Blog redakce i-divadla

Nic než člověk
vydáno: 17.8.2018, Jiří Koula

Tento blog sice snad ve výsledku bude i o Temné energii, nicméně úvahy o ní mi nabídly rámec, skrze nějž se mohu vypořádat s MeetFactory obecně, tedy jmenovitě s Matějem Samcem, uměleckým šéfem, dvorním (tedy jediným, bereme-li v úvahu pouze domácí inscenace) dramaturgem a autorem poloviny dramatizací současného repertoáru. Ten jsem zhlédl celý a hodlám v tom pokračovat, nicméně přiznávám, že se se Samcovým pohledem na svět a divadlo pravidelně míjím. Než však budu konkrétní, dovolte mi rozmáchlejší úvod (či ho přeskočte).

Pár slov o všem

Abych své myšlenky ukotvil, rozdělím vše, co je, na tři složky. První je fyzická realita, to, co existuje a řídí se vlastními zákony nezávisle na lidském vědomí. To je samo o sobě třetí složkou, každý z nás je jím obdařen a jeho výsledkem je náš výsostně subjektivní vesmír, řekněme osobní realita - suma naší zkušenosti, myšlenek a pocitů.

A někde mezi nimi se nachází složka druhá, budu jí říkat společenská realita a jde o vědomí lidstva jako celku. Patří do ní veškeré úvahy o fyzické realitě (sem spadají přírodní vědy) stejně jako o člověku a mezilidských vztazích (sem spadají společenské vědy).

Jaké jsou mezi těmito složkami vztahy? Knihovna obsahující vše, co kdy bylo napsáno, by nestačila k zodpovězení této otázky, vypíchnu jen jeden ve dvojí podobě. Fyzická realita je objektivní, společenská subjektivní. Fyzickou realitu můžeme pozorovat, měřit, snažit se odvodit zákonitosti, jimiž se řídí, ale vždy půjde o naši interpretaci. To bude později velmi důležité, takže ještě jednou, zatímco fyzická realita je objektivní, přírodní vědy ji zkoumající jsou (coby součást reality společenské) subjektivní.

A obdobně je tomu se společenskou realitou vůči té osobní (či těm osobním). Společenská realita se skládá z vyjádřených a sdílených myšlenek a je z pohledu konkrétního jedince objektivní, vnějšková, předmětem jeho pozorování. Naproti tomu osobní realita je ryze subjektivní.

Pokud jste se v tom ztratili, tak budiž příklad. Představme si strom, mohutný dub. Ten je součástí fyzické reality prostě tím, že existuje. Když se přesuneme do společenské reality, můžeme si vzít na pomoc přírodní vědy. Produkuje kyslík, poskytuje stín, jeho tvrdé dřevo je zajímavým stavebním materiálem, struktura jeho buněk je činí vhodným ke stavbě lodi či sudu na víno, případně s ním můžeme zatopit. Suma těchto poznatků sice poskytuje vcelku dobré uchopení dubu, leč stále jde jen o naše (kolektivní) vnímání tohoto objektu.

Když se přesuneme do osobní reality (či osobních realit), dostáváme zcela novou kvalitu pohledu. Tento konkrétní dub zasadil Adamův praděd a představuje tak památku na něj. Božena se v jeho stínu poprvé políbila se svým mužem. Cyril se vyšplháním na něj zachránil před pokousáním zdivočelým psem. David z něj v dětství spadl a zlomil si nohu, ta špatně srostla a dodnes kulhá. A Evě se na něm oběsil otec. V osobním vesmíru každého z nich má (z pohledu objektivní i společenské reality) jeden a týž dub jiný význam.

Takže divadlo

Nyní můžu přejít k rozdílu mezi mým a Samcovým vnímáním divadla (samozřejmě tak, jak ho vnímám já, přičemž se můžu zcela mýlit). Stručně řečeno jde o to, že mě zajímá vztah společenské reality k osobním, zatímco pro Samce je primární osobní realita postav(y) sama o sobě.

Přidržím se příkladu dubu. Hra o něm podle mého gusta by začínala tak, že tento stojí na kraji vesnice u dětského hřiště a uhodil do něj blesk. Strom je naštípnut a hrozí, že jeho část spadne právě na hřiště. Sejde se vesnice a rokuje, co s ním, zda ho opásat kovovými obručemi, zkusit ho zachránit a zároveň eliminovat riziko zranění dětí, nebo ho pokácet. Po bouřlivé debatě vyhraje druhá možnost, co se děje dál?

