Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
K přítomnosti skrze minulost
Jiří Koula, 15.1.2015

Ve výroční anketě jsem v kategorii Divadelní osobnost roku nominoval Jana Novotného za originální způsob, kterým přečetl Maryšu. Anketu jsem odeslal a hned dalšího dne se ve mně usadil červík pochybností, jenž od té doby hlodá a hlodá. Říká se, že za každým úspěšným mužem stojí silná žena. Já k tomu dodám, že za režisérem stojí dramaturg(yně), konkrétně za Janem Novotným Markéta Bidlasová. Jaký byl její podíl na Maryše? Neupřel jsem jí zásluhy?

To už nyní nerozhodnu a pozdě bycha honit, nicméně Divoké maso je příležitostí vyzdvihnout její práci, byla to právě ona, kdo tento text pro českého (dobře, aspoň pražského) diváka objevil, přičemž jde dle mého o další "velký čin Centra východní dramatiky", Stefanovského text je totiž dramatem, jež se podle mě může měřit třeba s Čechovovým Rackem.

Divoké maso versus Racek?

Proč mi přišel na mysl zrovna ten? Přiznávám, částečně proto, že jsem jeho inscenaci v Pidivadle věnoval svůj předchozí blog. Ale to je spíše šťastná náhoda než vysvětlení. Obě hry je možno vnímat podvojně, jednak jako zajímavé příběhy konkrétních jedinců, jednak jako "filosofické traktáty" rozebírající určité téma, v němž každá postava tvoří jednu kapitolu.

V Rackovi jsou oním tématem soukromé i veřejné touhy a odepření možnosti dosažení osobního štěstí jejich (ne)naplněním. Každá jedna (hlavní, ale i vedlejší tvoří podstatnou protiváhu) postava se liší od ostatních "specifickou konfigurací", nabízí unikátní pohled, výsledkem je komplexní rozbor pokrývající značnou část "univerza možného". To je známkou velkého dramatu, skrze příběh postav vyjevuje pravdu o společnosti, pravdu univerzální, přesahující časoprostor hry.

A jak je na tom Divoké maso? To je trochu složitější, vidím zde tři roviny, z nichž dvě najdete rozepsány v programu k inscenaci (který vřele doporučuji), třetí bude věnována většina tohoto blogu.

Tři roviny Divokého masa

Začněme od autora. Goran Stefanovski tuto hru napsal v roce 1979, tedy před 36 lety. Když od roku vzniku odečtete oněch 36 let, dojdete k roku 1943. A kdy se Divoké maso odehrává? Ve čtyřicátých letech dvacátého století. Vesmír má velkolepý smysl pro humor, nelze si totiž nevšimnout (a Stefanovski tak v rozhovoru otištěném v programu činí), jak povědomě nám situace líčené ve hře přijdou, nebylo by třeba příliš výrazných úprav, aby ji bylo možno prezentovat jako současnou.

Paradoxní přitom je, že ji Stefanovski psal v době, kdy se situace počátku čtyřicátých let zdála pevně uzamčena v minulosti, z níž se neměla již nikdy vymanit. Už jen tím by dle mého bylo její inscenování dnes obhájeno (jako memento, že nežijeme v unikátní době, že vše už tu bylo a dějiny se rády vracejí na známá místa), ovšem to je teprve začátek.

Další rovinou je ta osobní. Zde můžu jen opět odkázat na program, konkrétně na obsáhlý výtažek z režijní explikace Jana Novotného. Je to poutavé čtení dosvědčující, že Divoké maso je silným rodinným dramatem s příchutí čechovovské východní bezvýchodnosti. Zároveň bych se zastavil u této věty: "Je to hra o touze něco dokázat a o zmaru, který přichází, protože bylo vsazeno na špatnou kartu." Hra o touze, to je Racek. Ale důvod selhání se liší, Stefanovski analyzuje, co se stane, když se upnete k něčemu většímu, co za to ale nestojí, to je Divoké maso.

Tím už přecházím od roviny osobní ke společenské, ostatně sám Novotný si uvědomuje, jak se tyto prolínají, viz závěr výtažku: "Existuji já nezávisle na světě nebo existuje moje já pouze za podmínky světa a já v něm? Nevím, zda na to existuje jednoznačná odpověď... Myslím si ale, že to je základní téma hry." Nemohl bych si přát lepší úvod ke zbytku svého textu, myslím si totiž totéž a přišel čas to rozebrat, onou třetí rovinou je vztah jedince k moci/systému, přičemž rozmanitost příkladů - jednotlivých postav a zároveň jejich univerzálnost (nezávislost podstaty na konkrétních podmínkách) činí z Divokého masa skutečně velikou hru.

