Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Být mi tak patnáct
Jiří Koula, 14.6.2020

Tady je Koulovo, kritici píšou jinam.

 

Divadlo D21 si pro tuto sezónu vytyčilo téma "Kam až smíme?". A vláda v posledních měsících poskytla jasnou odpověď: Nejlépe nikam a rozhodně ne do divadla. To už naštěstí přestává být pravdou, takže se podívejme na Zločin a trest, jednu z inscenací, jež na tuto otázku hledají odpověď. Původně jsem ji chtěl strhat, ale jak jsem o ní přemýšlel, postupně jsem dospěl k tomu, že ji chci hanět především za to, že není něčím, čím se ani být nesnaží. Vyjděme tedy z toho, čím je.

Stručně řečeno, Dostojevským pro puberťáky. Je v tom sex, romantická láska, násilí, zločin, hledání svého místa ve světě. Raskolnikova ztvárňuje Vojtěch Hrabák, který by se mohl vmísit do hloučku středoškoláků a díky svému vzhledu by hladce zapadl. Výprava děj zasazuje na sídliště v sociálně slabším regionu, společně s využitím ukrajinského rapu dostáváme Dostojevského z dnešní periferie. Kdybych byl na gymplu, tato inscenace by pro mě byla velmi schůdným seznámením se s Dostojevského dílem. A o to zřejmě tvůrcům šlo, vychází jim to, takže pecka, už jen přihodit vysoká procenta a šmytec.

No jo, jenže školní léta už mám nějaký ten pátek za sebou, co tedy může inscenace nabídnout mně? Hrabákův Raskolnikov je frajírek, který si ukousl příliš velké sousto, jež není schopen spolknout a dusí se. Dobře mu tak, vykřikuju schovaný v davu spravedlivých a beru do ruky kámen. Skrze toto pojetí Raskolnikova pak v mých očích upadá i Soňa. V této postavě totiž zůstala zachována velikost několikerého sebeobětování se, a byť ji Kristýna Podzimková zdařile naplňuje, právě náklonnost k osekanému Raskolnikovi ji pro mě shazuje. Oproti takto psychologicky nevyvážené ústřední dvojici mi naopak přijde velmi věrohodný Razumichin Marka Zemana, který se v rámci redukce postav stal univerzálním ťunťou, bezvýhradně věří v nevinu svého přítele Raskolnikova a zároveň beznadějně miluje Soňu.

A dostáváme se do světa dospělých. Máme tu jednak Marmeladova, Sonina otce, notorického alkoholika, který žije jen proto, že ještě neumřel. Ač je tato postava vlastně jen ilustrací Sonina těžkého údělu a jíškou zahušťující vesmír inscenace, způsob, jakým ji Samuel Neduha uchopil, je fascinující, na nevelkém prostoru vystřihl portrét zbytečného člověka, který ví, že je přítěží, stydí se za to, ale zároveň není schopen to jakkoliv změnit, což si též uvědomuje. Pokud si z této inscenace budu na konci roku něco pamatovat, pak je to právě Neduhův výkon, který ve výroční anketě jistě ocením.

Zbývá nám Porfirij Petrovič, postava, která se pro mě nejvíce dotýká otázky sezóny. Jde o vyšetřovatele, kterému je prakticky od začátku jasné, že pachatelem je Raskolnikov, a postupně utahuje smyčku, do níž ho nakonec chytí. Potlouká se kolem, vyslýchá Raskolnikova i všechny v jeho okolí, nespěchá, vidí, že Raskolnikov svým činem trpí a nějaká jeho část touží po tom, aby byl dopaden. Zároveň jde o hru důvtipu, v níž se Porfirij Petrovič tváří, že tahá za kratší konec provazu.

Nepřipomíná vám to někoho? Mně ano, totiž poručíka Columba, který má totožný modus operandi. Kdyby zůstalo u tohoto srovnání, bylo by to nekomplikované a nezajímavé. Porfirij Petrovič by byl kladnou postavou, divák by mu fandil a užil si jeho konečné vítězství. Naštěstí je to o něco složitější, zatímco Columbo je v práci i v soukromém životě Mirkem Dušínem, Porfirij Petrovič patří spíše do Bratrstva kočičí pracky.

To, že pije a chodí za Soňou, by se snad dalo přejít, ale co jeho vyšetřovací metody? Nejen, že se motá kolem Raskolnikova, ale též si ho pod různými záminkami opakovaně předvolává k výslechu, tlačí na něj psychicky a neváhá se uchýlit ani k fyzickému násilí či tajné domovní prohlídce. A to už mi připomíná něco jiného, geograficky bližšího... Porfirij Petrovič je naprosto ukázkový estébák se standardním repertoárem technik, jak dostat máničku Raskolnikova coby podvratný živel. Tedy až na to, že Raskolnikovovým proviněním není poslouchání zakázané hudby, ale dvojnásobná vražda, přičemž jedna z obětí je navíc veskrze nevinná a jen se ocitla ve špatnou dobu na špatném místě.

A to je super, protože z toho mám značně ambivalentní pocity. Na jedné straně by podle mě měl být Raskolnikov určitě dopaden, naproti tomu mi ale není jasné, nakolik jsem v pohodě s tím, že pro to Porfirij Petrovič udělá cokoliv. Opravdu účel světí prostředky? Pokud státní moc nastaví pravidla, neměla by je její výkonná složka dodržovat? A zrovna ona především, protože právě u ní existuje extrémní riziko zneužití za účelem získání soukromých výhod (Porfirij Petrovič není v civilu zrovna dvakrát úctyhodným občanem, navíc je v případu Raskolnikova ve střetu zájmů kvůli Soně)?

Právě zde mi více než u samotného Raskolnikova vyvstává ona otázka "Kam až smíme?". Inscenace na ni nenabízí odpověď, což je ale v pořádku, protože zde správná odpověď neexistuje. A nemám tu odpověď ani já, ovšem zvnitřnil jsem si onu otázku, čímž je u mě naplněn smysl dramaturgie této sezóny.

Jo a abych nezapomněl, Porfirije Petroviče ztělesňuje Petr Pochop, což je znamenitá volba, v rámci souboru Divadla D21 i jeho obvyklých hostí je to jednoznačně právě on, komu bych takovouto postavu "trestajícího boha-otce" uvěřil (a tak se i stalo).

Jak to uzavřít? Až někdo sepíše deset hříchů divadelního publika, jistě jedním z prvních bude, že divák přichází na představení s určitým očekáváním a pak je nespokojen s tím, že je tvůrci nenaplnili, čímž sám sebe připravuje o možnost získat něco jiného, s čím ani nepočítal. Já se tohoto hříchu v tomto případě vyvaruji závěrečným konstantováním, že jsem sice vyrazil na Raskolnikova se Soňou, ale dostal jsem Marmeladova s Porfirijem Petrovičem. A dva za dva, to je pořád dobrý kšeft.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu
[Editovat tento článek]


Opravdu smazat


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.