Klasika. Kdo Krále Leara nezná, jednou ho znát určitě bude (stejně jako Hamleta či Macbetha). Městské divadlo ke hře přistoupilo s respektem, který přímo vyjádřil sám Stanislav Moša ve svém úvodním slovu. Přece jen Král Lear platí za jednu z nejlepších tragédií mistra a její adaptací si na sebe chtě nechtě každý soubor plete bič. Spousta textu ve verších, vyhrocených emocí a náročného vývoje psychologie postav. MDB však z této výzvy vyšlo se ctí.

Všechno krásně šlape a zapadá do sebe s pocitem pevné ruky režiséra, který přesně věděl, co chce. A nechtěl toho málo. Nic není zjednodušeno, okleštěno, ale zobrazeno bez skrupulí a naturálně. Duše i těla postav jsou mrzačena zákeřnými úklady a není, kdo by zůstal ušetřen.

Herecké výkony jsou velmi vyrovnané a přesně zapadají do propracovaného soukolí hry. Největší potlesk (ve stoje) patřil Bolku Polívkovi a Petru Štěpánovi. Právem. Polívka nechal svou auru klauna v šatně a podal přesvědčivý dramatický výkon. Je uvěřitelný jako arogantní panovník i jako pomýlený blázen, který ztrácí vlastní vinnou vše a spílá i bouři. Štěpán se pak suverénním hereckým projevem opřel do své úlohy, kdy je Vévoda z Kentu skutečně tím, pro koho je čest, pravda a upřímnost nade vše. Ať už v šatu vévody nebo pod kápí tuláka.

Vévoda z Albany (Viktor Skála) a Vévoda z Glostru (Zdeněk Junák) se vyrovnávají se svou pozicí přisluhovačů žen, které získaly moc, jenž jim nikdy neměla být svěřena do rukou. Nejdříve bezmocně plní svou úlohu v temných úkladech proti bývalému králi, ke kterému však zachovali svou náklonost a respekt až k očistnému vzepření se, které však nese svoje důsledky, srovnatelné s podepsáním ortelu smrti. Život zde s postavami nakládá opravdu krutě a nikdo nemá nic jisté.

Goneril a Regan jsou v podání Pavly Vitázkové a Ivany Vaňkové skutečně opovrženíhodné zrůdy, kterým divák nemůže než přát jejich nevyhnutelný osud. Stejně jako přehnaně ambicióznímu levobočkovi Glostra Edmundovi (Jakub Zedníček) nebo zbaběle podvratnému sluhovi Oswaldovi (Aleš Slanina).

Jednoznačně vydařená je scéna, která dokresluje atmosféru časů dávno minulých a přitom umožňuje snadnou a přehlednou změnu prostředí. Zároveň se není třeba obávat o uši, častý nešvar hudební scény v podobě přepálení hlasitosti jako u Ostrova pokladů nebo Pískání po větru se tentokrát nekoná.

Pokud bych měl k něčemu výtky, pak by se většinou jednalo pouze o marginálie. U kostýmů se nabízel větší prostor pro "vyřádění" výtvarníků směrem k regulérní kostýmní tragédii (tu už aby dnes člověk na divadelních prknech pohledal, ano, i sám král Lear nosí rifle) a Michal Isteník by mohl být méně podbízivý se snahou o "aktualizované" podání humoru.

Jedná se o hru, která si rozhodně zaslouží úspěch. Jestli se bude jednat o trhák napříč věkovým spektrem, však těžko říci. Šlo o hru s dosud nejvyšším věkovým průměrem návštěvníků, co jsem absolvoval (a že mám se svou frekvencí 1 - 2 x měsíčně do divadla s čím srovnávat). Shakespeare zřejmě dnešní mladé neoslovuje. Inu, však ten čas přijde. Je to i díky zdařilým adaptacím jako je tato, které pomáhají udržovat Shakespeara stále naživu. Do té doby, co budou divadla stát, budou se tam jeho tragedie a komedie hrát.