Pojďme na to aneb Dimitri

Na počátku byla rodina. Jistě, vždyť jde o rodinné drama. Mně však jde nyní o rodinu coby základ státu, mocenského systému, uspořádání společnosti. Uvědomme si, nakolik je tradiční rodina pevně ukotvená v pravoslaví (tedy v myšlence přesahující jedince i společenství) určující, máme zde (shůry daný) řád, v němž má každý své jasně dané místo. A to zahrnuje jak práva, tak povinnosti. Otec je sice hlavou rodiny a má v ní zdánlivě absolutní moc, jenže s tou výsadou se nedělitelně pojí i povinnost se o rodinu starat. Navenek vystupuje jako její "mluvčí", jeho váha se o ni opírá, ale respekt "tam venku" vychází právě z toho, jak svou rodinu zajišťuje.

Totéž se pak odráží i ve vyšších strukturách od obce - místního společenství po celou společnost, jejíž uspořádání najdeme například v Exupéryho Citadele, na vrcholu stojí vladař, jehož úkolem je určovat směr, kterým se všichni ubírají. Dalším podstatným prvkem pak je, že v takových úvahách hraje roli výrazná samostatnost rodiny jako ekonomické jednotky, aby mohl být otec jejím přesvědčivým zástupcem, musí být dostatečně izolovaná, ohraničená, vymezená vůči okolí.

To je samozřejmě myšlenková konstrukce spadající do ideálního světa, od něhož se realita více či méně odchyluje. Stefanovski nám představuje Dimitriho, otce, který po vážném úrazu ztratil schopnost plnit své povinnosti, v důsledku čehož v jeho rodině dochází ke zhroucení starého řádu. Tento detail umožnil autorovi nadnést otázku tohoto pádu v podmínkách čtyřicátých let minulého století, dnes by se dalo téhož dosáhnout odvoláním se na objektivní stav světa, tak jako jsem naznačil, jak z modelu silně patriarchální rodiny získat představu o řádu celé společnosti, lze naopak říct, že právě ono uspořádání umožňuje takový model rodiny, forma soukromého a veřejného jdou ruku v ruce a nedává smysl uvažovat jedno bez druhého (v tomto se hluboce mýlí ti tradicionalisté, kteří se soustředí na obnovu významu tradiční rodiny, aniž by brali v potaz nutnost transformace celé společnosti spočívající v odklonu od individualismu).

Ale zpět ke hře, Dimitri není schopen plnit funkci hlavy rodiny a jeho synové se tak ocitají v "mocenském vzduchoprázdnu", své místo ve světě nemohou odvozovat z "rodných zdí" a jsou nuceni je hledat jinde, v jiných souřadnicích. Hned vedle jejich domu pak stojí symbol nového řádu, administrativní budova zahraniční společnosti. Nám se to dnes může zdát zvláštní, ale již před sedmdesáti lety existovaly základy toho, co dnes nazýváme globálním kapitalismem, jehož postupu východní blok na svém území desítky let bránil, ale kurz byl nastaven.

Simon

Je-li starý řád zbořen a nový klepe na dveře, jak lze na tento signál odpovědět? Zde se ukazuje Stefanovského talent, Dimitri má tři syny a každý reaguje jinak. Jedna možnost je pasivita a uchýlení se do trosek starých pořádků, tu ztělesňuje Simon. Je si vědom toho, že pro nový svět je mrtvý, útočiště hledá v rodině, vystupuje jako tyran vůči své ženě, touží po dítěti, zároveň však není schopen rodinu zajistit, živí se jako číšník a o tuto práci přijde kvůli svému alkoholismu.

Toto je moment, který si zaslouží zobecnění, výše jsem psal o právech a povinnostech vladaře (ať už na jakékoliv úrovni). Nabízí se takováto myšlenka, v časech blízkých ideálnímu stavu nemusí být panovník krutý, jeho autorita vychází ze schopnosti dostát svým povinnostem, odměnou je mu možnost požívat (z hlediska aktuálního řádu zasloužených) výsad. Ve chvíli, kdy však schopnost plnit povinnosti ztrácí, je zpochybněna jeho autorita. Co mu zbývá? Musí dát poddaným najevo, že je stále vládce, a má k tomu vlastně jediný prostředek - okázalé předvádění využívání svých práv, své moci.

Když se díváme do historie na "poslední dny říší", vidíme právě takovou "okázalou spotřebu". Je lákavé tvrdit, že příčinou pádu bývá přebujelá arogance moci, "ti nahoře" berou příliš mnoho a "ti dole" už to nesnesou. Jenže není to až další článek řetězu, přičemž ten předchozí je právě neschopnost elit plnit své úkoly?