Adam se rozhádá s celou vesnicí, dostane infarkt a podlehne mu. Zpětně zjišťujeme, jak důležitý pro něj ten dub byl. Adamova rodina v oné vesnici žila po generace, jeho děti se ale odstěhovaly do města, jeho žena zemřela a jeho rodný dům spláchla povodeň. Onen strom pro něj nebyl jen vzpomínkou na praděda, ale i posledním poutem s rodinnou historií, vesnicí
a vlastně i jakýmsi jednoduchým a poklidným způsobem života. Bez dubu zůstal sám ve zcela cizím světě a puklo mu z toho srdce.

Božena si z dřeva pokáceného stromu nechá zhotovit stůl, u něhož se bude setkávat se svým manželem a dětmi, vzpomínka na první polibek tak bude žít dál. Cyril je uměleckým truhlářem a řezbářem, právě on vyrobí Boženin stůl a vyřeže do něj celou subjektivní historii dubu. Stráví tím řadu měsíců, leč Božena je bohatá a štědře mu zaplatí, čímž Cyrilovi pomůže překonat momentální finanční tíseň. Strom ho tak zachrání dnes stejně jako před léty.

David si z bleskem odštípnuté větve vyrobí hůl, čímž docílí smíření a rovnováhy, to, co mu kdysi způsobilo jeho handicap, mu nyní pomáhá se s ním vypořádat. A Eva? Ta byla Boženinou dobrou přítelkyní a často u ní trávila odpoledne nad šálkem kávy. Jenže by nemohla sedět u stolu, jenž by jí připomínal konec jejího otce, jejich přátelství usychá... Jako strom zasažený bleskem.

Podívejme se na strukturu této hry. Východiskem je změna dubu ve fyzické realitě, ze stabilního zdravého stromu se zásahem blesku stává objekt nových vlastností. Tato změna působí nutnost jednat ve společenské realitě, tedy rozhodnout, jak s dubem naložit. Do diskuse o tom se promítají (ať už přiznaně či skrytě) subjektivní významy dubu v osobních realitách jednotlivých postav, následné rozhodnutí ho pokácet se mění v čin ve fyzické realitě (odstranění dubu), osobní realita (význam dubu v Boženině vesmíru) rozhodne o osudu jeho dřeva - zhotovení stolu, který tím vzniká jako objekt fyzické reality. Neexistence stromu, existence stolu a práce na transformaci prvního ve druhé pak mění výše popsaným způsobem osobní reality jednotlivých postav.

Jinak řečeno, na počátku jsou fyzická realita, společenská realita a osobní reality postav v určité rovnováze, pak přichází jedna drobná změna (zásah bleskem) a celá hra je hledáním nové rovnováhy všech těchto realit prostřednictvím série dalších změn (v různých realitách). A ač prvotní impuls přichází z fyzické reality, to, co žene děj kupředu, je snaha postav nastolit rovnováhu své osobní reality vůči ostatním. A to budiž pointa, sice mě zajímají osobní reality postav, ovšem ve vztahu k realitě společenské (a fyzické).

Jak už jsem psal, Samce (podle mě) zajímají osobní reality postav samy o sobě. Jak by tedy mohla vypadat jeho hra o dubu? Nepotřebovala by dub jako fyzický strom, zásah bleskem a vše, co následuje. Zcela by stačilo Adamovo lpění na něm a Evina nenávist k němu.

Tento kontrast by vyzněl ve střídání jejich monologů, přičemž vztah k dubu by symbolizoval vztah k jejich rodinám, Adamova náklonnost k dubu by zastupovala láskyplné vzpomínání na předky a mládí v poklidné venkovské idyle, Evin odpor ke stromu pak hněv na otce alkoholika, jenž jí udělal ze života peklo, slabou matku, která tomu nečinně přihlížela, a ve vesnici všudypřítomnou katolickou morálku tlačící nefunkční rodinu k setrvávání pohromadě. Toto vše bychom ale mohli leda tušit, neboť postavy by konkrétní vazby a události kódovaly odkazováním se k jednotlivým částem a vlastnostem dubu.

A celé by to skončilo snovou scénou dvojího závěru, kdy v Adamově by byl dub prohlášen za národní památku, jež má být zachována navěky, zatímco v Evině by do něj udeřil blesk a nenaštípl by se, ale rovnou by celý shořel. Divák by tak odcházel s pocitem dvou rozporných pohledů na (možná) jednu společenskou a fyzickou realitu a nejistotou, co se vlastně stalo (a zda vůbec něco).

