Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Bílo a mrazivo
Jiří Koula, 27.4.2012
Od premiéry inscenace Wanted Welzl v Dejvickém divadle již uplynul více než rok a na zdejším portále je k nalezení třináct hodnocení, jeden blog a odkazy na sedm recenzí. Je vůbec možno napsat něco, co dosud nezaznělo jinde? Prošel jsem všechny dostupné ohlasy, abych se o tom ujistil, a myslím, že ano. Stranou tedy musím nechat Welzla jako takového, inspiraci Jarmuschem, Wilsonem, klasickými westerny i jejich parodiemi, filmový postupy a komiksem, živý doprovod a poněkud zdlouhavé přestavby scény... Co tedy zbývá?

Člověk je vybaven rozumem, jenž mu umožňuje analyzovat okolní svět, a aby se z toho nezbláznil, vytvořil si soubor obranných mechanismů. Jedním z nich je, že o některých věcech nepřemýšlí, jsou samozřejmé a vezme je na vědomí až ve chvíli, kdy něco probíhá nestandardně. Někdy je však dobré se zastavit a podívat se i na tyto "konstanty".

Žijeme v pestrém světě. Zřejmě si to příliš často neuvědomíte, prostě to tak je, tak proč to "řešit". Jsme obklopeni barvami, zvuky a pachy, podnětů útočících na naše smysly je tak mnoho... Představte si jakýkoliv svůj den, klidně i ten, který strávíte "zalezlí doma", a zkuste vyjmenovat úplně všechny jednotlivosti, s nimiž během dvaceti čtyř hodin přijdete do styku. Kolik jich bude? Sto? Tisíc? Pokud se dopočítáte spíše prvního čísla, zkuste být poctivější - třeba televize není "jen televize", má obrazovku, tlačítka, logo výrobce, napájecí šňůru, mřížku, pod níž se skrývá reproduktor... Chápete? A pokud se zrovna nenacházíte v prázdné jednobarevné místnosti bez oken a dveří, rozhlédněte se kolem sebe - kolik napočítáte materiálů, tvarů a barev?

Musíme si vybírat, každou sekundu třídit informace dorážející na nás z okolí na podstatné a podružné, činíme tak neustále a automaticky. I kdybychom neměli masmédia zprostředkovávající nám obraz "celého světa", přesto bychom nebyli schopni opravdu plně vnímat vše, co se uchází o naši pozornost. A není to ani čistě otázka moderní společnosti, kdybyste žili na našem území před pěti sty lety, nebylo by tomu jinak, stejně byste nebyli s to vstřebat všechny "signály reality".

Ale zpět do současnosti a k divadlu. Pokud dnes vyrazíte na nějakou inscenaci, očekáváte, že bude do značné míry souznít s tímto aspektem vaší zkušenosti, protože jste uzpůsobeni k filtrování všeho dění, podvědomě předpokládáte, že tak budete činit i z pozice diváka. A ono to tak opravdu je, buďte k sobě upřímní a zamyslete se, jak často věnujete pozornost opravdu každému detailu kostýmu, gestu, slovu... Nejste na to zvyklí prostě proto, že těch elementárních částí, z nichž se inscenace skládá, je obvykle tolik, že by ani nebylo možné je všechny během jí vyhrazeného času pochytit. Toto je pak podstatou určité nepsané dohody mezi tvůrčím týmem a divákem, podle níž divák může dění na jevišti vnímat obdobným způsobem jako život, přičemž se to týká i profesionální kritiky - který kritik může říct, že každou inscenaci (či klidně jen polovinu jím viděných) rozebere opravdu do nejmenších detailů? Pokud jste přijali mé předchozí myšlenky, jistě se mnou budete souhlasit, že tato otázka je vlastně nesmyslná - něco takového není v lidských silách a těžko hledat důvody, proč se o to vůbec pokoušet.

Duo Karel František Tománek - Jiří Havelka se však rozhodlo otřást základy této úmluvy značnou redukcí většiny stránek celku zvaného inscenace, nejde však o svévolný a neobhajitelný akt, nad nímž by mohli "slintat" jen na divadlo zaměření (pseudo)intelektuálové. Ne, toto "brutální škrtání podnětů" vychází ze samého tématu hry. Zkuste si nyní na chvíli představit, že jste Eskymákem na Aljašce na začátku dvacátého století, a z této pozice zkuste odpovědět otázku na množství jednotlivostí vašich všedních dní. Pokud jste naladěni na stejnou vlnu jako já, pravděpodobně nyní bude ono číslo podstatně nižší.

