Je všeobecně známo, že režisér a autor David Drábek holduje přepisům klasických děl. Nejednou setkal se s úspěchem, zaslouženým pochopitelně, ovšem nejednou byly jeho ambice řekněme poněkud smělé.

20. května 2017 odhalil v Klicperově divadle svůj zatím poslední počin, premiéru operety Netopýr, inspirovanou klasikou Johana Strausse, ovšem od originálu silně odkloněnou. A výsledek? Smíchem doprovázené rozpaky.

Začalo to jak jinak než hudbou, přesněji delším hudebním přednesem doprovázeným rozverným šermováním dirigentskou hůlkou Matěje Anděla coby dirigenta Františka Belfína. Za ním ve stylizovaném štronzu čekali na svou akci další tři herci. Ale než na ně došla řada, stihl obecenstvo krátkým úvodem pobavit Jiří Zapletal. Následně se rozvíjel příběh o prostopášném manželovi, jeho nešťastné ženě Rosalindě toužící být jako císařovna Sissi a mladé služce Adéle planoucí po opravdové lásce. Jednoduše shrnuto. Ale ve skutečnosti se rozmanitosti nedočkáte.

David Drábek opět vsadil na svého jedinečného hudebníka Darka Krále, s nímž osobitému Netopýrovi vytvořil i zcela nové hudební aranžmá. Herecký soubor Klicperova divadla disponuje silnými pěveckými předpoklady, takže se velice příjemně poslouchá.  Co se tedy hudby týče, splnila očekávání. Kdo člověka skutečně „zarazí do sedačky", je hostující Lukáš Adam v roli cikánského barona. Svou postavu interpretuje jako tichého, lhostejného a celkovým výrazem domýšlivého hrdopycha, který spíše než mluví, kníká. Ovšem jakmile spustí zvučným hlasem píseň o cikánském baronovi, chcete přídavek! Příjemně eufonický byl i Adamův duet s Natálií Holíkovou. O kvalitním zpěvu Jana Sklenáře a vůbec ostatních netřeba se hlouběji rozepisovat.

Co se týče hereckých výkonů, těžko soudit. Herci totiž nemají mnoho možností něco „oduševnělého" předat divákovi, tedy kromě smíchu, což pro nenáročné diváky znamená výhru. Drábkův Netopýr je založený na hudbě a komice obsažené občas v replikách (některé skryté, ale o to zábavnější, najdete-li jejich význam) a občas v gazích, nebo gagách – chcete-li. Kdybychom však z Netopýra odstranili hudební složku, zbyde nám fádní příběh s humornými výstupy zdařile ztvárněnými především Jiřím Zapletalem, Natálií Holíkovou, Martinou Novákovou, ale i Lukášem Adamem. I přes Zapletalův um a herecké charisma působí zdlouhavě a vatově jeho monolog při přestavbě scény, kdy vzniká v pozadí živá olejomalba císařovny Sissi (Zora Valchařová Poulová) stojící na skalnatém útesu. Nač? Aby znázorňovala a symbolizovala idol, k němuž lidé vzhlíží? A následně aby vyvrátila tento přehnaný obdiv a tradičním moralisticky „drábkovským" způsobem dala najevo, jak pošetilé je adorovat své domnělé ideály a přitom zapomínat na sebe sama? Hezká myšlenka, avšak primitivně vyznívající.

Netopýr z rukou Davida Drábka je zvláštní kus. Člověk se baví, užívá si písně, ale když opustí divadlo, v hlavě má prázdno. Jako by vyslechl vtip, kterému se zasměje, ale dál mu nevěnuje pozornost. Režisérův dříve velice promyšlený a chytrý rukopis rezonující v hlavě ještě dlouho poté, nutící k návratu a aktivizující naši mysl svými odkazy k současnosti a jedinečným humorem nyní směřuje do roviny recipientů věkové kategorie 50+. Zasmát se, vyčistit zuby a spát. Škoda, ale na druhou stranu, kdo uvítá tento pasivní odpočinek mysli a veselou jednoduchost, tomu budiž Netopýra přáno!