Touto fabulací jsem chtěl vyjádřit dvě věci. Jednak Samcův důraz na osobní reality postav a jejich autonomii, subjektivní pohled je hodnotou sám o sobě a nezáleží na tom, v jakém vztahu je k objektivnějším vrstvám, jednak z toho plynoucí důsledek, že nejsou-li tyto určeny k porovnávání a posuzování, mohou být použity jako lupa, vnější zviditelnění vnitřního prožívání, Samec je (novo)romantik ve smyslu použití divoké přírody jako odrazu hrdinovy rozervané duše.

Předehra k Temné energii

Závěr předchozí sekce berte jako platónskou ideu, jež se v jednotlivých inscenacích MeetFactory zhmotňuje tu jasněji, tu méně zřetelně. Jak je tomu v Temné energii? Inu, to je trochu složitější. Předně se podívejme na to, jak má Samec možnost ovlivnit, že se v MeetFactory bude dělat "jeho" divadlo. Jako umělecký šéf rozhoduje, co se bude uvádět, není náhodou, že tamější inscenace jsou z většiny dramatizacemi prózy, ta totiž nabízí výrazně více materiálu korespondujícího s jeho záměrem než původní dramatická tvorba. Jako autor dramatizací má možnost ještě více zdůraznit, o co mu jde, ovšem stále zůstává jeden podstatný prvek, totiž režie.

Ten je podchycen spoluprací se spřátelenými režiséry, mezi něž patří Lucie Ferenzová, autorka dramatizace a režisérka Temné energie. Ferenzová se do MeetFactory vrací dlouhodobě a její spříznění se Samcem dokládá její tvorba, ať už jde o jejich spolupráci V inscenacích jako Malina, Nespavost či Za noci našeho bytí, což byly "echt samcoviny", její v MeetFactory hostující inscenace Poutník (byť zde jde o výjimku, neboť jejím základem je hra Elfride Jelinek, kterou bychom ale mohli nazvat (myšlenkově) spřátelenou dramatičkou) či v rámci Next Wave uvedené autorské inscenace Královna limitů.

U té bych se na chvíli zastavil. Tematizovala vztah fyzické a osobní reality, těla a vědomí, způsoby vzájemného ovlivňování. To je široké pole s prostorem pro rozličné přístupy a inscenace mi byla sympatická v tom, že to reflektovala, nesnažila se "tlačit vlastní pravdu", bylo v ní místo pro západní materialistický přístup stejně jako pro východní mystiku, místo konečného soudu tvůrkyně přiznaly, že prostě nevědí, jak to je, ve výsledku inscenace nenabízela odpovědi, nýbrž otázky. A přestože šlo o inscenaci strukturálně rozvolněnou, i tak byla ukotvena v konkrétní situaci, nabízela když už ne rovnováhu, tak alespoň vazby mezi jednotlivými vrstvami reality.

Temná energie - kniha

A pak přišla Temná energie... Přiznávám, román jsem nečetl, vycházím z představení, veřejně dostupného doslovu Veroniky Jičínské a z toho, co se o knize píše v různých jazycích na "těch internetech". Z těchto druhotných zdrojů jsem si vytvořil obraz, který snad nebude příliš vzdálen skutečnosti.

Budiž kostra příběhu, který zůstal zachován i ve Ferenzové dramatizaci. Oskar a Sebastian jsou fyzici s rozdílným pohledem na podstatu reality. Oskar je determinista, věří v příčinnost a plnou poznatelnost fyzické reality, Sebastian naproti tomu zastává mnohosvětovou interpretaci kvantové mechaniky, kdy se veškeré možnosti realizují v různých vesmírech. Aby Oskar dokázal Sebastianovi svou pravdu, vystaví jej těžké zkoušce, jež by měla změnit jeho postoj. K tomu se přidá náhoda ve formě Sebastianem špatně zaslechnutého jména v kombinaci s dalšími faktory a výsledkem je tragédie, Sebastian spáchá vraždu. Na scénu přichází komisař Schilf, který od začátku zná vraha, nicméně mu příliš nezáleží na jeho dopadení, jeho motivací je zjistit, proč k vraždě došlo. A cestou k tomuto cíli mu jsou opakované výslechy obou fyziků, srovnávání jejich výpovědí, hledání rozporů, skulin, až se pravda vyjeví v celé své kráse.

