Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Do hlubin mělčiny
Jiří Koula, 9.5.2012
Wanted Welzl - Sam - Na mělčině, co mají tyto hry (a potažmo jejich inscenace) společného? Pro mě dramaturgicky tvoří linii samoty, izolovanosti. Pro někoho může být myšlenka dávat tyto inscenace dohromady neodpustitelným rouháním, přesto na ní trvám a následující řádky nechť jsou pokusem o její obhajobu.

Nejprve ale z poněkud pochmurnějšího pohledu. Pokud divák uvízne na mělčině, snadno dojde k závěru, že sleduje klasickou "lehkou" komedii, ostatně herci (č)i režisér se "můžou přetrhnout", aby komickou rovinu patřičně zdůraznili. Potom se ale může stát, že výsledným dojmem je znuděnost a pozdvižené obočí. To první pro "stokrát jinde viděné", to druhé za obsazení Ivy Janžurové a Sabiny Remundové. Zatímco obecně se může jevit matka s dcerou v rolích matky a dcery jako dobrý tah, v tomto konkrétním případě nelze přehlédnout (a hlavně přeslechnout), že Sabina Remundová je karikaturou své matky, nejspíše to není záměr, nýbrž dědictví, při souběžném výskytu "originálu" jde však o zážitek z rodu ne zrovna příjemných. Miroslav Vladyka je zase komediant každým coulem a k vyvolání smíchu mu stačí být svůj. Zbývá Barbora Munzarová, jejíž poloha světoběžnice se přece jen vymyká, tvoří chytře vtipný kontrast vůči ostatním.

Ovšem i když nahlížíme na Na mělčině "jen" jako na komedii, nemůžeme ji přesto odbýt tak jednoduše, chtě nechtě musíme přiznat, že užitý humor obsahuje vážnější podtóny. A právě ty jsou dle mého klíčem ke skutečnému významu, pověstnou špičkou ledovce čnící nad hladinu, přičemž zbývajících devět desetin je skryto pod povrchem. Ačkoliv příběh začíná smrtí, hlavním tématem je život a bezútěšná osamělost.

Ta byla ve Welzlově případě dána jeho pobytem v řídce obydlených ledových aljašských pustinách, u Sama šlo o dobrovolné rozhodnutí, umělecký experiment. Hrdinky Houtappelsovy hry jsou též izolované od zbytku světa, nejde však o romantickou danost ani svrchovaný akt svobodné vůle, nýbrž o neblahý důsledek jiných rozhodnutí v kombinaci s malostí, neschopností vzepřít se. Čerstvě ovdovělá Ingrid byla dosud ženou svého muže, poslušnou manželkou žijící jen pro něj, obětavě opečovávající rodinný krb. Podobně je na tom její dcera Mia, sama matka dvou dospívajících dětí, odsouzená setrvávat ve svazku s manželem, s nímž si nerozumí, rodina z ní vysává život, ona se však navzdory svým pocitům snaží plnit vše, co se od ní očekává.

Jak odlišně na první pohled působí druhá Ingridina dcera Roos, svůdná princeznička, jež si svou krásu uchovala navzdory času, dokázala se vymanit z šedivé krajiny mládí a vdala se za dobře situovaného Howarda, aby s ním žila v Thajsku. Jenže jak se ukazuje, není všechno zlato, co se třpytí, Roos je stejně nešťastná jako její matka i sestra, dokonce ze stejných příčin, též jen hraje roli, kterou jí přisoudili druzí, je kanárkem ve zlaté kleci, její funkce je čistě dekorativní, je ozdobou či trofejí úspěšného muže. Vlastně je na tom ještě hůře než Ingrid s Miou, její úděl je totiž zcela zbytečný, marnost jejího života nemá hmatatelnou protiváhu, náznak vykoupení.

Druhé housle pak ze začátku hraje Walter, Ingridin soused, starý mládenec kdysi "zblázněný" do Roos (ostatně jako 96% chlapců v těch dobách), poněkud jednoduchý leč dobrácký všeuměl, myslící si na Miu, která je ale vdaná, a tak se Walter udržuje v blízkosti rodiny skrze rekonstrukci Ingridina domu. I jeho život je "zadrhnutý", oproti ženám však působí o něco klidněji, smířeněji.

Smrt Ingridina manžela se stává jiskrou, jež zažehává plamen změn, Ingrid si uvědomuje prázdnotu svého dosavadního života a zároveň zjišťuje, že její dcery jsou na tom stejně, probouzí se v ní mateřský instinkt a chce svým dětem dopřát, čeho jí nebylo dáno. Vše vrcholí pohádkovým závěrem, v němž všechny postavy nacházejí své štěstí, poněkud paradoxně přichází radostná etapa životů všech skrze určitou výměnu rolí dcer.

Poselství hry je zřejmé, chcete-li změnit svůj život, musíte změnit svůj život. Myšlenka zdánlivě prostinká, přesto však hluboká, uvědomíme-li si, kolik lidí toužících po "něčem jiném" zůstává uzavřeno ve svých nevyhovujících, přesto však útulných klíckách skýtajících jistotu známého.

Sečteno a podtrženo, ačkoliv se inscenace Divadla Kalich snaží ztišit vážnější tóny hry a přehlušit je komediantstvím, naštěstí se jí to (aspoň v mém případě) tak docela nezdařilo, vydáte-li se na ni ve správném rozpoložení, možná též "neodejdete s prázdnou".

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.