Blog redakce i-divadla
S Mayenburgovým Mučedníkem jsem se setkal třikrát. Poprvé formou scénického čtení v rámci cyklu Bůh X ve strašnickém Divadle X10, kde jsem se do něj zamiloval a pocítil touhu ho vidět jako inscenaci. Následně v Disku, kde se sice herci snažili, ale s koncepcí Mikoláše Tyce jsem se nepotkal, přistoupit k tomuto textu vážně podle mě musí nechtěně vyznít jako (sebe)parodie. No a do třetice nyní v OLDstars a stručně řečeno můžu říct, že se mi splnilo mé strašnické přání. Odpustím si své obvyklé členění na hru a inscenaci a svou interpretaci promíchám s komentáři k jednotlivým hereckým výkonům. Přece jen se však nevzdám "filosofického" úvodu.
Kdo jsme?
Jsme lidé, každý z nás má nějakou náturu, postoje, každý nějak poznáváme svět a snažíme se v něm (pře)žít. Jak jdeme životem, utváříme si teorie, o čem to celé je, a tyto zpětně utvářejí nás. A protože jsou naše myšlenky součástí naší identity, bráníme svoji pravdu. Žijeme ve společnosti, jež sestává z jednotlivců, z nichž každý to má nějak hozené, potkám-li se s někým, je náš vzájemný kontakt ovlivněn (ne-li určen) našimi identitami, jejichž součástí jsou i představy o tom druhém, o mé a jeho pozici.
Můžeme si hrát na to, že jsme celistvé bytosti, pravdou ale je, že svá já skládáme z náhodných útržků zkušeností, jež objektivně vzato nemusejí (a mnohdy nejsou) vzájemně kompatibilní. To znamená, že někdy jsme na někoho milí a jindy jsme vůči někomu svině, někdy jsme stoicky klidní a jindy nám bouchnou saze, někdy jsme altruisty a jindy sobci... Záleží na tom kdy, kde a vůči komu. Lidská existence je plná rozporů a model člověka jako racionální bytosti totálně pošahaný.
Za ty mraky let, co se s tím lidstvo snaží nějak vyrovnat, vygenerovalo hromadu teorií o tom, jací bychom měli být (viz filosofie a náboženství), čímž si objektivně vzato svůj zdejší pobyt akorát zkomplikovalo, byť subjektivně je jistě úlevné, když máte daná pravidla hry a jen sbíráte body podle toho, jak je zvládnete dodržovat. Přiznám se, že vnímat Mayenburgův text čistě jako studii náboženského fanatismu mi přijde hloupě omezující a omezené, je sice didaktický (a proto) schematický, avšak díky tomu se v něm v plné nahotě ukazují určité mnohem obecnější mechanismy.
Tolik snad smysl dávající úvod, teď už to bude zmatené, podívejme se na jednotlivé postavy a jejich herce v celkem náhodném pořadí.
Benjaminova matka
Musím začít Benjaminovou matkou. Jedním důvodem je, že je ze všech nejkomplexnější. Je samoživitelkou, Benjamina vnímá jako svého malého synka a tak s ním i jedná, před učitelským sborem hájí svou pozici, jež je Benjaminovým chováním ohrožena, je na něj sama a chtěla by, aby jí škola s výchovou pomohla. Jako prakticky založená dříčka (protože jí nic jiného nezbývá) odmítá náboženství, přesto je ale při rozhovoru s farářem nalomená, možnost odevzdat se vyšší moci je v jádru lákavá. Jinak řečeno, žije přítomným okamžikem, každou situaci bere tak, jak přichází. Ač je její chování samozřejmě určeno minulou zkušeností, je ze všech postav nejbezprostřednější.