Můžeme to nahlédnout i z úhlu "smyslu lidského života", je snadné tvrdit, že "tvoření je nahrazeno konzumem", ale jde o svévolné rozhodnutí? Kolik asi tyranů toužilo po tom "stát v čele mocné říše", ale nebyli schopni takovou vytvořit či udržet, a tak se spokojili s cílem "stát v čele", čehož mohli dosáhnout jen přímou demonstrací moci vůči poddaným?

Stevo

Tolik k pasivnímu postoji vůči novému řádu, zbývá nám aktivní. Ten může mít dvě formy, podporu a odpor. První představuje Stevo, referent v oné v sousedství sídlící zahraniční firmě. Pochopil (nebo si to aspoň myslí), komu patří budoucnost, a snaží se v ní uchytit, sám to vyjadřuje slovy "Když si jen vzpomenu, že před rokem jsem byl jen obyčejným člověkem bez práce a bez perspektivy a když to srovnám s tím, čím jsem teď, vidím, jak jsem se dostal nahoru."

Stevo se obrací zády ke starému řádu, neuvažuje o tom, že by mohl najít své místo na slunci budováním vlastní rodiny, místo toho se plně soustředí na kariéru v zahraniční firmě (což se ve čtvrtém obraze vyjevuje tím, že jde radši na recepci, na niž má přijet pan Kraus z centrály, místo aby oslavil svátek v rodinném kruhu) a i když je řadovým zaměstnancem, vnímá to jako významný pokrok.

Andrej

A pak je tu třetí syn Andrej, přesvědčený komunista. Tomu nejde o zachování starého řádu, nýbrž o zrušení toho nového a jeho nahrazení jiným, jde tedy o představitele aktivního odporu. I zde se nabízí postřeh o obecné podstatě moci. Ve chvíli, kdy se jeden řád hroutí a nastupuje nový, nejde často o takto jednoduchou situaci, kandidátů na nový řád bývá více, když se řekne "takto dále ne", není tím jednoznačně určeno "jak ano".

Tato neurčitost stojí i za úslovím, že revoluce požírá vlastní děti, jde totiž o akt nahrazení jedněch elit druhými, revolucionář svou sílu čerpá z myšlenkového systému, který se vymezuje proti tomu, který má zbořit, ale zároveň ho má nahradit. Jenže dav potřebný k uskutečnění revoluce chce v zásadě jen svrhnout staré vládce, přičemž ale o ty nové nijak zvlášť nestojí a pokud tito "příliš vystrkují růžky", stávají se posledními oběťmi revoluce. Po jejich odstranění pak přichází zajímavější fáze, kdy se hledá nové uspořádání, přičemž jde o přechodné období společenského vakua.

Věra

Přejděme k "proletariátu", tedy těm, kteří více dávají než dostávají a navíc nemají moc to jakkoliv ovlivnit. V kontextu Divokého masa jde o dvě ženy. První zmíním Věru, Stevovu ženu. Na ní leží veškerá tíha trosek starého řádu, Stevo nad ní vládne právem muže, aniž by však byl schopen ji dostatečně zajistit. Zároveň od ní požaduje potomka, avšak když Věra otěhotní, je velkou otázkou, zda se jí vůbec v tak neutěšených podmínkách podaří dítě donosit.

To lze vnímat jako symbol, nový život by měl být nadějí, bez ohledu na to, jak žijeme své životy, jsou to potomci, skrze něž si zajišťujeme své trvání poté, co se naše těla promění v prach. Může však tuto naději přivést na svět žena, která stojí na straně dvakrát poražených (tahá za kratší konec ve vztahu podléhajícím bortícímu se řádu)?

Marie

Zdánlivě obdobnou roli zastává Dimitriho žena Marie. Dimitri je stále jejím pánem, ač na to nemá opodstatněné právo. Jenže Marie už dala život třem synům, navíc se zdá, že se utekla do svého vnitřního světa. Její duševní choroba je však jen zdánlivá, když budete pozorně naslouchat jejímu "blouznění", všimnete si dvou věcí. Její nostalgické vzpomínky na dětství synů jsou připomínkou, že starý řád kdysi fungoval, jiné její repliky jsou velmi přesným pozorováním aktuální situace, kterou si ale nikdo jiný neuvědomuje. To je naplněním myšlenky, již jistě už někdo někdy zformuloval, totiž že blázny často nazýváme ty, kteří vidí svět tak jasně, že je to pro nás (polo)slepé nesnesitelné.

