Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Bitva, jež za to stojí
Jiří Koula, 30.12.2018

Před čtyřmi měsíci jsem se v blogu k Temné energii vypořádal s "divadlem Matěje Samce", tedy s rozdílem mezi jeho a mým pohledem na divadlo, co a jak by mělo sdělovat. A přiznávám, že jsem na ten text byl pyšný, po pěti letech diváckého zápolení s inscenacemi MeetFactory jsem si pro sebe konečně pojmenoval, co mi vlastně vadí.

Tento pocit mi vydržel dvanáct dní, tedy do chvíle, kdy jsem zhlédl Psí dny. Po představení jsem půl hodiny civěl do Vltavy, zapaloval jednu od druhé a rozdivočelé myšlenky pomalu topil v pivu. Pravdou je, že jsem si sice rozmyslel, proč není MeetFactory divadlem mého srdce, avšak zcela jsem vynechal důvody, proč se tam i tak stále vracím, proč jsem v posledních pěti letech zhlédl dvacet Samcových inscenací (tedy všechny, jež tam vznikly za jeho působení coby uměleckého ředitele, až na letní speciál roku 2015).

A právě Psí dny mi toto opomenutí vrátily s nebývalou intenzitou, dalo by se říci, že jsem z nich nadšený. Než však dojdu k hlubším důvodům, budiž klasičtější reflexe.

Inscenace

V programu se dočtete, že předlohou jsou čtyři knihy, z nichž jsem sice žádnou nečetl a ani číst nehodlám (ano, se Samcem se natolik rozcházím v pohledu na svět, že se míjíme už v zájmu o literaturu, tedy zdroj látky k dramatizaci), nicméně co jsem tak googlil, Samec vyšel primárně z Odloučení Katie Kitamury a zakomponoval do něj východisko Bolševikovy slabiny Lorenza Silvy. A uznávám, že výborně, fakt by mě nenapadlo, že jde o dva různé texty. O poznání méně šťastné mi pak přijde citování článku z A2larmu v rámci inscenace. Sice bych měl jásat nad tím, že spolutvoří myšlenkový rámec, neboť se tak do hry dostává vedle reality společenské i fyzická, nicméně na jevišti vyznívá dost násilně, možná mohl zůstat v programu.

Přejděme k ději. Jamie utíká na rozpálený ostrov Gavdos schovat se před světem, tedy primárně před svou manželkou Julií. Ta jej však přichází hledat a získat zpět, dorazí též Jamieho matka a pak je tu místní dívka, možnost flirtu či nového vztahu? Ne, tak snadné to není.

Ano, opravdu to není jednoduché, protože tuto kostru Samec obaluje svým klasickým masem, zaměřením na vnitřní prožívání postav, jež se snaží vyjevit své pohledy a touhy, z čehož plyne určitá fragmentárnost a obtížnější uchopitelnost pro diváka. Ten má však v tomto případě silného spojence v režisérce Natálii Deákové, která Samcovo rozbíhavé myšlení drží v silovém poli příběhu, výsledkem je dynamické napětí, pocit řeky snažící se vylít z břehů a přesto setrvávající ve svém korytu, směřující tak jasně daným směrem.

Stejně tak v tomto případě pomáhá scéna Pavla Svobody, písek posetý šiškami, plážový bar, houpací síť, kdesi vzadu planoucí oheň... Dění sice může utíkat do niter postav či minulosti, avšak i tak zůstává místně i časově pevně ukotveno. A s tím souvisí i fakt, že byla inscenace uváděna na lodi Altenburg 1964, ta je sama o sobě kouskem pevniny obklopené vodou, tedy ostrovem.

A konečně Samcovy duševní toulky omezují i herci, kteří všichni pod Deákové vedením ztvárňují věrohodné postavy, lidi sice plné vlastních obsahů, ale i tak skutečné.

Transakční analýza

Tak to byla ta snazší část, teď pojďme zabrousit. V programu najdete též úryvky z knihy Jak si lidé hrají Erica Berneho, zakladatele transakční analýzy. To už je pro mě samo o sobě chvályhodné, knihu jsem si hned následující den koupil a přelouskal, další dvě (Berneho Co řeknete, až pozdravíte a Já jsem OK, ty jsi OK Thomase A. Harrise - Berneho studenta a pokračovatele - budou následovat). Ano, toto je výjimka z pravidla, že se se Samcem ve výběru literatury míjíme, zde naopak děkuji za nasměrování.