Druhým důvodem, proč jsem ji zvolil jako první, je její představitelka Barbora Waschingerová. Pokud ve svém komentáři Jiří Landa napsal "uchopení matky mi přišlo až neskutečně autentické", já mohu akorát souhlasit a rozvést to. Ta role je obtížná, střídá řadu emocí, mění postoje, váhá a zase se zatvrzuje, dovede naslouchat, ale též se obrnit a stát si za svým. A Waschingerová je v každé poloze přesná. Ne, to není ten správný výraz, protože to by znamenalo, že se snaží naplňovat nějakou koncepci a daří se jí to. Ono to tak sice bude (ostatně to je podstatou vztahu herec - režisér), fascinující však je, že to není vidět. Zhlédl jsem obě premiéry a první reprízu a pokaždé jsem jen mohl žasnout nad absolutním setřením rozdílů mezi ní a postavou.
Formulace "ona postavu nehrála, ona jí byla" je klišé, které už se mi ani nechce opakovat, jenže pokud jsem ji kdy dříve použil, nyní to musím vzít zpět, Waschingerové matka jí totiž dodala nový význam. To, že během představení vnímám čistě postavu, se stává, sice ne tak často, jak bych si přál, ale stává. Jenže poté jsem schopen odstoupit a ocenit dotyčného/dotyčnou, analyzovat způsob práce, co a proč mě přesvědčilo. Waschingerová je zcela jiný případ, pro mě nová forma divadelní iluze. Je to jako optický klam, kdy chápete, že to, co vidíte, není možné, jenže i tak to prostě vidíte. Nebo kdy chápete, proč se vám jeden čtverec zdá světlejší než jiný, případně jedna úsečka kratší než druhá, ale nic to nemění na tom, že vidíte různý odstín či délku.
Stejně tak vím, že Waschingerová není matka samoživitelka, jež má doma problematického puberťáka a řeší se školou jeho excesy, jo, fakt to vím. Přesto se nemůžu srovnat s myšlenkou, že to "jen hraje", to, co jsem při každém představení viděl, byla Benjaminova matka vystupující v dokumentu o svém životě, ostatní mohli být najatí herci, ona ne. Svou roli nejspíše sehrálo i to, co bych Waschingerové vytknul, totiž že je její projev místy příliš tichý, některé její repliky jsou i ve velmi komorním prostoru H2O na hranici (ne-li za hranicí) slyšitelnosti. Jenže hovoří-li s někým stojícím půl metrů od ní, proč by měla hlasitost přizpůsobovat divákovi o metr dál?
Abych to nějak uzavřel, byť jsem dosud nepřemýšlel o příští výroční anketě, jeden z pětice mých tipů na nejlepší ženský herecký výkon je jasný, Waschingerová v Mučedníkovi je pro mě mimo jakékoliv srovnávání.
Benjamin
Tak, teď už můžu přejít k postavě, jež by měla být hlavní, totiž samotnému Benjaminovi. Ten stojí na zcela opačné straně než jeho matka, v každém kontaktu staví mezi sebe a druhé Bibli. Proč? Dovolím si trochu zaspekulovat, jaký mohl být Benjamin pár měsíců před okamžikem, v němž začíná hra? Tichý kluk, s nímž začala cloumat puberta a neví, jak se s tím vyrovnat. Nemá přátele, nemá koníčky, není ničím zajímavý, žije se svou matkou, jako dítě mohl být spokojený v její pečující náruči, ale teď dospívá a instinkt mu velí se vzbouřit, jenže materiálně je na ní výhradně závislý, chybí mu mužský vzor, s nímž by se mohl identifikovat či s ním soupeřit. Stručně řečeno žije ve společenské izolaci a neví, jak se vypořádat se změnami probíhajícími mimo něj i v něm.
A pak se nějak (a vlastně nezáleží na tom jak) potká s křesťanským fundamentalismem a náhle má v rukou kouzelnou hůlku, jež jedním mávnutím řeší úplně všechny jeho problémy. Bůh je dokonalým chybějícím otcem. V Bibli se dá najít, že žena je podřízena muži, takže Benjamin přirozeně vládne nad svou matkou. Probouzející se sexualita je šmahem vyřešena tím, že patří do manželství a jakékoliv její projevy mimo tuto instituci jsou tudíž hříchem. Jako boží bojovník je ve z jeho pohledu zkaženém okolí výjimečný, vyvolený. A konečně získává též svůj osobní smysl bytí.
