Blog uživatelů i-divadla

Tohle se nesluší, tohle se neříká...
vydáno: 17.1.2023, Emanuel Flame

VČD Pardubice uvádí Makropulos Musical. Již nyní se musím zastavit u slůvka "musical". Jak jej v díle Soukup-Osvaldová-Abraham vnímat? Možná bych význam uvedl jako "zhudebněná" klasika Karla Čapka, pořád je to spíš činohra, doplněna zpěvy! Písně nikterak neposouvají děj a ve druhé části díla jich je velmi poskrovnu. Jisté prvky hudebního divadla v představení zajisté jsou - tanec, tanečně x pěvecká company, živá hudba, což vše vede k charakteristice Emilie Marty jako zpěvačky, opravdové hvězdy. 

Pardubické uvedení nás vrací zpět do roku 1922, na scénu pražské Lucerny, které vévodí hodinový stroj, s astronomickým ciferníkem - jsme na silvestrovské oslavě, kde vystupuje Emilia Marty (EM). Soukup se hudbou nesnaží nikterak napodobovat hudbu té doby, jde svou cestou a samozřejmě nechybí ani velká hudební čísla za doprovodu company. Soukup se dotýká jazzu, šansonu, skladby jsou hravé, připomínající "Elixír života".

Čapkova podstata Makropulos je však zachována, avšak zasazena do jediné noci - řeší se dědictví, EM si odbíhá zazpívat, následně paměť EM pomůže problém s dědictvím vyřešit, i přes posměšky všech přítomných, že si vymýšlí. EM však míří na další výstup. A tak do běží neustále dokola - zpěv střídá odpočinek v šatně. 

Petra Janečková jako EM je vynikající! Baví mě její zpěv, baví mě její vystupování, baví mě sledovat její klid, předstíraný zájem o ostatní lidi. Zpívá, tančí, odpočívá, vidíme lhostejnost, vidíme jak s jistým cynismem jedná s lidmi, moc dobře ví, co od lidí čekat, zná je. Kolikrát tohle již za život její EM poznala?
EM tak nechává zcela chladnou a lhostejnou náhlá smrt jednoho z jejích obdivovatelů, muže, který ji miluje. V hlavě se jí nejpíš honí "další?" a přitom si dále upravuje svůj zevnějšek před zrcadlem ve své šatně. To vše snad až začíná nudit, ovšem do okamžiku, kdy se děj začne točit okolo receptu na život - na Věc Makropulos. 
V této chvíli jsme svědky razantní změny chování lady EM, začne projevovat skutečné emoce - z apatické ženy se stává dychtivá bojovnice, která musí získat recept stůj, co stůj - to vše vede k výzmanmému monologu. Výpověď umělkyně EM je naprosto suverénní, strhující, Janečkové text z úst plyne naprosto přirozeně, není důvod jí nevěřit. Následně jsme svědky, co by kdyby lidé mohli trvale žít, vidíme náznaky jistého kšeftování. Ovšem EM všem vysvětlí, že není o co stát, protože jediné, co ji nutí žít, a z jejího předešlého chování je jasné, že ji žití unavuje, máloco ji nadchne, je strach ze smrti. A jsme zpět u koloběhu života, plynutí času.

Servírovaná hudební směs - přes EM sóla, ke které se často přidává postava Johnny Smrt v podání Ladislava Špinera. Špiner zde vystupuje jako osoba, která spolu s EM táhne celý silvestrovský večer, pokud ona je v šatně, on účinkuje, samozřejmě se na scéně setkávají, podporuje ji v zákulisí. Je to směs silvestrovských výstupů, a co by to bylo za silvestr, kdyby se publikum nepobavilo až dětinským vystoupením "Puť, puť, puť, puť, puť. Ky-ky kyry-ký". Vzpomeňme tak na legendární "ptačí tanec". Nicméně v této scéně se povedla choreografie a i kostýmy. 

Roman Šolc pomohl dotvořit EM jako skutečnou star, vidíme přehlídku šatů - samý lesk, třpyt, honosnost, to vše se zrcadlí v oprýskaném zákulisí, kde se EM líčí, mění účesy, převléká se. Úvodní blond paruka s červenými šaty - velmi elegantní. 
Barvami hýří ovšem nejen kostýmy, ale i texty G. Osvaldové "nový rok růžový jak prasátko", "královna červených srdcí", "zelená láska". Neustále se lavíruje o čase, bytí, smrti, o samotě. 

A ještě musím pochválit nazvučení. Živá hudba dílů prospívá a zpěvu je velmi dobře rozumět.  

 

Insta @emanuelflame 


Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.