Blog redakce i-divadla

Gin, gin, gin... Gin? Gin.
vydáno: 2.6.2011, Jiří Koula
Kvízová otázka: Ambrózie v Divadle Na zábradlí, Osiřelý západ v Činoherním klubu a The Gin Game ve Viole. Co mají tyto hry společného?

Mojí odpovědí budiž, že se všechny odehrávají v prostředí, jež je z podstaty nudné. Hospoda nevalné úrovně, irský venkov a domov pro přestárlé jsou místa, kde se z principu neděje nic velkolepého, pozornost poutajícího, zajímavého. Nedostatek podnětů a jednotvárnost všedního dění formují charaktery osob tyto prostory obývající do podoby lumíků spořádaně vyklusávajících směrem, kde tuší útes, z něhož by mohli skočit. Pokud však dosáhnou svého cíle, nejde o vysoko čnící skaliska atakovaná zpěněnými vodami rozbouřeného oceánu, nejvýše o malý kopeček nad líně plynoucím potůčkem.

Jsou různé možnosti, jak z této jalovosti vykřesat jiskru dramatična. Lze se odkazovat na osudy obyvatel oněch končin ve vzdálených bodech časoprostoru. Lze do daného prostředí vnést cizí prvek a sledovat, kterak s ním tento interaguje. Nebo lze zkoumat nitro postaviček a hledat v něm projevy obecné lidskosti.

The Gin Game se snaží jít třetí cestou s letmými exkurzy do první. Fonsie Blanky Bohdanové a Weller Josefa Somra prožívají podzim svých životů v domově pro přestárlé. Okolí je sice odepsalo, oni sami však cítí, že mají v sobě stále dosti životní energie, příliš mnoho na to, než aby se přidali k ve společenské místnosti za zdí se nacházejícím prázdným skořápkám, jež už po ničem netouží (a pokud ano, snad ani nevědí, jak to dát najevo) a jejichž jediným rozptýlením jsou návštěvy členů různých charitativních spolků.

Fonsie a Weller jsou však jiní, obývají proto vlastní místnost a baví se svým vlastním způsobem, jenž spočívá v karetní hře gin. A to je vlastně vše, hodinu je divák svědkem těchto partií, nad nimiž se plíživě odhalují charaktery hráčů, po přestávce následuje půl hodiny téhož, aby v poslední čtvrthodině došlo k na předchozí čas až nemístně dramatickému vyvrcholení odhalujícímu syrovou pravdu minulosti a závěru, který optimistu příliš nepotěší.

A zde se mi opět vnucuje otázka, jež sem tam zavadí o moji mysl. Pokud hra opravdu věrohodně zachytí atmosféru určitého prostředí a vskutku velmi přesně vykreslí vnější i vnitřní život jeho obyvatel, stačí to k jejímu vysokému hodnocení bez ohledu na to, co vlastně bylo zachyceno? Pravdou totiž je, že The Gin Game přináší řadu snad každému důvěrně známých momentů a motivů. Pravdou je i to, že má inscenace výbornou oporu v obou hereckých výkonech, jež jsou místy snad až bolestně přirozené a přesvědčivé.

Na druhou stranu jsem zřejmě ještě nedozrál v diváka schopného si náležitě užít tisíc odstínů bílé a povznést se nad hlad vlastního ega, takže musím též napsat, že přes všechny klady byly ty dvě hodiny úmorně nudné a trpěl jsem lehkou smyslovou deprivací.

Sečteno a podtrženo, ještě na počátku psaní tohoto blogu jsem nevěděl, jak inscenaci ohodnotím, mohlo by to být vcelku libovolné číslo v povoleném rozsahu, přičemž by záleželo jen na tom, jaké faktory bych upřednostnil. Můj verdikt nechť je tedy zlatou střední cestou mezi sty procenty za excelentní analýzu stáří a herecký koncert Blanky Bohdanové a Josefa Somra a téměř absolutní nulou za subjektivní prožitek a pocit, že jsem sice sledoval něco technicky i herecky blízkého dokonalosti, leč odešel jsem zcela nedotčen a neobohacen, bez jediné otázky, bez jediné nové myšlenky.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.