Mayenburg zkrátka v Benjaminovi zkombinoval většinu motivů, proč se z lidí stávají fanatici (chybí snad jen osobní pomsta maskovaná obecným ideálem), a ono to funguje. Jak už jsem napsal, byla by škoda omezit výklad na náboženství, věřím, že u libovolného neobyčejně zarputilého stoupence jakékoliv myšlenky najdete v pozadí něco, co si tím vnitřně sám pro sebe řeší.
A co říci k výkonu Ondřeje Poláka, který Benjamina ztělesňuje? Když jsem odcházel z první premiéry, jedna z nejdotěrnějších myšlenek, jež se mi honily hlavou, byla "Kde se sakra vzal takhle dobrý herec? Proč jsem si jej dosud nevšiml?" Následně jsem zjistil, že jsem ho sice viděl ve třech dalších inscenacích, leč okolnosti jejich zhlédnutí mé pozornosti zrovna nepřály (půlnoční Macbeth v Roudnici viděný z dálky, Sen noci v Celetné, kdy jsem byl společensky unaven a představení bylo více pro zábavu než pro umění, Poslední oheň během Noci divadel, inscenace, v níž mají všichni herci nabílené tváře, navíc při oné repríze vypadla podstatná část osvětlení).
Ale zpět k Mučedníkovi, Polák jde do své role naplno (kdo viděl, ten tuto formulaci docení), po většiny doby drží urputný výraz, leč v okamžicích, kdy je vyveden z konceptu a musí reagovat přímo bez náboženského filtru, zvládá adekvátně měnit svůj projev, zkrátka touto inscenací se mi dostal do škatulky "sledovat".
Georg
Benjaminovi nejbližší postavou je Georg, prostoduchý mrzák, kterého bere jako svého učedníka. Georg má jednu nohu kratší, intelektu moc nepobral... A Benjamina miluje. Proto naslouchá jeho zapálenému řečnění, proto si od něj velmi rád nechá léčit nohu. Navíc kvůli svému dvojitému omezení stojí Georg na okraji kolektivu, takže Benjaminova pozornost je mu příjemná sama o sobě. Na této postavě Mayenburg ilustruje další obecný fakt, leccos z toho, co děláme, jak se v konkrétních situacích vztahujeme k druhým a jak chceme, abychom jimi byli vnímáni, má skryté cíle.
Příklad osobní odbočkou. Teď píšu tento blog, kdybych se chtěl tvářit jó nezištně, tak bych napsal, že čistě proto, abych upozornil na podle mě povedenou inscenaci. Zároveň ale píšu proto, abych byl čten, je to má forma kontaktu se světem, která je mi z různých důvodů pohodlnější než jiné. Navíc psaní jako takové je způsob, jak upustit páru, zbavit se myšlenek, jež se ve mně hromadí. A obecně vzato jistě herečky posuzuji mírněji než herce, prostě proto, že jsem heterosexuální muž. Zároveň se snažím na to myslet a korigovat to, protože bych byl rád vnímán jako objektivní, což by mým názorům a tím i mně dodalo na vážnosti. A to je jen to, co si uvědomuju, kdo ví, k čemu všemu nemám přístup.
Ale dost o mně a přejděme k Josefovi Havelkovi, jenž Georga ztvárňuje. O něm platí totéž co o Polákovi, též jsem jej zaregistroval až nyní, byť jsem ho dříve zhlédl v oněch třech výše jmenovaných inscenacích za popsaných okolností. A můžu říct jen to, že když po děkovačce vyšel na dvůr H2O už sám za sebe, skoro bych ho nepoznal, tak působivě během představení přejímal Georgovy handicapy a v jejich rámci zcela přirozeně jednal. Bravo.
