Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
2x 6-16
Jiří Koula, 30.4.2018

Je jich šest a dali se dohromady v roce 2016, proto Divadlo 6-16, tolik vysvětlení z úvodu Filipa Nuckollse - jednoho ze zakladatelů - před oběma mnou viděnými představeními. A z jeho projevu ještě přihodím, že jde o uskupení s ambicemi tvořit nezávisle (čti bez dotací), inscenovat u nás dosud neuvedené (anglické) texty a uvádět je v netradičních prostorách. Takže co, tak trochu Letí, tak trochu Bambušek? Ne, parta divadelníků, kteří chtějí dělat divadlo po svém. Ale nechť za ně mluví jejich práce, ohlédněme se za jejich prvními dvěma inscenacemi.

Bull

První (či nultou) byla inscenace textu Mika Bartletta Bull z roku 2013. Zhlédl jsem ji v přednáškovém sále multifunkčního (obchodně, ne umělecky) prostoru Opero, což odpovídá ambici objíždět s ní firmy podle hesla "Když nejde divák do divadla, musí divadlo k divákovi." S tím koresponduje i to, že v této hře Bartlett nahlíží téma šikany na pracovišti. I když, o tom, co se hra snaží říct, by se dala vést dlouhá diskuse, v rámci firemního uvedení hned po skončení představení, já ji nahradím svým monologem.

Výchozí situace je prostá, zuří ekonomická krize a ocitáme se ve firmě, jež na ni reaguje snížením zaměstnanců o třetinu. Většinu času sledujeme trojčlenný tým obchoďáků čekajících na šéfa, který jednoho z nich vyhodí. Kdo ho tvoří? Alfasamec Tony, všehoschopná Isobel a outsider Thomas. Kdo tak asi dostane padáka? Kdybych vás k návštěvě lákal jen na to, že se na konci dočkáte odpovědi, byla by to hodně slabá vějička, to podstatné je totiž jinde.

Totiž v násobném vztahu mezi pracovním a osobním životem, což je zajímavé téma v krizi stejně jako v konjunktuře. Tony s Isobel si svá místa jistí systematickým deptáním Thomase, pročež se neštítí využít ničeho, co by jim v tom mohlo pomoci (ať už jde o záležitosti pracovní či jiné). Na konci je Thomas zcela zlomený člověk, kterému byste nejvíce pomohli provazem a radou, kde najde nejbližší dostatečně vysoký a pevný strom.

A právě tato psychická jatka jsou dvojnásob zajímavá. Jednak samotnou svou existencí, Bartlett skrze Tonyho s Isobel Thomasovi klade řadu pastí, do nichž se on chytá, sice je to možná až příliš snadné, asi jako kdyby si dvě kočky hrály se slepou myší na invalidním vozíku, naproti tomu je i tak fascinující to sledovat kvůli nelidskosti tyranů. A psychologie postav je tím druhým tahákem, pravdou totiž je, že nic z toho vlastně není vyloženě nutné, Tony s Isobel jsou duší obchodníci, zatímco Thomas své místo získal... Kdo ví, každopádně se na něj nehodí a v čase krize se to jasně ukazuje. Takže ho týrají vlastně spíš proto, že je to baví (či to z nějakého důvodu potřebují).

Takže nám tu vyvstává téma šikany, měli bychom tedy Tonyho s Isobel odsoudit a zastat se Thomase? V čistě lidské rovině (a v souladu s deklarovanými základy naší kultury) snad, ale Bartlett to komplikuje kontextem. Jo, jasně, to, jak se Tony s Isobel k Thomasovi chovají, je odporné. Jenže i tak, kdybych já byl šéfem a musel jednoho z nich vyrazit, byl by to samozřejmě Thomas, prostě proto, že má nejhorší výsledky a nacházíme se v rámci ekonomického subjektu, jehož cílem je generovat zisk. No jo, jenže právě ztráta místa (zvláště v době krize) bude mít pro Thomase vážné důsledky (rozhodně vážnější než pro Tonyho či Isobel, kdyby letěli oni).

A právě tento pohled z odstupu mi přijde zajímavější než šikana jako taková, totiž fakt, že Thomase drtí jak iracionální zlo jeho kolegů, tak racionální úvaha o jeho (ne)setrvání ve firmě. Stejně jako to, že byť se obojí děje v rámci práce, nejtvrdší dopad bude v mimopracovní sféře, tedy v osobním životě. To otevírá prostor k celé řadě úvah o významu práce v současné společnosti, zodpovědnosti firem a státu, konkrétně v našem kontextu o myšlence "řídit stát jako firmu", mentalitě (post)moderního člověka, tím pak oklikou třeba i k motivacím Tonyho a Isobel...

Proto raději přejděme k inscenaci, abychom příliš nezabrousili. Ta je bez techniky a dá se hrát opravdu kdekoliv, kde herci dostanou pár metrů čtverečních prostoru a gauč či aspoň několik židlí. Režisér Filip Nuckolls (s dramaturgyní Kristinou Žantovskou) se tak realizuje ve vedení herců, budování situací a tím i celkové atmosféry. A to se promítá do herců a je samozřejmě i jejich zásluhou, že to funguje.

