Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Důsledně nedůsledný Tartuffe
Jiří Koula, 3.10.2011
Kdybych byl redaktorem nějakého kulturního plátku, opravdu nerad bych po dnešní recenzi Jany Machalické stanul před úkolem napsat něco o Tartuffovi Divadla na Vinohradech, těžko najít srovnatelně trefný pohled, který by nevyzněl jako prachsprostá kopie. Toto je ale blog, takže mohu zabrousit do čistě subjektivních úvah a podobné trápení si ušetřit.

Co jsem tedy viděl? Podivně schizofrenní inscenaci. Na jednu stranu jsem seděl v jednom ze svým vnějším i vnitřním vzezřením nejhonosnějších pražských divadelních sálů, kterýžto dojem byl umocněn odkazem scény k tamějším lóžím. Navíc měl být na jevišti předveden Tartuffe, klasická komedie, jež svět obohatila o prototyp svatouškovského pokrytce neúnavně intrikujícího ve svůj prospěch. To, co jsem měl v následujících více než dvou hodinách zhlédnout, však tuto atmosféru značně pokazilo.

Ničemu by snad ani nevadila stylizace do pohledu skrze pokřivené zrcadlo zveličující komické prvky jednotlivých postav, nevadilo by zasazení příběhu do Molierových časů a jeho odvyprávění přesně tak, jak jej autor napsal, ač z dnešního pohledu už zdaleka nejde o tak skandální počin jako tenkrát. Ne, nic z toho by nemuselo být na škodu, byl-li by tento plán důsledně dodržen.

Důslednost je však pojem, které režisér Štěpán Pácl buďto nezná, nebo se ho hnán nejasnými motivy rozhodl v této inscenaci ignorovat, ne-li přímo pošlapat. Zřejmě proto, aby se divák necítil příliš odpoután od dění na jevišti, dočká se takových pro určitý druh publika vděčných prvků, jako je Orgon dloubající se v nose a cvrnkající jeho obsah směrem k divákům, pod návalem emocí vyplivnutý bonbon, z Orgonovy ženy stažené kalhotky jako hlavní rekvizita několika momentů, pouťový trik, jehož dějištěm je Dorinino záňadří či Tartuffovo "přirážení" na stůl, z pod něhož vypadne Orgon. Tyto prvky by snad mohly zformovat určitý celek, který v protikladu ke zbytku vytvořil by napětí, jež samo o sobě mohlo by být svébytným samostatně interpretovatelným symbolem. Ale to ne, opět přichází ke slovu programová nedůslednost a tyto trivializující motivy zůstávají osamocenými vtípky, jež asi nelze vyložit jinak než podobné excesy obvykle se vyskytující v inscenacích divadel typu Divadlo Na Jezerce či Divadlo Na Fidlovačce - prostě (někoho) pobaví.

Osobně jsem měl též jistý problém s překladem Vladimíra Mikeše. Přiznám se, že nejsem schopen ocenit pečlivost přednesu alexandrínů, jak to činí paní Machalická. Ovšem nemohly mi uniknout použité rýmy, z nichž občas prosvítala rezignace na nalezení uchu lahodícího souzvuku, místy jsem měl až pocit, že jsem přítomen rozhovoru družiny prince Jasoně s dědem Vševědem v divadle Járy Cimrmana. To by se snad ještě dalo odpustit, je tu ale jeden detail, o nějž se nemohu nepodělit.

Příběh se odehrává v domě, o tom není pochyb, scéně dominující schodiště jako jediný od zbytku se výrazně lišící prvek tuto skutečnost výmluvně dokresluje. Ve většině textu však, dojde-li řeč na Orgonovo obydlí, je užito slova byt. Možná je problém ve mně, když přisuzuji slovům byt a dům odlišné, vzájemně se vylučující významy, ale pokaždé mě to zarazilo. Vše je pak korunováno v závěru inscenace, kdy se volně užívá obou výrazů tak, jak to komu přijde na jazyk (nebo spíše jak se to zrovna hodilo do rýmu).