Lydie
Ze studentů se v textu objevuje ještě Benjaminova spolužačka Lydie, již vystihuje její replika "Vím, co muži chtějí. Mě. Zeptala jsem se jich." Je to malá koketa, v níž se snoubí nevinnost s vyzývavostí, z čehož těží. Co nám tato postava sděluje? Na první pohled je jasná a není k ní co říct, jenže... Její vzhled je jen jedním z aspektů jí jako člověka, přičemž ona sama se na něj redukuje. Když tvrdí, že muži chtějí ji, přičemž objektivně vzato je pro mě žádoucí kombinace jejího vzhledu a určitého chování, tvrdí vlastně "já jsem tato póza".
Příznačné je, že se o Lydii vlastně nic jiného nedozvíme, laškuje s učitelem, uhání Benjamina, provokuje ho tím, že se schází s jiným spolužákem... Ale jaké má zájmy? Má na něco talent? Nevíme a dost možná to neví ani ona sama, hraje s trumfem vzhledu, přičemž jí to vychází. Zatím. A třeba nikdy nenarazí. Anebo ano jedním z mnoha možných způsobů.
Opět je jen krůček k zobecnění, každý na něco sázíme, hrajeme s tím, co máme, a snažíme se z toho vytřískat co nejvíc. Budujeme tak "společenská já", jež ukazujeme světu, přičemž ta jsou nutně omezenější než my sami. Je to přirozené, ale též nebezpečné, "ořezané já" je náchylnější k pádu, protože má méně možností se vyrovnávat s tím, co život přináší. A pokud jej budujeme příliš dlouho, investovali jsme do něj příliš mnoho, snadno se může stát, že sami uvěříme, že to jsme my, celí my. Příkladem může být malíř, jenž přijde o zrak. Nebo prostě jen zjistí, že nikdy nebude tak dobrý, jak myslel, že by mohl být.
Na všech třech představeních, jež jsem zhlédl, v roli Lydie vystupovala Klára Vaňkátová (jež by se údajně měla alternovat s Terezou Střihavkovou). A mohu napsat jen tolik, že kdyby onu Lydiinu repliku řekla mimo představení sama za sebe, věřil bych jí. Jinak řečeno, Tomáš Staněk měl v tomto případě s obsazením opravdu šťastnou ruku. A víc napsat nemohu, vzhled je daný a vyjádřit se k tomu, nakolik chování na jevišti patří Lydii a nakolik Vaňkátové, tedy co je herectví a co charakter, po mně nechtějte, k tomu mi chybí zkušenost mimojevištního kontaktu.
Farář
Přejděme k dospělým postavám, prvního si na paškál vezmu faráře. Ten představuje umírněnou protiváhu k Benjaminově zápalu, který v základu obdivuje, ale snaží se jej nasměrovat společensky přijatelným směrem. To se mu nedaří a otázkou je, zda by vůbec mohlo. Ona i nedogmatická ideologie stále dělí svět na my versus oni a byť farář zdánlivě nabízí třeba Benjaminově matce východisko, pravdou je, že spíše než k člověku, jenž potřebuje pomoc, k ní přistupuje jako ke zbloudilé ovečce. A ve střetu s Benjaminem prohrává prostě proto, že nemůže argumentovat proti němu, neboť jsou oba na stejné straně (víry) a jediné, co mu může říct, je, aby to tak moc neprožíval. Čímž minimálně z Benjaminova pohledu kope za druhou stranu.
Tohle je opět obecnější postřeh, pokud už se někdo stane fanatikem, jaká je šance ho "dostat zpět"? Pokud se ideologie stala z nástroje či dobrovolného svazku nadřazeným principem, jemuž je jedinec ochoten se bezvýhradně podřídit, čím ho chcete ukecat, aby to tak nežral? Ne, tohle je bod, kde už je dobojováno, čas na socializaci je pryč.