Není to dáno jen tím, že před sto lety byl svět podstatně jednodušší než dnes, významnou roli hraje i samo místo - v zemi, již z většiny pokrývá led a příroda se omezuje na hrstku odolných druhů, je i lidský úděl tak nějak přímočařejší. Pro plné pochopení si to můžete představit z opačné strany - srovnejte si venkovana ze zapadlé vísky (tedy v prostředí bez technických vymožeností) v našich podmínkách a domorodce v rovníkové Africe, pokud jde o přírodu, kdo si asi bude muset uvědomovat přírodu kolem sebe více? A kdo bude mít vůbec více podnětů k vyhodnocování? Život a jeho rozmanitost prostě potřebují teplo.

Vraťme se ale na mrazivý sever počátku minulého století. Omezené množství "dostupných rekvizit" v kombinaci s "vyššími náklady na přežití" znamená, že příběh z tohoto časoprostoru bude nutně "jednodušší", než jsme zvyklí. Jednak proto, že množství času a úsilí, které tamější člověk potřebuje k zajištění základních životních potřeb, je nepoměrně větší než v našich končinách, jednak proto, že i možnosti vyplnění zbylého času jsou z našeho pohledu "zoufale omezené".

Z tohoto pohledu je možno interpretovat i některé jednotlivé scény, jejichž výklad recenzenti vesměs hledají v "naší tradici". Třeba hned ta úvodní, kdy Welzl bodcem opatrně a zdlouhavě zkoumá, zda je led před ním dostatečně pevný na to, aby mohl na své cestě učinit další krok, načež se po několika minutách dostává do bodu, kdy prostě není možné jít dál, a vydává se zpět. Je to metafora? Snad, rozhodně se tak chápat dá. Nicméně jde zároveň o upozornění na skutečnost, že když my před sebou vidíme prostor bez překážek vedoucí k našemu cíli, prostě jdeme, vizuální jednota podkladu je pro nás znamením, že bez obav můžeme jít kupředu. Jak moc se toto liší od krusty ledu, jež sice na první pohled působí jednotvárně, ale jeden neuvážený krok může znamenat smrt.

Stejně tak scéna, v níž David Novotný minutu či dvě nehnutě stojí nad dírou v ledu s harpunou v ruce a čeká, spatří-li rybu, kterou by se pokusil ulovit. Pro diváka se snadno ona statičnost stane nesnesitelnou, někoho to může otrávit, jiný se může pokusit svoji mysl zaměstnat hledáním interpretace. Uvědomte si ale, že Welzlova situace je daná - buď uloví rybu, nebo zemře hlady. Trávit (dlouhý) čas tímto veskrze nudným způsobem není rozmar, je to nutnost, otázka života a smrti.

V tomto kontextu mi přijde příhodné, že "nejbarvitější" obraz, jaký si postavy dokážou představit, totiž jezero plné duhových ryb, je součástí eskymácké mytologie a mohou jej spatři pouze mrtví, něco tak intenzivního není z tohoto světa. Umíte si představit trefnější ilustraci?

Výše uvedenému potom odpovídá i zvolený jazyk, postavy jsou většinu času uzamčeny v malých klecích několika replik. Můžete jim to ale vyčítat? Proč hovořit, když není co říci? Navíc když "tam venku" promluvíte, snadno přeslechnete důležitý zvuk a můžete během okamžiku skončit s oštěpem v dutině hrudní. Za této slovní diety pak člověk musí opravdu ocenit umění herců, kteří z toho mála dokážou "navařit hostinu".

Sečteno a podtrženo, bezprostředně po zhlédnutí inscenace jsem váhal mezi šedesáti a sedmdesáti procenty, po sepsání tohoto textu však cítím, že musím hodnotit výše, jednou z opravdu důležitých funkcí divadla je pro mě zkoumání principů společnosti a relativizace zdánlivých jistot, přičemž v tomto ohledu jde Wanted Welzl formou i obsahem opravdu daleko (či hluboko).

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.