Závěr inscenace si vůbec zaslouží pár zmínek. Po celou dobu se příběh drží svých více než tři století starých kulis, i pointa ve formě nenadálého zásahu Ludvíka XIV. je zachována (přestože dnešní divák může být s rozuzlením typu deus ex machina sotva spokojen). Že by konečně důslednost? Nenechte se zmást, Štěpán Pácl je přece "profík". Dočkáme se tak na sklonku dění cedulí s nápisem exekuce, české hymny hrané na cembalo ve chvíli, kdy se hovoří o právním státu, králův posel pak zcela zřetelně imituje Václava Klause.

Na poslední chvíli se tak divák dočkává aktualizačních prvků, jež na jeho bedra kladou břímě ve formě nutnosti se s nimi nějak vypořádat. Co nám chtěl pan Pácl sdělit? Jak si máme v rámci našeho časoprostoru interpretovat příběh intrikána zaštiťujícího se čistotou náboženství, jenž je odhalen lokálně nejvyšším představitelem světské moci? Máme ho interpretovat doslovně? Je poselstvím inscenace tvrzení, že Václav Klaus je naší oporou v boji proti pokryteckým modloslužebníčkům? Máme abstrahovat? Jakým směrem? Vzhledem k páně prezidentovým názorům na Evropskou unii by se dal tento zachovat, ale pokrytectví bychom mohli zobecnit a posléze je aplikovat na "Brusel"... To je trochu přitažené za vlasy, že? Tak holt zobecníme vše, budiž poselstvím, že i mezi námi jsou pokrytci různého druhu, ale jsou mezi námi i hlavy pomazané, jež s nimi dokážou zatočit. Už to dává smysl? Mně stále moc ne.

Vzdávám to, pokud chtěl režisér publiku něco předat, ke mně to zkrátka nedolehlo. Jako jediný únik se mi vtírá myšlenka, že ona aktualizace byla jen pokračováním laciných samoúčelných vtípků.

Ponechám stranou herecké výkony, dojem, že Jana Stryková si takovou roli, kdy šanci dostala jen ve svůdně důkazní scéně, nezasloužila, polemiku ohledně chybějící motivace nekritického obdivu Orgona k Tartuffovi, pocit, že některé postavy působily trapně zbytečně či vzájemně nerozlišitelně i silné rozčarování nad celkovým ztvárněním závěrečné scény, a přejdu k poslední poznámce z jiného soudku.

Švandovo divadlo nabízí vstupenky na první tři reprízy každé inscenace za pěkných devadesát devět korun. Mám pro to dvě možná vysvětlení. Jednak může jít o snahu nízkou cenou přitáhnout diváky předtím, než o inscenaci vyjde dostatek recenzí a dostane se do širšího diváckého povědomí. Vznešenější interpretací potom je, že si ve Švandově divadle uvědomují, že nějakou dobu trvá, než se inscenace zažije a divákovi se dostane plnohodnotného zážitku, po prvních reprízách je možno na základě zpětné vazby od diváků i recenzentů s konečnou podobou inscenace ještě pohnout.

Tartuffa jsem viděl při druhé předpremiéře za plnou cenu, Divadlo na Vinohradech tak svojí cenovou politikou reprezentuje opačné stanovisko. Z toho by ale měly plynout interpretace protikladné k těm z předešlého odstavce. Pravdou bude, že se Divadlo na Vinohradech nepotřebuje "podbízet", přes ne zcela šťastný vývoj v posledních nemálo letech stále neztratilo kredit zajišťující zajímavou návštěvnost. Plná cena by se ale dala vyložit i tak, že ve chvíli, kdy se na této scéně objeví před diváky nová inscenace, je jí již věřeno jako finálnímu tvaru, který mají herci dostatečně "v krvi".

Z tohoto pohledu nelze nepozdvihnout obočí nad situacemi, kdy si herci vzájemně skákali do řeči a jejich synchronizace při přestavbě scény měla sem tam poměrně daleko k eleganci, ač lidsky je to třeba pochopitelné. Ovšem pokud by někdo chtěl argumentovat tím, že šlo přece o předpremiéru a u té nelze očekávat stoprocentní výkon, nezbývá než ho odkázat na osobu zodpovědnou za tvorbu cen Divadla na Vinohradech, aby jí svou tezi zopakoval.

Sečteno a podtrženo, je-li Štěpán Pácl mladým nadějným režisérem, Tartuffem to opravdu nepotvrdil, výsledných čtyřicet procent je za vše, co se jemu navzdory podařilo.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.