A jak se s touto rolí popasoval Vojtěch Zemánek? Přiznávám, že na první premiéru jsem přišel s jistým předsudkem, farář je někdo, z něhož by sama od sebe měla vyzařovat určitá důstojnost a autorita, jak by toho mohl dosáhnout nějaký klučina? No nedosáhl, upřímně řečeno byl fakt špatný, místo faráře jsem viděl podomního obchodníka se zázračnými hrnci, který se zaučuje a vlastně neví, jak na to, vážné scény vyznívaly nechtěně komicky.
Jenže už o den později bylo vše jinak a třetí zhlédnutí po týdnu to potvrdilo, Zemánek se nějakým zázrakem do své role dostal, postava získala uvěřitelnost a scéna s Benjaminovou matkou byla dost působivá. Ukázka premiérové nervozity? Nebo snad Staněk se Zemánkem po první premiéře roli znovu od základu prošel? Nevím a je mi to jedno, jen doufám, že už to udrží.
Učitel
Dvojitým protikladem k farářovi je učitel tělocviku (a dějepisu). V rovině textu zcela naplňuje představu typického tělocvikáře - přízemní obhroublý chlap, jenž nepobral moc rozumu, na studentech si honí ego a po studentkách slintá. Bylo by však nefér za tuto stylizovanost Mayenburga hanět, protože tak do vesmíru hry vnáší prvek primitivní lidskosti, tělocvikář má jakoukoliv ideologii u... Ano, právě tam, funguje jako biologická bytost, má své potřeby a uspokojuje je přímo, byť v rámci společensky přijatelného. Může nás jako zástupce lidstva urážet, jenže nás tím zároveň nutí k přehodnocení, nakolik je cokoliv vznešeného reálné a nakolik jde o naši konstrukci, přání.
No a v rovině inscenace asi takto, pokud byla první premiéra pro Zemánka nešťastná a po ní se srovnal, pak pro Kryštofa Lepšíka jako tělocvikáře byla naopak vrcholem, z něhož od té doby klouže dolů. Ta postava mu přijde směšná, což by bylo v pořádku, kdyby to nedemonstroval přímo na jevišti. Jenže Lepšík čím dál více vypadává z role, nedokáže udržet vážnou tvář ve chvílích, kdy by ji jako postava udržet měl. A to je průšvih a není to čím omluvit. Uvidíme, třeba se to s reprízami ještě ohraje, moc bych si to přál.
Učitelka
Učitelka biologie je Benjaminovým přirozeným nepřítelem, v profesní oblasti hájí evoluční teorii oproti stvoření, v osobní pak stojí na straně vědy proti náboženství. Přitom věda či obecněji racionální přístup ke světu je její osobní ideologií, do níž se v průběhu děje propadá. Mayenburg nám sice neukazuje, jak došlo k Benjaminově radikalizaci, vcelku vtipně to však kompenzuje právě touto postavou, průběh by mohl být dost podobný, ač stojí proti sobě, dohromady skládají kompletní obraz proměny řadového stoupence ve fundamentalistu.
Tato postava je však zajímavá i sama o sobě, slouží jako příklad dalšího obecného mechanismu, totiž vytěsnění a projekce. Učitelka popírá svou vlastní potřebu spirituality, jež je člověku zdá se vrozená a hraje se jen o to, jak ji naplní. Tím, že ji vytěsňuje ze svého nitra, je nadmíru citlivá na její projevy v okolí a stejně jako ji dusí v sobě, brojí proti ní i navenek. Benjamin tak pro ni přestává být pouhým zmateným chlapcem, kterého je třeba napravit, projikuje do něj své zakázané touhy a potřebuje ho zničit, střet s ním je tak v zásadě vnitřním konfliktem různých složek její osobnosti, eskalace v tragické vyústění může vypadat přehnaně, avšak dost možná je nevyhnutelná.
