitřního rozkladu je roztříštěna mezi různé postavy simultánně reprezentující tato mentální zombies, která jsou zároveň rozmístěna různě po prostoru. V jednom z těchto střípků reality pozorujeme nonverbální proces výchovy mezi dvěma postavami, řekněme: matkou a dítětem, který vytváří jednu z klíčových linek celého inscenačního tvaru. Tento vztah, který je nahlížen z obou stran, nabízí právě z perspektivy vychovávající otázku zodpovědnosti za životy, které takto utváříme.

Všechen tento vývoj směřuje do momentu, kdy se vnitřní krize propisuje do mezilidských vztahů, do atmosféry na pracovišti, do veřejného prostoru, odkud už není kam jí uniknout, kde se schovat. Změť kabelů se snese k zemi a všichni účinkující mají před sebou jediný úkol: kabely rozmotat. Do této bezpochyby naplňující práce vstupuje postava entuziastického korporátního HR specialisty, jehož toxické nadšení pro výkon a produktivitu mrazivě ovládne celý hrací prostor, když po ostatních agresivně řve motivační citáty a fragmentární hesla typu No money, no funny. Sílící tlak na efektivitu pracovníků způsobí jejich hromadné zhroucení; místo individuálních selhání jde ale spíše o kaskádu chyb unaveného systému, který vyhořel a zkolaboval. V totální křeči jsou postavy přitahovány zpátky k mámě – do jediného, až dětsky pudového bezpečí, které v téhle ruině zbylo – je tohle ale záchrana?

Následovala situace zahrnující mluvícího a tančícího robota, to byl určitě vrchol inscenace, který nelze slovy popsat.

Celá inscenace, jakkoli nenachází žádné řešení na krizi, je plná pomalého utrpení a vyčerpávajících výkonů, obsahuje mnoho vrstev, z nichž část významně mlčí a zbytek neříká veskrze nic pěkného (kromě tančícího robota a také videa, které během inscenace hraje v televizi ve foyer a kterému bohužel nebyl v mém případě věnován dostatek pozornosti, a tedy se o něm nemohu dost dobře vyjádřit). Situace, ve které se ocitáme, má amébovitý tvar, jde o nekonečné nazírání do zrcadla v momentě osobní krize, jako když se nad ránem vracíš domů a při cestě výtahem pozoruješ svou unavenou tvář – všechno tohle je tmeleno nevyřčeným konceptem, který pracuje s diváckým voyerismem, zesíleným tichem a odtažitostí, která umožňuje diváctvu kontemplaci a vnitřní, nonverbální sdílení pocitu, že jsme na tom všichni dost podobně.

Odcizení během celého představení umocňuje všudypřítomnost hereckých hlasů a dalších projevů díky portům, které jsou zřetelně slyšet i na toaletách – nikdy tedy není samo o sobě jasné, odkud účinkující právě mluví. Herecká přesnost a textová jednotvárnost některých promluv dává celému zážitku možnost velmi nečekaně oscilovat mezi bizarním školním divadlem skupinky deprimovaných a do sebe zahleděných pseudointelektuálů kdesi na gymplu a niterným a zcela pravdivým vyjádřením jen těžko pojmenovatelné podstaty bezvýchodné situace, která se během večera démonicky zhmotňuje v podobě oblaka kabelů, jež je nutno rozmotat; nejde o generační záležitost, ale o všeobjímající, bohatou a generačně přístupnou podívanou, která kombinuje současné divadelní prvky, nepodceňuje diváctvo a podněcuje skutečnou diskuzi těžko omezitelnou na binární hodnocení líbí / nelíbí.

Líbí moc.