Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Být někým (č)i být něčím
Jiří Koula, 19.9.2016

V repertoáru OLDstars se skrývá jeden značně nedoceněný skvost, kterým je právě Dvojhlavý orel. Přiznám se, že jsem se na tuto inscenaci v minulé sezóně několikrát chystal a vždy si nakonec řekl, že radši ne. Přece jen, Jean Cocteau v úpravě Františka Hrubína, anotace slibující "básnické drama", to mi evokuje hromadu krásných slov, ale co jestli "skutek utek"?

Nic nemůže být vzdálenějšího pravdě. Už samotný text v sobě totiž skrývá více, než by se mohlo z těchto stručných informací zdát. Jde o umné spojení protikladů v několika rovinách. Obsahově jde o vztah mezi člověkem a jeho rolí ve společnosti, formou pak sice hra obsahuje lyrické pasáže až k romantickým popisům přírody jako způsobu zobrazení vnitřních hnutí hrdinů, ale zároveň jde o sociální drama ve smyslu dějovosti, příběhů konkrétních jedinců. Třetím integrovaným rozporem pak je, že hra je očividně psána pro velké jeviště, poznámkový aparát vykresluje bohatou scénu, přesto děj v ní se odvíjející je velmi komorní.

Nejsem si jist, jaký by byl můj zážitek, kdybych onu hru viděl inscenovanou se vším všudy, asi by na mě výsledek působil příliš rozervaně. Podmínky prostoru H2O, v němž OLDstars hrají, jsou však z podstaty omezené, jejich Dvojhlavý orel je po všech stránkách úspornější, kompaktnější, přičemž v něm však vše podstatné zůstalo zachováno. Úpravy textu se ujala dramaturgyně Marcela Magdová, proškrtala jej poměrně razantně, přesto však citlivě, s pochopením pro jeho vnitřní strukturu, krása užitého jazyka zůstala zachována, avšak se zaměřením na příběh, bez čistě popisných odskoků.

Představme si jednotlivé aktéry. Ústřední postavou je královna, žena skrývající se deset let před světem, díky čemuž je její úřad pevný, kouzlo neviděného je mocnější než zjevená realita, avšak těžko ve skrývání se hledat uspokojení, smysl, naplnění. Proti ní stojí Stanislav, mladík, revolucionář útočící na královnin úřad, protože jedině tak se může on coby muž dostat ke královně - ženě. Jeho téměř dokonalým protikladem je Felix z Willensteinu, další muž toužící po královně - ženě, který si však nemožnost sblížení pojistil upnutím se ke královně - panovnici, v této rovině se s ní poměřuje a zároveň předem přiznává svůj neúspěch, který je však takto "objektivně ospravedlnitelný".

Dále je zde Edita z Bergu, královnina předčitatelka a důvěrnice, pro Felixe z Willensteinu dříve možnost, jak se přiblížit ke královně, pro arcivévodkyni - nepřítomnou královninu tchyni - špeh její snachy, figurka v cizích hrách snažící se však "urvat" něco pro sebe. A konečně hrabě z Foehnu, ministr bezpečnosti, čistokrevný politik, intrikán a manipulátor, pro nějž je veškeré dění jednou velikou šachovou partií.

Takovéto obsazení světa hry umožňuje divákovi vnímat rozličné způsoby vztahování se člověka k člověku napřímo i skrze sociální role stejně jako vypořádávání se jednotlivých postav s rozporem mezi bytím někým a bytím něčím, na malé ploše je zde hrubě načrtnuta velká hra lidství, jedince stejně jako společnosti.

Přejděme dále. Hluboká poklona patří scénografce Marianě Kuchařové. Ta sklepní scénu téměř vyplnila industriální květinou se čtyřmi dřevěnými okvětními plátky symbolizujícími celý vnější svět a středem v podobě kovové konstrukce, jež ohraničuje prostor, do něhož může vstoupit jen královna. Ten plní dvojí roli, je jak jejím útočištěm, tak jejím vězením, zároveň toto uspořádání vizualizuje rozložení sil, královna (coby žena i úřad) je středobodem, kolem nějž se točí svět hry, tak jako není možné se pohybovat po dřevěné periferii a nebrat přitom v úvahu kovové jádro, nemohou spolu interagovat žádné postavy bez toho, aby mezi nimi nebyla aspoň obrazně přítomna královna.

