Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog návštěvníků i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
POZNÁMKY K PROVÁZKOVSKÉ ŠŇŮŘE V ARŠE
Dušan Hübl, 18.4.2011
V dubnu se divadlo Husa na provázku představilo v pražské Arše reprezentativní šňůrou osmi představení v šesti dnech. Kromě pražské premiéry nové čapkovské inscenace Trapná muka jsme měli možnost zhlédnout znovu Maestra a Markétku a Hordubala. Hostování uzavřel nedělní blok tří představení pod souhrnným názvem Cirkus Havel představuje. Zájezdy Husy na provázku do Prahy znamenají vždy pro zdejší divadelní život událost velkého významu, tentokrát si však nemohu odpustit také jednu vysloveně kritickou reflexi.

Maestro a Markétka – představení pro mne znamenalo splněné přání vidět tuto inscenaci ještě jednou. A zároveň jsem měl štěstí, že jsem mohl zhlédnout verzi s Martinou Krátkou v roli Markétky, takže jsem si doplnil dojmy o chybějící polovinu. Navzdory několika kritickým hlasům, jež se ke mně již dříve o této alternaci donesly, jsem musel konstatovat, že obě herečky si přes svou typovou odlišnost naprosto v ničem vzájemně nezadají. Markétka Martiny Krátké byla určitě jiná než Markétka Andrey Buršové, ale je rozhodně stejnou měrou zajímavá a inspirativní. Co se dalších dojmů z druhé návštěvy této inscenace týče, nemám důvod na svých názorech, kladných i kritických, něco měnit. Snad jen ubylo míst, kde hlasitá hudba přehlušovala mluvené slovo.

Hordubal – bohužel jsem tentokrát nestíhal, takže se musím spokojit s výborným dojmem z minulého hostování. Vladimír Hauser si radokovskou nominaci zasloužil vrchovatou měrou a slušela by i Pitínského inscenaci jako celku.

Trapná muka – druhá část čapkovského cyklu, scénická koláž povídek ze sbírek Boží muka a Trapné povídky. Zážitek nesmírně silný, takže se necítím dostatečně fundován inscenaci příliš rozebírat. Už scéna Marka Cpina v podobě dvoupatrového domu s maličkými stísněnými pokojíky (v jednom z nich se herci nemohou ani napřímit a nejmenší – dlouho neviditelný – se symbolicky ukáže být hrobem) působí velice sugestivně. Režijní pojetí Jana Mikuláška staví na skvělém stylizovaném herectví všech zúčastněných a umně balancuje mezi groteskou a tragédií, mezi parodií a vážností, které režisér klidně použije jako kontrastní prvky souběžně v jediné scéně (např. vypravěč versus postavy v povídce Otcové). Výrazné líčení herců a skvělé kostýmy (rovněž Marek Cpin) vytvářejí spolu s tlumeným a selektivním svícením dojem pohyblivých obrazů, složených do panoptikálního komiksu. A vše je doprovázeno přesně zvolenou hudbou, částečně živě hranou na harmoniu. Pro mě to byl letos zatím asi nejsilnější divadelní zážitek a nehodlám jej rozmělňovat dalšími plky.

Sex – scénické čtení ironické hříčky Pavla Kohouta zahájilo nedělní cyklus Cirkus Havel představuje. Kohout ji napsal pro pobavení svých přátel roku 1976 a tehdy také zažila své jediné „veřejné“ provedení, když byla čtena na Hrádečku. Byli jsme tedy svědky premiéry obnovené po 35 letech. Místo děje: tajná zemljanka v pražské Stromovce. Obsah: průběh konspirativní schůzky šesti disidentů (Kohout, Havel, Klíma, Vaculík, Kliment a Kosík), na níž se řeší „přikročení k činům“, což má být po partyzánsku vyhození vlaku do povětří. Jenže se to celé jaksi zvrtne, protože si skoro nikdo nepamatuje domluvená hesla ani signály a skoro všichni mají problémy s dodržováním zásad konspirace. Někteří nedorazí včas, místo rozbušek jsou přineseny rohlíky a všichni řeší tisíce jiných problémů, ať již literárních, filozofických nebo vztahových. To vše ve formě brilantní konverzačky, naplněné laskavou leč výstižnou ironií vůči všem postavám, včetně sebeironie samého autora. Nemá to být a není to dílo, které by vstoupilo do dějin divadla a velké scény se nepoperou o jeho uvádění. O atmosféře v tehdejší společnosti, a hlavně mezi disidenty vypoví však asi více a přesněji než tři učebnice dějepisu. A pro naši dnešní politickou elitu by zhlédnutí tohoto představení mělo být kvalifikačním předpokladem pro výkon funkcí. Provedení se zřejmě výrazně lišilo od původního záměru, podle nějž neměli být protagonisty čtení herci divadla, ale samotné předlohy postav; tedy kromě Karla Kosíka, který již zemřel. Okolnosti tomuto záměru nepřály, takže z postav hry dorazili a účinkovali jen Pavel Kohout, Ivan Klíma a Ludvík Vaculík. Každý z nich obdržel své herecké alter ego, nepřítomné postavy pak ztvárnili pouze herci. Přes velkou míru vynucené improvizace a herecký amatérizmus originálních postav šlo o kouzelný počin, který alespoň pro mne znamenal vrchol dne. Omlouvám se za poněkud „komunální“ zakončení tohoto odstavce, ale události posledního týdne... Pavel Kohout tehdy svou hru samozřejmě napsal jako cílenou lež.