Proč jsou dvě z hlavních postav fyziky? Protože (moderní) fyzika hraje v knize podstatnou roli, autorka Juli Zeh ji vnímá jako současnou filosofii, což je trefné, od zrodu kvantové mechaniky žijeme ve velmi podivném vesmíru, v němž pozorovatel ovlivňuje pozorované samotným aktem pozorování. Její mainstreamová kodaňská interpretace stojí zhruba řečeno na předpokladu, že realita je "rozplizlá" a zaostří se až tehdy, když se na ni podíváme. Oskar se Sebastianem jsou pak vyznavači alternativních interpretací.

Nyní zužitkuji to, co jsem psal na začátku, fyzická realita je objektivní, fyzika (coby přírodní věda, součást společenské reality) subjektivní. To dnes platí více než kdy dříve, ve svém zkoumání fyzické reality jsme dospěli na úroveň, kdy neuchopitelnost fyzické reality vyvstává v naprosté neschopnosti přijít s jejím uspokojivým popisem, tkanivo vesmíru se vzpírá veškeré naší zkušenosti a fyzika jako celek nabízí různé lepší či horší opisy, přičemž s žádným z nich nejsme tak docela spokojeni.

Zeh také přidává onoho ovlivňujícího pozorovatele, zvolila si ptáky. Ti jsou důležitým aspektem jak sami o sobě, tak tím, že Schilf má hlubší přístup k realitě v důsledku nádoru na mozku, kterému říká "ptačí vejce". A koresponduje to i s naší představou vidění světa z "ptačí perspektivy", jež je širší než to, co může spatřit kdokoliv z nás.

Podstata sporu mezi Oskarem a Sebastianem se ale nedotýká jen fyzické reality, má závažné důsledky i pro tu společenskou, problematizuje totiž koncept náhody, svobodné vůle a následně i otázku viny. A právě ta je předmětem Schilfova zkoumání (a možná i tím nejdůležitějším pro autorku, vystudovanou právničku).

Když výše uvedené zformuluji pomocí konceptu jednotlivých vrstev realit, tak Zeh v Temné energii tematizuje možnost společenské reality posuzovat realitu osobní s přihlédnutím k současné nejistotě společenské reality ohledně reality fyzické. Jo, taková kniha by mohla stát za přečtení.

Při o něco podrobnějším pohledu ale přece jen vidím dva problémy. Prvním je ono Oskarovo vystavení Sebastiana zkoušce. To je impulsem, který vše uvádí do pohybu, přitom se o něm téměř nikdo nezmiňuje, Jičínská si v doslovu vystačí s konstatováním "„Vše, co je možné, se stane", nadepíše Sebastian svůj populárně vědecký článek, v němž vysvětluje teorii více světů, a popudí tak svého přítele Oskara, který se rozhodne vystavit jej osudové zkoušce a přimět tak ke změně životního postoje."

Jenže jakým způsobem by onen čin měl Sebastiana přimět ke změně životního postoje? V porovnání s tím, jak moc jej potřebuje Zeh, aby svůj vesmír rozhýbala, mi přijde potenciální Oskarův zisk zanedbatelný. Možná je to jedna z věcí, proč se v recenzích románu často vyskytují zmínky ve smyslu, že postavy jsou autorčinými hračkami, ona hýbe vesmírem, v němž se pohybují.

Druhým problémem je pro mě postava komisaře Schilfa. Jičínská mu věnuje většinu doslovu a snaží se ukázat, že odráží změny detektivního žánru (přesun od detektivova úsudku k laboratoři vybavené přístroji spadajících často do žánru sci-fi). Dobrý pokus, ale ne, fakt ne. Cenná je ale tamtéž uvedená citace autorky: "Až poté, co kniha vyšla, jsem si uvědomila, že kriminální romány jsou žánr sám o sobě."

Schilf je takový reverzní Perry Mason. Ten je advokátem, jehož "obhajoba" klienta spočívá v tom, že vypátrá skutečného pachatele. Ač je oficiálně obhájcem, jeho činy z něj dělají detektiva. No a Schilf to má přesně naopak, sice je oficiálně detektivem, ale většinu času tráví posuzováním případu, zvažováním viny jednotlivých aktérů, je žalobcem i obhájcem v jedné osobě.

Temná energie - divadlo

A pak přišla Lucie Ferenzová a knihu zdramatizovala. Co z ní zůstalo? Oskar, Sebastian, Schilf, Sebastianova manželka. Oskarův iniciální čin (a tedy i otázka jeho motivace), přeslechnutí se, Sebastianův zločin, Schilfovo vševědoucí rozumování (a tedy i otázka jeho "komisařování").