Čím je tak podstatná? Základem transakční analýzy je myšlenka (ani nová, ani originální), že to, co říkáme a děláme, může mít a často má skrytý význam. Vlastně to najdeme už u Freuda, ale Berne to pojal mnohem přístupněji, Rozlišil tři "módy" (ego-stavy), v nichž operujeme - dítě, dospělý a rodič. Každý si s sebou neseme svou minulost, v situacích reagujeme na základě své předchozí zkušenosti, přičemž nejvíce nového se nám samozřejmě přihodilo v dětství, co jsme se tehdy naučili, to je v nás nejhlouběji zakořeněno, to nás nejvíce definuje.

Důsledkem je, že si v sobě neseme své dítě, tedy vzpomínky na scénáře, v nichž jsme byli dětmi a konfrontovali se se světem, stejně jako rodiče (či obecně dospělé osoby, k nimž jsme vzhlíželi), tedy to, jakou nám na naše dětské podněty poskytli reakci. A v různých situacích sklouzáváme k opakování předešlého, ať už z pozice dítěte či přehráváním rodičovských reakcí. A pak je tu třetí stav, tedy bytí v situaci tak, jak je, setkání s druhým jako se sobě rovným, tedy dospělého s dospělým.

Když už máme ego-stavy, můžeme přejít k transakci. To je elementární jednotka komunikace, dvojice podnět - reakce, já ti něco řeknu a ty mi odpovíš. V obou případech každý z nás v určitém ego-stavu oslovujeme určitý ego-stav druhého, pokud se shodneme na tom, jak to kdo máme, tak fajn. Ale tak to vždy není, jeden příklad: "Nevíš, kde mám tu modrou košili?" To dospělý oslovuje dospělého a očekává odpověď v této rovině, třeba "Ještě je v koši na prádlo.", případně upřímné "Nevím." (takové transakci se říká doplňková). Avšak může se mu dostat i jiných: "Kdyby sis dával na svoje věci větší pozor, tak to víš.", to rodič oslovuje dítě. Nebo "A proč já musím všechno vědět?", to dítě oslovuje rodiče (takovým transakcím se říká křížové).

Ovšem transakce můžou být ještě rafinovanější, druhotná transakce je taková, kdy se sice vnějškově zdá, že jde o komunikaci nějakých ego-stavů, ale vnitřně je tomu jinak. Příkladem budiž "Slečno, máte opravdu nádherné šaty." - "Děkuji, těší mě, že jste si všiml.", což sice vypadá jako rozhovor dvou dospělých, ovšem pod tím je sexuální hra dětí "Mám o vás zájem." - "Možná bych nebyla proti."

A tím se dostáváme k samotným hrám, řečeno Berneho slovy "souvislým sledům druhotných doplňkových transakcí, jež směřují k jasně definovanému, předem známému výsledku". Podstatnými vlastnostmi her jsou jejich ustálenost a skryté motivy zúčastněných, snaha od druhého něco pokoutně získat, dosáhnout svého a nemuset přitom odkrýt karty. Berneho přínos spočívá právě v klasifikaci her, jejich analýze a možnostech jejich narušení, dobrání se zdravého stavu.

Příkladem budiž hra "A nemohl byste - Ano, ale", která byla první rozpoznanou a vedla ke vzniku transakční analýzy. Na viditelné úrovni jde o rozhovor dvou (a více) dospělých, kdy jeden přijde s problémem a druhý (či druzí) mu nabízí možná řešení, přičemž však tazatel na každém najde něco, proč to nejde. Vnitřně totiž dotyčný není dospělým hledajícím řešení, ale dítětem toužícím po pocitu, že se o ně někdo zajímá a stará, druhý se stává pečujícím rodičem a návrhy je nutné odmítat právě proto, aby hra (a s ní i tento pocit) mohla pokračovat.