Pro hlediště zbyly jen dvakrát dvě řady sedadel podél protilehlých zdí, což má několik zajímavých důsledků. Rozpůlení už tak malé divácké kapacity vyvolává dojem, že zde se hraje právě pro vás. Dále, každý divák má k hercům blízko, opravdu blízko, doslova na dotek. A konečně herci nepromlouvají ke "čtvrté stěně", nutnost hrát pro obě strany sice znamená neustále myslet na to, aby ani jedna nepřišla zkrátka, zároveň však umožňuje přirozenou komunikaci postav tváří v tvář.

Už jsem vyjevil, co a kde se odehrává, dostávám se k jak, tedy k hercům pod vedením režiséra Martina Satoranského. Spojením všech tří prvků z předchozího odstavce u mě došlo k poměrně zřídkavému jevu, zapomněl jsem, že sedím v hledišti, a ponořil se do dění, lačně jsem hltal každé gesto, vpíjel se do pohledů, nechal se unášet slovy a zmítat dějovými zvraty a přechody mezi společenskou a osobní rovinou, stručně řečeno jsem byl jako divák plně přítomen, bez postranních myšlenek, bez průběžného analyzování.

Kromě již uvedeného na tom mají značnou zásluhu herci (a jistě i režisér), kteří svým postavám dodali vnější přesvědčivost a vnitřní uvěřitelnost, přičemž využili celou škálu výrazových prostředků od svalových záchvěvů tak jemných, že snad ani nemohly být záměrné, ale zároveň tak výstižných, že nemohly být bezděčné, až po velmi expresivní projev, který by se neztratil ani na mnohem větší scéně a přesto zde nepůsobil nepatřičně, šlo prostě o vyjádření velkých emocí. Vzhledem k tomu, že mé konkrétní dojmy z jednotlivých herců odpovídají mnou cítěnému významu jejich postav, si nejsem jistý, nakolik poctivé následující jmenovité hodnocení bude, ale napsat je musím.

Vítězi (v nevyhlášené soutěži, protože síla této inscenace je právě v kolektivní souhře) jsou pro mě Markéta Burešová jako královna a Jakub Kropáček coby Stanislav, kteří dokázali obsáhnout jak své funkce/role v příběhu, tak lidskou podstatu, podmínky, z nichž jejich postavy vzešly, a konečně i vzájemný vztah. Výborně je doplnila Eliška Vocelová, jejíž Edita z Bergu byla jak dvořankou, tak "tou druhou ženou", na obou úrovních vůči královně v podřízeném postavení. V kontrastu k této trojici byl Felix z Willensteinu Richarda Juana Rozkovce o poznání méně výrazný, avšak nemohu říct, že by to bylo na škodu, ta postava tak je napsaná a úvodní scéna Edity a Felixe fungovala z obou stran.

Zvláštní kapitolou je Martin Čarný jako hrabě z Foehnu. Na scénu vstupuje s úsměvem a odstupem a obojí si poměrně dlouho udržuje, v porovnání s ostatními to na mě časem působilo až rušivě. O to silnějším zážitkem však bylo, když přišla změna, hrabě odložil způsobnou masku a začal prosazovat své zájmy. Zatímco zbylé postavy se pohybují v do sebe uzavřeném mikrosvětě vzájemných vztahů, hrabě k němu přistupuje zvenčí a manipuluje jím ve svůj prospěch, zpětně se tak ukazuje, jak přesný Čarného projev je.

Sečteno a podtrženo, Dvojhlavý orel od OLDstars je příkladem zdařilého kolektivního úsilí, jehož výsledkem pro mě byl neobyčejně intenzivní divadelní zážitek. To nejvýraznější, co mu můžu vytknout, je, že o kvalitách této inscenace téměř nikdo neví, kéž by to tento text mohl změnit.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.