Herzog

Ale pojďme dále, mimo rámec Dimitriho rodiny. V čele místní pobočky zahraniční firmy stojí pan Herzog. Ten je na první pohled ztělesněním úspěchu v novém řádu, Stevo k němu vzhlíží, považuje jej za toho, kdo ho vytáhl z bahna, dal mu šanci účastnit se něčeho velkého. Jenže sám Herzog si svou pozicí není tak jistý, chystaná Krausova návštěva ho znervózňuje, neví, co od ní má čekat.

Toto se dá interpretovat jednak vzhledem ke konkrétním okolnostem Herzogovy pozice, ale můžeme si z toho vzít i obecnější pohled. Jak jsem uvedl, v hierarchickém řádu se s každým místem pojí jisté povinnosti a pochyby o tom, nakolik jste schopni jim dostát, jsou pak jeho nedílnou součástí. O vážný problém jde ve chvíli, kdy je vaše hodnota určena více hodnotou pozice, kterou zastáváte, než hodnotou vás jako lidské bytosti.

Sára

Výrazně vymezená oproti ostatním postavám je Sára, Herzogova dcera. Slečna z vyšší společnosti, sebevědomá... A znuděná. Je představitelkou "zděděné moci", veškerá její prestiž i možnosti pocházejí z faktu, že je dcerou svého otce. Díky tomu se jí dostalo vychování a rozhledu klasického vzdělání, pravdou ale je, že nemusela nikdy o nic bojovat.

Je zástupkyní "intelektuálů druhé generace", myslí si, že jí svět leží u nohou a může o něm vynášet soudy, aniž by jej však kdy na vlastní kůži poznala. Její zázemí jí tak sice dává materiální zajištění a zdánlivý přehled, avšak není si schopna uvědomit vratkost vlastní pozice stojící na předpokladu, že realita je v zásadě daná a neměnná.

Sivič

Dále tu máme Siviče, Herzogova poradce a protiváhu ke Stevovi. Zatímco Stevo "smrdí hnojem" a jeho snaha o postup je neohrabaná a upachtěná, Sivič je typickým bezpáteřním kariéristou, myslí si na Sáru, protože by to byla výhodná partie, ochotně slouží Herzogovi a stejně ochotně ho hází přes palubu, když se ho Kraus zbaví.

Je ryzím oportunistou připraveným obětovat cokoliv kromě sebe, pokud mu to pomůže. Vrátím-li se k Novotného myšlence, že tématem hry je nenaplněnost touhy kvůli vsazení na špatnou kartu, je Sivič vítězem, protože ve skutečnosti nesází na nic, nebo přesněji jeho strategií jsou nízké sázky na cokoliv, co momentálně přináší prospěch (a vulgárně tak naplňuje radu nedávat všechna vejce do jedné ošatky).

Kraus

No a konečně tu máme Krause, zástupce německého vedení. I v jeho případě máme co do činění s rozporem mezi zdáním a realitou. Jeho vystupování i činy svědčí o tom, že jde o skutečného "člověka moci", on je ten, kdo má právo rozhodovat, aniž by se musel komukoliv zpovídat. Zároveň vidíme, že jeho skutečná moc nepramení z kapitalismu, ale z nacismu, není ani tak "zástupcem německého vedení" jako Němcem, zástupcem Třetí říše.

Herzoga a Sáry se zbavuje skrze jejich židovství, což lze opět zobecnit, zdroje moci nemusejí být takové, jak se zdají těm níže postaveným, navíc jeden řád může využít strukturu vybudovanou jiným, přičemž zde je podstatná existence Sivičů, nejsou-li tito v přímém konfliktu s principy onoho jiného řádu (Sivič nemá židovský původ), jejich bezmezná přizpůsobivost značně napomáhá převzetí hierarchie, člověk jí loajální čistě z toho důvodu, že je její součástí, takovým zůstane bez ohledu na její ideologické zázemí.

Je ale Kraus "skutečně mocný člověk"? Negativní odpověď nám dává jeho konfrontace se Stevem v závěru. Při střetu Kraus - člověk versus Stevo - člověk se ukazuje Krausova nicotnost, veškerá jeho moc je mu propůjčena. A opět se tu nabízí zobecnění: Silou můžete obdařit jen toho, kdo ji sám postrádá. Jinak řečeno, není Kraus nakonec jen takový německý Sivič?

