Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Kauza Médeia aneb Jak rychle ubíhají věky
Jiří Koula, 25.4.2011
Kauza Médeia je hra o kontrastu. Tisíce let starý text posloužil syntéze s dnešní realitou, přičemž ono propojení nespadá do tohoto světa, působí spíše jako horečnatý sen. Zdaleka ale nejde jen o napětí mezi prastarým a moderním, na protiklady v hodinovém představení narazíte na každém kroku, v každém okamžiku.

Na jednu stranu je zde Médeia Jany Strykové, silná žena, jež nejen že kdysi dávno dotlačila Iásona k získání zlatého rouna a vyvedla ho z nástrah kladených bohy, ale v současnosti dokázala vytvořit domov pro svoji rodinu, manžela Iásona a dva syny (nepořádek v bytě, jenž je dějištěm příběhu, evokuje útulnost zabydlené domácnosti). Médein projev vyplývá z jejího charakteru a dýchá z něj moudrost věků a bohy daná osudovost.

Naproti tomu stojí její sokyně Glauké v podání Zuzany Stavné, "pravá blondýnka" štěbetající (původně jsem chtěl použít výraz švitořící, nicméně ten už je obsazen, hledejte) líbeznou slovenštinou, jejíž výraz je kombinací inspirace banálními články "life style" magazínů a moderního přístupu charakteristického pro nižší management tvořený mladým kolektivem plným strojeného elánu a předstírané síly. Glauké Iásona pobláznila a odvedla od rodiny (no, to je přílišné zjednodušení, Iásonovi se v novém vztahu nabízí i možnost stát se králem), tomuto ohrožení je však Médeia rozhodnuta čelit všemi dostupnými prostředky.

Nejdříve jsme tak svědky pokusů o mužské řešení v podobě přímých fyzických útoků realizovaných půvabnou choreografií Petra Horníčka, tyto snahy však vyznívají naprázdno, Glauké totiž ovládá několik bojových umění, navíc hraje na housle a dokonce se učí delfíní řeč, proti takové kombinaci je Médeia bezbranná. Proto se uchyluje k čistě ženským zbraním, intrikám a prostředku ženám vlastním - jedu.

Celkové vyznění je co do naplnění tužeb veskrze kladné pro všechny postavy, snad až na samotnou Médeiu, jež sice dosáhla svého cíle, tento jí byl ale předurčen a ve vzduchu visí otázka, zda v daném stavu může nalézt skutečné uspokojení.

Pokud jde o herecké výkony, obsazení ústředních ženských rolí považuji za mimořádně šťastnou volbu. Jana Stryková prostě umí velice věrohodně ztvárnit pološílenou ženu s osudovým přesahem, ostatně její spolupráce s Danielem Špinarem na Hedě Gablerové byla jistě výbornou průpravou (a když si tak v duchu promítám role, v nichž jsem měl možnost ji zhlédnout, dospívám k závěru, že jsem ji vlastně neviděl hrát postavu z podstaty civilnějšího projevu a touha po takovémto "experimentu" se ve mně ozývá s netrpělivě sílící naléhavostí).

V případě role Glauké mám pocit, že byla psána přímo na tělo Zuzaně Stavné, která se této postavy chopila se sebevědomou samozřejmostí a obdařila ji vskutku reálnou plastičností.

Trochu problém mám s Jaromírem Noskem coby Iásonem, zejména proto, že nedostal příliš mnoho prostoru. Sice dokázal během několika minut představit Iásona jako v hloubi duše nejistého muže, jehož heroická minulost je do značné míry projekcí Médeiny ctižádostivosti, nicméně mi ve vzpomínkách rychle bledne.

To, společně s trýznivě omezenou délkou hry, je důvodem, proč mé hodnocení nemůže být absolutní.

Sečteno a podtrženo, mám dojem, že aby z antické jiskry Petr Kolečko s Danielem Špinarem vykřesali mohutný plamen, jejž jsem spatřil, nejspíše podepsali krvavou smlouvu se samotným vládcem pekel, přičemž tento po dobu představení přebývá v Janě Strykové.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.