Pižďuchové – při vší úctě k spisovatelskému umění Václava Havla, k dramaturgické a režisérské invenci Vladimíra Morávka a k hereckému mistrovství všech protagonistů musím konstatovat, že toto dílko se mezi silné zážitky provázkovského týdne rozhodně neřadí. Působí dojmem, jako by tvůrci chtěli po Praseti za každou cenu objevit a zinscenovat ještě jednoho neznámého Havla a ohromit divadelní svět další perličkou z jeho šuplíku. Nu neohromili mě a myslím, že málokoho jiného. A o perličku ze šuplíku nejde, spíš o „vejškrabek“. Odvyprávěné a herecky ilustrované historky ze života nesympatických pižďuchů rámuje jako metapříběh televizní soutěž s pižďuší porotou, tedy jakási SuperStar coby symbol pižďuchovství nejhrubšího zrna. Poselství: dejte pozor, ať se z vás pižďuchové nestanou. Požadovanému charakteru „inscenace pro děti“ má zřejmě napomoci stylizace postav do klaunské podoby, byť s negativně černými nosy. Nejistota však v tvůrcích zřejmě hlodala i dále, protože na úvod musí sám autor ze záznamu vysvětlit „dětem“, že pokud nepochopily, nevadí. Až povyrostou, pochopí. Jsem už poměrně povyrostlý, takže jsem snad pochopil. Jenže pro to, abych se snažil nestát pižďuchem, je tento „vyškrábnutý“ kousek malinko nadbytečný. Mimochodem: již v Kohoutově Sexu se v Havlových promluvách vyskytuje pižďuch Lenin a pižďuši – tehdy nezakázaní autoři populární hudby. A jejich poselství jsem pochopil i bez samostatné inscenace.

Prase aneb Václav Havel´s Hunt for a Pig – inscenace vytvořená podle Havlova „fejetonu“ ve formě dialogu z roku 1987. Banální anekdotu o disidentských těžkostech při shánění prasete na zabijačku tvůrci rozšířili o citace z „nejnárodnější zpěvohry“ Prodaná nevěsta a o árie dopsané v podobném duchu, jeviště zalidnili postavami v lidových krojích a s československými vlaječkami, choreografie sborových výstupů budí dojem parodie na nějaké ochotnické provedení opery. Charakter absurdního divadla dodává celku několikeré opakování stejných motivů a textů. Vznikla tak vtipná ironická moralita o nejčastěji kritizovaných českých vlastnostech (nemyslím si však, že je nutné vztahovat vše sebemrskačsky jen na sebe), troufnu si říci: jakýsi koncentrát provázkovského Českého moře pro menší „plátno“. Za rok, který uplynul od prvního pražského uvedení, se do jisté míry pozměnilo obsazení a snad i několik inscenačních detailů. I po roce však zůstala velká energie této inscenace, radost z hraní a humor, to vše úspěšně předávané do hlediště. Výsledný tvar představení svou délkou balancuje na hraně únosnosti, ale v žádném případě ji nepřekročí. Pro mě to byl velmi příjemný závěr celé šňůry. Podle odposlechnutých ohlasů se však obávám, že pro mladší diváckou generaci jde o téma již ne úplně sdělné, případně trochu vyčpělé a nudné. Stejně jako se to nedávno ukázalo při hostování Provázku s Goldflamovou Blbou Verunou.

Těším se na příští pražské turné Provázku, ale návštěvu případných Pižďuchů rád přenechám francouzským jeptiškám, jež podle Morávkova entrée k pražskému představení tvořily veškeré publikum úplně původní pižďuší premiéry ve Villeneuve-lez-Avignon.


Psáno na základě představení ve dnech: 6. (M + M), 9. (Trapná muka) a 10. dubna 2011 (Cirkus Havel představuje) v pražském Divadle Archa.

Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.