Poučení o poučování

Na tuto otázku můžu navázat jedním postřehem. Stevovi se v průběhu hry dostane dvojích "dobrých rad", jak naložit se svým životem. A to od Sáry a Krause, oba se mu snaží ukázat, jak překonat své omezené myšlení a mířit k opravdu velkým cílům. Zajímavé je, že v obou případech jde o rozdávání "převzatých rozumů". Sára hovoří z pozice klasického vzdělání a hlavně sebevědomí nabytého tím, do jakých poměrů se narodila. Snaží se Stevovi ukázat, že svůj původ nemusí s sebou nést jako těžký kříž, že hlavní překážkou, aby se stal hodnotným členem společnosti, je jeho pocit, že jím není.

To je svůdná představa, jenže je tak zamlčen zásadní rozdíl mezi Stevem a Sárou. Stevo by měl zapřít svůj původ, Sára z něj naopak těží. Shodou okolností je ona ta privilegovaná a to, co chce po Stevovi, sama nemusela nikdy podstoupit, naopak její vědomí společenské příslušnosti je tím, oč se opírá. Cynik by pak mohl říct, že její následný osud je krutou leč účinnou lekcí, jež jí vyjevuje vratkost základů, na nichž vystavěla obraz sebe samé.

A úsměvné (z kategorie morbidního humoru) je, že tím druhým, kdo Stevovi kreslí světlé zítřky, je právě Kraus, jenž zapříčiní Sářin pád. Ten už se neopírá o "třídní původ", nýbrž o nacistickou ideologii a po Stevovi chce, aby opustil ušmudlané slovanství a následoval germánské ctnosti. Tato dvojstupňovitost odráží úsloví "Kdo s čím zachází, tím také schází.", Sára Stevovi líčí rozdělený svět úspěšných a neúspěšných, načež přichází Kraus s jiným kritériem a celý Sářin svět v novém uspořádání řadí na stranu poražených.

Jak by to bylo dnes?

V úvodu jsem zmínil, že s menšími úpravami by šlo Divoké maso uvádět jako současnou hru. Byly by opravdu tak malé? Inu, zkusme si to představit, co by bylo třeba změnit? Dimitri by už neměl dům na hlavní třídě vedle administrativní budovy zahraniční společnosti, místo toho by měl statek někde na venkově, v místech, kde chce ona společnost vybudovat nové logistické centrum (a už skoupila všechny pozemky kolem). Herzog by Krausem nebyl sesazen pro své židovství, ale proto, že by řídil výrobu, která se však přesouvá do některé východoasijské země, pročež by se celá pobočka rušila (pro řízení logistického centra, v němž by se ono kdesi daleko vyrobené zboží jen překládalo a distribuovalo dále, by neměl potřebné schopnosti, neboť celý život zasvětil právě produkci zboží).

A to je vše, nic dalšího by se měnit nemuselo, veškeré obecné myšlenky by zůstaly zachovány stejně jako věrohodnost příběhu. Docela děsivé, že? Až mě tak napadá, jaký jsme vlastně udělali pokrok za tři čtvrtě století? Máme spoustu "technických vychytávek" a na každém rohu visí reklama na nepřeberné možnosti, jež se nám nabízejí. Ale nakolik je dnešní svět pro člověka lepším místem k žití? Máme vsazeno na správnou kartu? A máme-li se dobře, nejsme jako Sára, které vše spadlo do klína, aniž bychom se o to jakkoliv zasloužili? Ne, nevolám o návrat o 36 let zpět, jen připomínám, co už jsem napsal, víme-li "jak ne", ještě z toho jednoznačně neplyne "jak ano".

A co inscenace?

Dosud jsem se zabýval Stefanovského textem, nyní bych se měl asi vyjádřit k inscenaci. Jenže přiznávám, že nemám co říct, inscenace je taková, jak by se dalo od Novotného a hereckého souboru Divadla Komedie čekat (a jak se to mně líbí). Vyzdvihnu tak akorát zvolenou formu jednotlivých obrazů, protože tak každý stojí sám o sobě, což je přesně to, co si zaslouží, každý obraz této hry je totiž významný sám o sobě a sděluje něco konkrétního i obecného, přitom se dohromady skládají do celku, jenž je příběhem.

A tak mi nezbývá než i zde vyjádřit svůj obdiv Goranu Stefanovskému, že Divoké maso napsal, a Markétě Bidlasové, že je objevila a rozpoznala jeho kvality.

Závěr

Sečteno a podtrženo, na Divoké maso se vyplatí zajít, nabízí totiž zajímavý náhled na Makedonii čtyřicátých let minulého století, obecnou analýzu moci, již je možno transponovat na libovolné období dějin, v němž se "mění časy", a též nepříjemně pronikavé postřehy o realitě dnešních dnů.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.