Proč chodím do MeetFactory?

Tak, pokud čekáte, že nyní aplikuji transakční analýzu na Psí dny, tak ne, předchozí sekci berte jako vyjádření mého nadšení z tohoto přístupu a doporučení si Berneho přečíst. I když, určitá souvislost s následujícím tu přece jen je, jde právě o myšlenku skrytého záměru, soukromých obsahů.

V blogu k Temné energii jsem vylíčil svou vizi divadla, propojení fyzické reality, společenské reality a osobních realit jednotlivých postav a vztahy mezi nimi. Je tu však jeden háček. Pokud osobní realitu vyjevíme ve střetu s realitou společenskou, nutně se tím zužuje prostor možného, pozornost je zaměřena na příčinu konfliktu, přičemž jednou stranou je "důvěrně známé". Uvozovky volím proto, že byť se to může zdát samozřejmé, je to poněkud složitější.

Ona "důvěrně známá" společenská realita je totiž divákovým výchozím bodem, něčím, o čem nemusí přemýšlet, na co se může spolehnout. A na bedrech postavy v konfliktu tak vlastně spočívá plná tíha možnosti toto "zřejmé" zpochybnit. Divadlo si to uvědomuje a má různé cesty, jak se s tím vypořádat, společenská realita je sama o sobě rozporná a je tak snadné najít proti sobě jdoucí požadavky, jež se spolu v postavě utkají, nicméně i tak společenská realita jako ukotvení představuje určitou zátěž.

Tím, že se Samec zaměřuje primárně na osobní realitu postav a ta společenská ho příliš netrápí, se tohoto břemene zbavuje. Společenská realita zcela nemizí, ale není objektivní daností, divák ji poznává skrze její vnímání postavami. To sice na jedné straně vede k nepřístupnosti a nejistotě, nicméně stejně tak je pravdou, že tím dochází k plnému osvobození postav, jejich totální emancipaci.

Psí dny jsou toho výborným příkladem. Jamie utíká na odlehlý ostrov, aby se schoval před světem, jde sice o fyzický akt, ale též - jak se dozvídáme - o jeho modus vivendi, typický přístup k problémům. Julie není ženuškou čekající doma, až se k ní vrátí s kyticí a prosíkem, naopak bere věci do vlastních rukou a vydává se za ním. Jamieho matka je vším jen ne matkou, pokud jde o naplnění obvyklé představy tohoto pojmu. A konečně ani místní dívka zdaleka není tím, co bychom čekali.

V prostředí blízké zkázy tak potkáváme čtyři postavy, u nichž se nemáme moc čeho chytit, ale postupně je poznáváme a začínáme chápat. Možná ne dokonale, možná ne úplně, možná ani bráno v celku bezesporně, ale přece jen nabývají na plnosti a konkrétnosti. Výsledek je sice nejistý a pro můj analytický mozek v něčem nedostačující, nicméně uznávám, že jde o skutečné přímé setkání bez berličky "důvěrně známého".

Nebo trochu jinak, každý jsme výsledkem své zkušenosti stejně jako její interpretace, jiný druhý je neredukovatelně odlišný. Společenská realita je iluzí založenou na představě možnosti plného pochopení, motto "Než začneš někoho soudit, zkus ujít pár mil v jeho botách." zní možná moudře, ale je v něčem zcela absurdní, oněch "pár mil" totiž může zkušenost druhého jen letmo přiblížit, je to sice lepší než nic, avšak nemusí to znamenat o mnoho více a pocit "teď už chápu" může ve výsledku více uškodit než prospět.

Takže konečně budiž odpověď na otázku, proč stále chodím do MeetFactory. Tamější inscenace jsou sice náročné a obecně bych je vlastně málokomu mohl s klidným svědomím doporučit, ovšem umožňují mi nahlížet člověka a lidskost jako celek způsobem jinde nevídaným.

Závěr

Sečteno a podtrženo, nevím, zda se Psí dny budou ještě hrát, ale pokud ano, doporučuji je navštívit, Samcova rozevlátost se snoubí s Deákové soustředěností v inscenaci z výše uvedených důvodů zajímavé a zároveň relativně přístupné.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.