Tony Jana Jankovského je echt namachrovaný týpek, na němž vás se... štve i to, že (aspoň ve srovnání s okolím) má proč takový být. Hana Kusnjerová se zdatně pohybuje mezi emočními rovinami, její Isobel je zmije svlékající jednu kůži za druhou, aniž byste ve výsledku zjistili, jaká tedy opravdu je. Ještě těžší to ale podle mě má Kryštof Rímský coby Thomas, který musí ztvárnit postupné propadání se své postavy do tekutých písků zoufalství a beznaděje, což zvládá znamenitě. Pro úplnost bych měl zmínit i Ladislava Hampla jako šéfa, který v závěru skutečně přijde a rozhodne, ale za těch pár replik... No, má tam sice i jeden drobný zvrat, ale i tak sorryjako, služba divadlu.

Sečteno a podtrženo, pokud jste zaměstnanci, pak Bull doporučuji ke zhlédnutí i kvůli obsahu, bez ohledu na váš pracovní poměr však stojí za návštěvu už proto, že je to prostě dobré divadlo.

Correspondence

Druhým počinem je inscenace textu Claire MacDonald Correspondence, již jsem zhlédl v holešovickém Vnitroblocku, prostoru, jenž na své divadelní využití zatím spíše čeká. Anglický název můžeme vnímat jako odkaz k faktu, že ji režíroval Paul Bourne, umělecký ředitel cambridgeského Menagerie Theatre a jeden ze zakladatelů Divadla 6-16. Pokud je Bartlettův text standardní divadelní hrou s jasnou strukturou i obsahem, potom Correspondence je jeho pravým opakem.

Vyjděme z anotace: "Intimní rozhovor muže a ženy, kteří spolu cestují nočním vlakem. Surreálná cesta, nebo spíš sen o cestě, která je vzpomínkou i realitou současně..." No, surreálné to rozhodně je, ovšem na základě viděného bych zpochybnil onu první větu. Sice je to intimní, sledujeme muže a ženu, kteří spolu rozprávějí, i ten noční vlak sedí. Jenže spojit to tak jednoduše do přímočarého celku prostě nejde.

Ano, máme zde muže a ženu jako konkrétní jedince, kteří jsou spolu aspoň na začátku na konkrétním místě - v kupé nočního vlaku, ale postupem času se stávají jednak stále konkrétními jedinci, leč už na jiných místech, jednak autory i komentujícími diváky oné výchozí situace. A skrze tyto role se rozpouštějí v univerzálnosti a představují mužský a ženský princip. V jakém smyslu?

To nám objasní právě idea nočního vlaku. Pokud jím cestujete, na jedné straně se přemisťujete z určitého místa ve vnějším světě do jiného místa v tomtéž vnějším světě. Z bodu A do bodu B, s jasným cílem a záměrem - to je onen mužský princip, život jako vůli podřízené úsilí, akce.

Naproti tomu je ale kupé nočního vlaku mikrokosmem o sobě a pro sebe, vnější svět nevidíte a svým způsobem pro vás ani neexistuje, vaší realitou jsou dvě řady sedadel a ulička mezi nimi. A byť společně s celým vlakem někam míříte, osobně sedíte na místě a čas mezi body A a B je primárně naplněn čekáním - to je onen ženský princip, prosté bytí.

Nebo jinak, mužským principem je směřování z minulosti do budoucnosti, ženským přítomnost, mužským principem je jednání, ženským prožívání. A právě tyto protipóly spolu nechává MacDonald skrze své postavy v jednotlivých rolích komunikovat, přičemž se zároveň spojují v realitě nočního vlaku. Jasné? No, mě by asi moc nebylo, holt to musíte vidět, i když je otázkou, zda i tak nebudete odcházet poněkud zmateni.

A to je pro mě osobně největší úskalí nejen textu, ale i inscenace. Jako jo, Petra Špalková s Janem Jankovským jsou přesvědčiví, Paul Bourne (skromnou) technikou i prací s prostorem navozuje zajímavou atmosféru, jenže ve výsledku se tu pro mě o úroveň výše zopakoval onen střet dvou principů - zatímco inscenace je na straně toho ženského, jeviště je vesmírem, jenž má být pozorován a zažíván tady a teď, já jako divák jednoznačně preferuji ten mužský, směřování od začátku ke konci a pravidlo, že svět inscenace po posledním obrazu má být podstatně jiný než před prvním.

Sečteno a podtrženo, pokud vám při spojení typu "jevištní báseň" či rýmu inscenace - meditace nenaskakují pupínky, pak by se vám Correspondence mohla líbit (více než mně) už během představení, já ji vzal na milost spíše až při zpětném promýšlení.

Závěr

Přiznávám, že Divadlo 6-16 je mi trojnásob sympatické. Zaprvé svou filosofií nenechat se svazovat ničím tradičním (financováním a s tím související nutností plánu - závazku ani prostorem). Zadruhé záměrem uvádět u nás dosud neznámé texty. A zatřetí tím, že jejich první dvě inscenace jsou tak diametrálně odlišné, čímž pokrývají zajímavé spektrum potenciálních diváků. Sice nevím, co (a zda) dalšího chystají, ale za sebe doufám, že tvoří, a těším se na výsledek.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.