Co vzalo za své? Ptáci a fyzika. Zeh strávila prací na románu tři roky, jako právničce a spisovatelce jí lidský rozměr není cizí, ovšem fyzika, to je jiná, tuto složku průběžně konzultovala s profesorem fyziky, snažila se, aby nenapsala nějaký do očí bijící nesmysl, fyzika hrála klíčovou roli v propojení všech vrstev reality... A Ferenzová ji prostě škrtla, zůstali fyzici bez fyziky.

Co to znamená? Že je vlastně jedno, že jsou Oskar se Sebastianem fyziky. Už v předloze jimi jsou proto, že fyzika jako taková hraje důležitou roli v autorčiných úvahách, nemotivuje ale jednání postav (což odráží první z mnou zmíněných problémů). Komu tato volnost vadí (a stejně tak bych se mohl ptát, komu vadí, že Schilf je a není komisařem)? Určitě mně. A evidentně ne Ferenzové či Samcovi.

Tento rozpor je jen konkrétní manifestací rozdílného pohledu na důležitost a funkci společenské reality. Být fyzikem či komisařem totiž znamená právě to, jak se ten který pohybuje mezi ostatními lidmi, jak je vnímán, kam má přístup, s kým se stýká, co se od něj očekává. Pokud vás ale zajímá čistě osobní realita, je tohle opravdu podružné.

Abych své úvahy o Ferenzové a Samcovi podpořil i něčím jiným než svými dojmy, podívejme se, co se o Temné energii dočteme na webu MeetFactory: "V první divadelní adaptaci tohoto románu je akcentováno, proč se vytrácíme do jiných světů, polemizujeme o způsobech existence a necháváme se uhranout nespočtem možností směrů života, a to na úkor bytí tady a teď." A přihoďme Samcův pohled na dramaturgii MeetFactory (DMF = Divadlo MeetFactory): "DMF se soustředí na pocity a postoje člověka a jeho myšlenky, zpracovává témata jako úzkost, neurózu a strach lidí v dnešním světě. Nesoudíme je, před ničím nevarujeme, nedokumentujeme, neinformujeme, zkoumáme obsahy a jejich hloubku."

Oba výroky jsou jednoznačně zaměřeny na osobní realitu, přičemž druhý se dokonce vyhraňuje proti té společenské (a vlastně i fyzické). Jednak varování, dokumentování a informování jsou akty spadajícími do společenské reality (nahlížejí osobní realitu zvenčí), jednak prostá přítomnost společenské reality - tedy zasazení osobní reality do širšího kontextu - už tyto "nežádoucí" jevy indukuje.

A máme tu pointu, inscenace MeetFactory opakovaně nazývám "pocitovkami". Představuju si, že to funguje tak, že si Samec přečte nějakou knihu, má z ní určitý pocit, napojí se na osobní reality (vybraných) postav a chce je předat publiku, napřímo, emoční sublimací, empatií. Proč? Prostě pro samu fascinaci tím, jak rozdílné osobní reality mohou být. Temná energie do tohoto způsobu tvorby zapadá, sice obsahuje příběh (a s ním i určitou společenskou realitu), ovšem ten slouží jen k ilustraci osobních realit, je jejich výslednicí a vlastně o něj nejde.

Za těchto podmínek mám problém i s posouzením hereckých výkonů. Ano, všichni herci vytvořili konzistentní navzájem rozdílné postavy (a obzvláště Schilf Kristýny Frejové mě dost bavil) odpovídající jejich partu v příběhu a vyjevili mi jejich osobní reality. Nakolik dobře? Těžko říct, nemám žádná vodítka, kterých bych se mohl chytit, kdyby kterýkoliv z nich svou postavu uchopil lehce jinak, vnímal bych (stejně "dobře" či "špatně") lehce jinou osobní realitu.

Nakonec tak vyzdvihnu scénu Andrijany Trpković a Pavla Sterce, obzvláště multifunkční k fyzice odkazují objekt, ten mě dost potěšil.

Závěr

Sečteno a podtrženo, mé nízké hodnocení Temné energie odráží podle mého nevhodný výběr předlohy vzhledem k záměru. Jistě jsou knihy, kterým emancipace osobních realit neuškodí (ostatně některé záměrně nic jiného ani nenabízejí), ovšem řekl bych, že zrovna román Juli Zeh mezi ně nepatří. Pokud je vám ale tvorba MeetFactory blízká, pravděpodobně budete výrazně spokojenější.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.