Jak si s tímto bojem poradila Klára Fittnerová? Něco mi v jejím projevu hapruje, její role má dvě složky, jednou je postupné stahování se ze světa, druhou pak rostoucí vnitřní posedlost. To první zvládá, jenže to druhé chybí, nevěřím jí nutkavou touhu sbírat argumenty proti Benjaminovi/jejímu spirituálnímu já, je nezúčastněná i sama vůči sobě. Co není přítomno a mělo by? Emoce, tedy její emocionální já, třetí složka osobnosti.
To svádí ke konstatování, že Fittnerová je prostě špatná herečka, je tu ale jeden "detail". V závěrečné scéně, kdy dochází svým způsobem ke smíření racionálního a spirituálního já (přimknutí se k rozumu se stává učitelčiným náboženstvím a dochází k drastické manifestaci), náhle Fittnerová bere emoce do hry a je v tom fakt dobrá, v posledním záblesku je její postava (odhlédnuto od okolností) nádherně celistvá a hoří jasným plamenem.
Nevrhá to nové světlo na předchozí dění? Přiznávám, že nevím, dlouho jsem přemýšlel o tom, kde při tak vyhroceném konfliktu racionálního a spirituálního já může stát to emocionální, co je nutné a co se může měnit, musel jsem se též vyrovnat s tím, že mi je ta postava v něčem až příliš povědomá, ale nemám jasnou odpověď, můžu akorát říct, že mi Fittnerové výkon v něčem prostě nesedí a příčina (či příčiny) se nachází někde v trojúhelníku herec - režisér - divák.
Ředitelka
Zbývá nám poslední postava a na interpretaci je to skutečný oříšek. Mayenburgův text totiž obsahuje ředitele, mužského šovinistu, který ženy považuje za zdroj uspokojení svých potřeb, pálí za učitelkou, na jedné straně jí skládá komplimenty, naproti tomu však shazuje její jednání a jednotlivé rysy její osobnosti poměřuje tím, nakolik jí sluší. Navíc je vzhledem k učiteli alfasamcem, škola je jeho revír. A ve vztahu k Benjaminovi ho lze též chápat jako nedokonalého otce, Benjaminovým návrhům se podřizuje a tím pro něj není skutečnou otcovskou postavou.
V OLDstars se z ředitele stala ředitelka. Je to sice logický krok vzhledem k přebytku hereček nad herci, jenže dynamika textu se tím významně mění. Z obecného šovinismu se stává spíše nemotivované vystupování konkrétně vůči učitelce, vztah ředitelka - učitel přestává být zajímavým, Benjamin si ředitelčinými ústupky utvrzuje Písmem stvrzenou převahu nad ženami. A s čím mám osobně největší problém je, že se tak do časoprostoru hry vnáší vyjádření homosexuality, nad nímž se nikdo nepozastaví.
A je to skutečně problém, zatímco mužský šovinismus a otevřeně sexuální narážky ze strany muže jsou (ať už se nám to líbí či ne) normou, v tomto si učitel notuje s ředitelem a farář nad tím může přimhouřit oko v rámci "přirozeného řádu", je-li původcem žena vůči ženě, těžko uvěřit tomu, že by to oba ignorovali, pro mě tak v logice hry vzniká zásadní neupřímnost.
Ve světle toho váhám, jak hodnotit výkon Markéty Zemánkové. Její interpretaci postavy jí příliš nevěřím, jenže lze čekat něco jiného, když nevěřím postavě jako takové ani vnitřně, ani v tom, jak se k ní vztahuje okolí? Navíc s každým dalším zhlédnutím jsem k ní smířlivější, možná se Zemánková zlepšuje, možná se já smiřuju s její postavou, možná oboje, prostě nevím.
Závěr
Sečteno a podtrženo, Mayenburgův text považuji za mimořádně povedený, je uvěřitelný jako sled konkrétních interakcí mezi konkrétními postavami, přičemž v něm je obsažen přesah do mnoha sfér lidskosti. A inscenace OLDstars je vesměs povedená, přes konkrétní výhrady ji doporučuji neminout.
Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.
Další články tohoto redaktora na blogu